Nakladatelství Maťa vydalo v těchto dnech román amerického spisovatele Colsona Whiteheada Zóna jedna, v překladu Luboše Snížka. Zóna Jedna je Whiteheadovým šestým románem ze současných deseti a v době vydání, v roce 2011, se stala bestsellerem New York Times. Whitehead je spisovatelem, jehož výlučnost spočívá také v tom, že získal dvakrát významnou Pulitzerovu cenu. Poprvé za román Podzemní železnice (2017) v němž zpracoval téma otroctví. Knihu představil v České republiky v roce 2018 na Festival spisovatelů Praha. Druhou Pulitzerovu cenu obdržel za román Chlapci z Nickelu.
Zóna jedna je mnohovrstevnatý román (jednotlivé vrstvy připomínají podlaží mrakodrapu, v němž nejezdí výtahy) a záleží na ustrojení každého čtenáře, která vrstva v něm zarezonuje nejvíc. Ironie, satira, cynismus, skepse – někdy v jemném náznaku, jindy jedním máchnutím sekerou. Zdání optimistického konce se o pár stránek dál ukáže jen jako manažersky dokonale zvládnuté PR, anebo jen bublina, do které se zbylé lidstvo uzavřelo a která musí dřív nebo později prasknout.
V románu se snoubí zombie horror (ač slovo zombie v celé knize ani jednou nepadne) s postapokalyptickým románem a dystopií, s esejí o městě jako samostatného a svým způsobem nesmrtelného artefaktu, alegorií života v New Yorku, úvahami o lidské paměti i o tom, co dělá z lidí monstra - výpady proti politické manipulaci či meditací o „zploštělé kultuře“. Dojde i na lásku v době zmaru.
Ukázka z knihy:
Vždycky chtěl bydlet v New Yorku. Jeho strýček Lloyd bydlel v downtownu na Lafayettově a on v dlouhých pauzách mezi návštěvami snil o tom, jaké by to bylo žít v jeho bytě. Když ho jeho otec a matka táhli do města na nějakou všemi vychvalovanou sezónní výstavu nebo „však uvidíš“ broadwayský trhák, obvykle k Lloydovi zaskočili říct mu rychlé ahoj. Ta odpoledne se zachovala v sériích fotografií vyfocených cizími lidmi. Jeho rodiče se v době digitální multiplicity urputně odmítali vzdát svého vlastního políčka v osamělých oblastech odporu: kávovar, který neukazoval čas, slovníky v papírové podobě, fotoaparát, který uměl dělat jenom fotky. Rodinný fotoaparát nevysílal svoje koordináty k satelitu na oběžné dráze. Neumožňoval jim zabukovat si letenku do plážových resortů s bezplatnou kyvadlovou dopravou do deštných pralesů. Nepořizoval videa vysokého rozlišení nebo něčeho takového. Fotoaparát byl tak zastaralý, že jej bez problémů dokázal zmáčknout každý kolébající se exemplář, kterého jeho otec zmermomocnil mezi kolemjdoucími, bez ohledu na to, jak hluboká prázdnota se odrážela v telecích výrazech jejich turistických tváří nebo jak moc jim místní mizérie křivila páteř. Jeho rodina pózovala na schodech muzea nebo pod oslnivou markýzou s do očí bijícím plakátem nad jejich levým ramenem – pořád stejná kompozice. Chlapec stál rok co rok uprostřed, na ramenou mrtvé ruce svých rodičů. Neusmíval se na každém obrázku, jen na tom procentu vybraném pro fotoalbum. Pak už jen v taxíku na cestě ke strýčkovi a ve výtahu, jakmile si je portýr pořádně prolustroval. Strýček Lloyd se pohupoval ve dveřích a zdravil je škodolibým: „Vítejte v mém skromném bungalovu.“
Zatímco jeho rodiče byli představováni nejčerstvější přítelkyni strýčka Lloyda, chlapec byl dole v hale blahem bez sebe, vrzal na kapučínové kůži rohové pohovky a žasl nad nejposlednějšími permutacemi domácí zábavy. Nejdřív hledal to nejnovější. Při téhle návštěvě to byly bezdrátové reproduktory strašící v koutech jako vyzáblí duchové, při další padl na kolena před připosraženou blikající krabičkou, která sloužila jako jakýsi multimediální mozek. Přejel prstem po jejích temných površích a pak na ně fouknul a tričkem setřel svůj otisk, který na nich zanechal. Televizory byly ty nejnovější, největší, levitovaly v prostoru a pulzovaly řadou extravagantních funkcí, podrobně vysvětlených v neotevřených manuálech. Jeho strýc měl přístup na každý kanál a v úložném prostoru otomanu spravoval mausoleum dálkových ovladačů. Chlapec se díval na televizi, postával před skleněnými stěnami a hleděl na město přes kouřová, UV záření nepropouštějící okna, devatenáct pater vysoko.
Opětovná setkání bývala úžasná a rutinní, raná výuka rekurzivní povahy lidské zkušenosti. „Na co se díváš?“ ptaly se přítelkyně, když se tam objevily s minerálkou a chipsy, a on s divným pocitem, jak se na něm to panoráma podepisuje, odpovídal: „Na baráky.“ Byl jen smítkem prachu vířícím v soukolí obřího hodinového strojku. Miliony lidí mířily do téhle úžasné mašinky, žily, potily se a lopotily se v ní, sloužily tomu mechanismu metropole a dělaly ji větší, lepší,...
