Hlavní

1

03.07.2020| redakce

Vzpoura je jazykem nevyslyšených

Wesley Lowery se celoživotně zabývá problémy Afroameričanů. Za své články pro deník Washington Post byl odměněn Pulitzerovou cenou. V roce 2017 navštívil Festival spisovatelů Praha jako host. Hovořil o Jamesi Baldwinovi a hnutí Black Lives Matter, kterého je Lowery součástí. Autorův nejaktuálnější...

celý článek


Ukázky

06.07.2020 | Jan Škrob

Poezie 2020: Jonáš Zbořil

Ke generaci takzvaných mileniálů, neboli generaci Y, patří Jonáš Zbořil. 

Jonáš Zbořil (1988) je básník a na Radiu Wave spolumoderuje pořad Liberatura věnovaný současné české literatuře. V prvotině Podolí (2013), za kterou byl nominován na Cenu Jiřího Ortena, se představil jako autor civilní lyriky, který meditativně pracuje s osobní bolestí. Náš výběr pochází z aktuální sbírky Nová divočina (2020), ve které Zbořil sice zůstává v mnoha ohledech osobní a intimní – především tam, kde reflektuje čerstvou zkušenost otcovství – ale zároveň tuto perspektivu překračuje. Rostliny a živočichové ho nezajímají jako objekty, ale jako aktéři a protagonisté důležitých událostí. Tento zájem se prolíná s ponurou předtuchou konce světa. Jako by ale místo paniky nebo boje do posledního dechu tato předtucha autora vedla především k aktivnímu zájmu o svět a všechno v něm, dokud tu ještě je. 

   

Jonáš Zbořil

      

Jonáš Zbořil: Ledovec sklouzl k městu jako po másle 

   

život rostlin

   

proto se jí říká modlivka

vysvětluješ

s rukama vzorně položenýma na peřině

v trůnu postele

   

na noc se vždycky celá sevře

dělá že tu není

   

když si nepatřičně ušustne

máš pocit že studem zčervená

   

proto se jí říká modlivka

toho sis

za ty roky nevšiml?

   

otočíš stránku

 

           

rybenky

     

poslouchají tvé večerní rituály

v jedenáct se šikují před domem

berou i mladé

   

o půlnoci přebíhají pláň dlažby

   

schrödingerův hmyz

jsou když ty nejsi

   

večeřejí v tajných dutinách

nad stolem visí obraz nitěnek

   

jako by to byla guernica

     

     

život je zatím milosrdný

   

má práci s uhlovodíky

někde jinde

   

všude na hřišti se po zápase

válí chemie

   

kudy život projde

tam nechá spoušť

   

dítě pláče ve vedlejším pokoji

život mu montuje zuby

   

ach bože život je tak blízko

a čenichá

    

    

plachá odpadní roura

  

skáče nad pole

žije tajný život v hlíně

   

kořeny olší na samotce

kukuřice a její neodeslané dopisy

  

kolo nahání krajinu

zpátky do ohrádky

  

ve větvích hodný parazit

posílá stromu

žádost o přátelství

   

      

túje

   

až to tu objeví

řeknou že invazivní

divočina pohltila asfalt

domy i křehké květy automobilů

   

všechno začaly túje

pohltily bezbranné zahrádky motorestů

pak se přidaly břízy

břízy ty vždycky

   

ale za všechno mohly túje

túje vy svině

     

    

permafrost

   

první den jsme nic neslyšeli

někdo viděl na obzoru tečku

   

druhý den jsme nic neslyšeli

někdo viděl na obzoru čárku

  

třetí den hranol

azur

dodekaedr

   

4. den někdo vyšel ven a díval se

5. děti se smály

   

ledovec sklouzl k městu jako po másle

nevoněl nijak

nijak nezněl

   

večer jsme vzpomínali

jaká skupenství má zvuk

  

       

boty (vědec)

   

špicberky nejsou

tak pusté jak se může zdát

z fotografie valutu

  

hned za rohem stojí

hotel kam jezdí turisté

novináři i někteří

mí kolegové

   

dále k otázce

na můj běžný den

   

každé ráno

v trepkách zalezeme do unimobuněk

vytápíme je přehřátými servery

které vypočítávají rychlost tání

   

nadšeně čicháme k láhvím

s tisíc let starým vzduchem

z kapes mizejícího ledovce

večer létáme opilí

nad bílým nekonečnem

v repasovaném bombardéru

   

jeden z nás pravidelně

hází dolů boty

     

proč to nevím

       

    

dálnice

   

dálnice je páteř státu

posetá chmýřím hubených jedlí

a billboardů

   

oťukáváme se od humpolce

v káefcéčku devět křížů

už si říkáme křestním

   

není pravda že země je rozdělená

dálnice je nová koncertní síň

večerem duní basa kol

tenory sedanů

   

až bude nejhůř

sejdeme se tu

prosvítíme kosti lesa

   

cesta za brnem je dlouhé loučení

na mokrý asfalt padají konfety blinkrů

některá auta se objímají

   

         

pětihory

   

kameny si nepamatují báseň

   

hlína neví kdo byl hodný

už to není potřeba

   

ve stínu této rokle

není vidět vycházející slunce

   

nezapíše se to

do žádného vědomí

   

V seriálu Poezie 2020 přinášíme poezii básníků, kteří patří ke generaci takzvaných mileniálů neboli Generaci Y. Jedná se o autory, kteří vyrůstali v nultých letech, formováni miléniem. Všichni mají vročení narození mezi lety 1981-1996.

Výběr připravil básník, ale i zkušený redaktor a komentátor Českého rozhlasu, Jan Škrob. Ten k výběru říká:

„Jedním z dominantních témat u zveřejněných ukázek je environmentální krize. Nejedná se z mé strany o původní dramaturgický plán, ale přikládám to generačnímu zakotvení, stupňování krize jako takové a jejích konkrétních projevů i na našem území (sucho, orkány atd.). Stalo se z ní jedno z velkých témat, o kterých se mluví. To ale neznamená, že by šlo o tendenční nadbíhání čtenářům a čtenářkám nebo pouhý módní trend. Na konkrétních textech vidíme, že je to rovina, která může mít v poezii dost různorodé formy."

    Státní fond kultury

celý článek


Recenze

Kraj

17.06.2020| Veronika Dvorská

Veronika Bendová: Vytěženej kraj

Veronika Bendová píše nečekaně upřímné a vážné knihy o tématech, ke kterým by jiní přistupovali s cynismem, anebo aspoň s poťouchlostí. Její prvotina Nonstop Eufrat sledovala bývalého katolického kněze, který svůj stav opustil kvůli ženě.

celý článek

KrajLucie Faulerová (zdroj: Ondřej Lipár, archiv Lucie Faulerové)


Aktuální

  • 24.06.2020 | redakce

    Duchovní otec „Black Lives Matter“ Wole Soyinka: Opět se zvedá vztek krve

    Publikujeme báseň nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky ze sbírky Samarkand (2002), která vykresluje žalostný obraz Afriky ztýrané kolonialismem, rasovými půtkami, diktátorskými režimy a genocidami. Soyinkova výjimečná elegie bohužel není obrazem minulosti, ale stejně jako v době jejího vydání je i dnes bolestně aktuální.        

  • 13.05.2020 | redakce

    Goncourtova cena za rok 2020 udělena

    Nejprestižnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu (Prix Goncourt), získal v kategorii románového debutu titul Le tiers temps spisovatelky Maylis Besserie. V něm se věnuje posledním dnům života irského dramatika Samuela Becketta, který se především proslavil dílem Čekání na Godota, oceněného v roce 1969 Nobelovou cenou. Kniha se na pultech ocitla v únoru. V názvu má jméno pařížského pečovatelského zařízení, v němž Beckett skutečně prožil poslední dny. Vzpomínky hlavní postavy Becketta na šťastné i strastiplné momenty končícího života se v beletristickém díle mísí s popisem každodenních událostí v domově důchodců. Osmatřicetiletá autorka románu Maylis Besserie, která dosud produkovala dokumentární pořady pro stanici France Culture, při psaní využila známých faktů o Beckettově životě.  

  • 12.05.2020 | redakce

    Evropané a Rusové by si měli připomenout, co je spojilo dohromady: antifašismus

    V britském listu The Guardian se k 75. výročí konce druhé světové války vyjádřil ruský básník a hudebník Kirill Medveděv. ...

  • 06.05.2020 | redakce

    Afričtí spisovatelé volají po změně

    Sto afrických spisovatelů, akademiků a aktivistů – v čele s nobelistou Wolem Soyinkou – napsalo otevřený dopis africkým lídrům i celému africkému lidu. Tváří v tvář koronavirové krizi poukazují na nefuknční modely vládnutí a žádají radikální změnu. 

  • 16.04.2020 | redakce

    Arabskou Bookerovu cenu převzal Alžířan Ajsáví

    Mezinárodní cenu za arabskou beletrii (známou pod zkratkou IPAF) získal Alžířan Abdalvaháb Ajsáví. Vítěz třináctého ročníku takzvané arabské Bookerovy ceny byl oznámen 14. dubna, z důvodu epidemiologických opatření pouze prostřednictvím videa na stránkách organizace. Román, jehož název by se dal do češtiny přeložit jako Spartský soud, se odehrává na začátku 19. století, kdy Francie zahájila mnohaletou okupaci Alžírska.

  • 03.04.2020 | Vojtěch Bohuslav

    Televizní Spiknutí proti Americe zrazuje Philipa Rotha – se skvělým výsledkem

    V polovině března měl premiéru první díl z nové šestidílné minisérie televize HBO Spiknutí proti Americe. Seriál vznikl na základě stejnojmenného dystopického románu Philipa Rotha z roku 2004, který předestírá mrazivou alternativní vizi historie Spojených států. Vše začíná v roce 1940, kdy prezidentské volby místo Franklina D. Roosvelta vyhraje pronacistický Charles Lindbergh. Román se zároveň tváří jako Rothova autobiografie, plíživý nástup diktatury sledujeme perspektivou malého chlapce, Rothova alter ega. Jak si filmoví tvůrci s náročnou látkou poradili?

  • 03.04.2020 | Václav Dušek

    Bodláky: Jakpak je dnes u nás doma

    Zítřek je jiné slovo pro naději, jak se říká v kruzích vzdělanců, kde inflace prázdných slov neurazí – ani nepomůže. Lidská radost, Boží radost. Pozdní osvícenci vždy potěší. Zpěv řízni ho, píchni ho, pusť mu krev, náš prapor do krvava vlaje, zapomenut. Mateřský masochismus má na svědomí mnohé duchovní zrůdy! Balzám pro duši, nedostatkové zboží. 

  • 27.03.2020 | Jana Machalická

    Bez záchranných brzd. Nesmíme odsunout kulturu z priorit společnosti

      Karel Teige kdysi řekl, že umění je to, co každý neumí, protože kdyby to každý uměl, nebylo by to žádné umění. Před námi je teď mnoho neznámých, ale aniž by byly spočítané škody a odhadnuty možnosti nápravy, už teď zaznívá, že to všechno odnese kultura a umění, protože ty mohou počkat. Tedy ten obor lidské činnosti, který, jak vidno, je výlučný a není každému dáno, aby jej provozoval. Právě proto, že není všem dáno, mnohé dráždí a omezenci posílají umělce k lopatě.   Deprimující je, že hlášení o skonu kultury, protože budou důležitější priority, je slyšet i z vlastních řad, ale tomuto defétismu se až tak nedivme, kulturní provoz je u nás setrvale podfinancovaný, kdekým otloukaný a systémově nedořešený. Každý ministr kultury dostane do vínku kulturní kauzy, které je třeba hasit, a na to, aby se pustil do systémových, dlouhodobě aplikovatelných změn, nemá čas. Zabývá se tahanicemi o ředitele důležitých institucí, čeká jej boj o peníze pro resort a vysvětlování, že kultura je statek, který není zbytný, ale naopak z něj vyrůstá duchovní rozměr národa.   Právě dostáváme nepěknou lekci z toho, kam vede rozežranost, hon za zvyšováním ekonomického růstu a globalizace. A byznysmeni najednou vůbec nemusí létat na své konference na druhý konec světa, nelítá nikdo, nebe je čisté, příroda se vzpamatuje rychle… Kdyby se z té lekce lidé poučili a dokázali dát správný důraz na to, co nás přesahuje, co je tvůrčí, co přetrvá staletí. Pochybuje snad někdo o tom, že je to Michelangelova Sixtinská kaple? Asi sotva. Ale i dnes vznikají taková díla, vznikají totiž v každé době, která je zanechá svým potomkům jako důkaz duchovního rozvoje, cesty, která nikdy nekončí.

  • 24.03.2020 | Natálie Bartlová

    Čeští umělci se vyjadřují k současné situaci

    V časech koronaviru a nastálé situaci, kterou si jen málokdo z nás uměl před několika měsíci představit, se někteří lidé snaží společnost rozdělit (vědomě či nevědomě) a jiní ji stmelit - mezi ty, kteří se snaží udržet ostatní lidi i kulturu nad vodou, patří samozřejmě i literáti a umělci obecně. Co nám vzkazují čeští spisovatelé a nakladatelé?

  • 03.03.2020 | Josef Brož

    Zimní návraty za čáru komplexů. Po stopách svých otců: mezi realitou a literární fikcí

    Stojí komplexy za literaturou? Zimní návraty dvou autorů, Régise Jauffreta a Iegora Grana, jsou vedeny snahou napsat „vše o svých otcích“. Oba jdou ale ve svých románech mnohem dále než po stopách Oidipovského komplexu, nicméně ten komplex oba bravurně překonávají.

  • 25.02.2020 | redakce

    Mary Heimann a její Československo: Stát, který zklamal

    Američanka Mary Heimann (1962) vzbudila svou knihou Czechoslovakia: The State That Failed (2009) pozdvižení mezi historiky i českou veřejností. Na Československo pohlíží coby historička prizmatem nenaplněných demokratických ambicí, které stály u jeho zrodu, a příčinu jejich nenaplnění vidí – mimo jiné – v českém nacionalismu. V České republice knihu uvedla na Festivalu spisovatelů Praha v roce 2013 u příležitosti diskuzí k 95. výročí Pittsburské dohody, letos konečně vychází v havlíčkobrodském nakladatelství Petrkov.  

  • 25.02.2020 | Václav Dušek

    Bodláky Václava Duška: Přátelská plavba močálem bílým, podél černých skal

    Únor bílý, strany sílí, a voliči šílí. Chlapácké stranické mrzké žvásty, pohrůžky, nechutné sliby, rozhádky předních otupených stranických špiček, minimální vzdělanost a rozhled žížalí, břity obroušené nemohoucností bez obalu nastolit směřování společnosti v časech úporně bezduchých; zbrojíme s velkorysostí obrů, bezhlavě nakupujeme za ceny nepřiměřené, slibujeme zůstat po boku bratří, cvičíme usilovně, konáme mezinárodní dobrodiní i tam, kde o nás údajně nestojí. Mír nastolený za pomoci zbraní a násilí není přitažlivý – leda pro bezmozky z civilních kádrů, i poplašených tetek, které dobroúmysly vaří v kontaminované vodě.

  • 20.02.2020 | Šimon Kozák

    Liberální demokracie na kraji útesu

    Arnon Grunberg, nizozemský spisovatel žijící v New Yorku, patří v současnosti k významným světovým spisovatelům, ale je ceněn i jako novinář, právě pro svou schopnost se infiltrovat do různorodých prostředí. Jsou známy jeho reportáže z Guantánama nebo z válkou strádajícího Afghánistánu. Nyní se v Guardianu zaměřil na nebezpečí všeobecného zobecňování a přijímání generalizačních předsudků. Jeho objektivní nadhled se opět vyznačuje letitými zkušenostmi v roli novináře. Článek nejen že zaujme fakty, ale i příběhem.