Představujeme vám spisovatelku Vivian Avraamidou Ploumbis. Původem je z Řecka, ale od roku 1997 žije v Praze. Narodila se v kyperské Famagustě, ale osud ji zavál do Athén, kde našla s rodinou útočistě před tureckou anexí části Kypru. Její rodné město se po roce 1974 stalo součástí Turecka. Po studiu ekonomie na významné Kapodistriasové univerzitě se na čas přestěhovala do Spojených států amerických za účelem studia na Washingtonské univerzitě v Seattlu. Literatura a psaní jsou její velkou vášní. Inspiraci pro svou literární tvorbu čerpá nejen ze svého životního příběhu, jehož součástí je i Praha. Váže se k ní její kniha Větrnice a další příběhy o pražských domovních znamení, které v minulém roce vydalo Nakladatelství MaHa. Původně vyšlo řecky v Nakladatelství Alexandria. Příběhy skryté v pražských ulicích pousložily spisovatelce jako zdroj nekonečné inspirace. Soubor sedmi povídek představuje množství zážitků, jak skutečných, tak i smyšlených, a poznatků spojených s pro ni kouzelným českým hlavním městem. Příběhy jsou doprovázeny odpovídajícími fotografiemi erbů zdobících pražské budovy, které v mnoha ohledech reprezentují jeho krásu. Jak sama Avraamidou Ploumbis píše, „Tato kniha je malou poctou půvabné Praze. Město, které vám umožní snít, zkoušet, tvořit. Je to pocta městu, ve kterém jsme se rozhodli žít a kde je každodenní život jako neustálé bloudění v historii Evropy. „Praha vás nepustí,“ napsal Franz Kafka. O století později a po několika letech našeho pobytu v tomto městě, já i fotografka Chloe Akrithaki Geitmann, opakujeme stejnou frázi se stejnou jistotou.“ Autorka napsala celkem deset knih a získala i ocenění.
Ukázka z povídky "Dům bez domovního znamení" ze sbírky Větrnice
Na vedlejších sedadlech nikdo neseděl. Hlídač ohleduplně přistoupil k paní Ivanové, sklonil se k ní a řekl: „Prosím vás, neberte si už další lístek.“
„A proč, prosím?“ zeptala se a rozzlobeně sevřela rty. „K čemu je tam máte?“
„Pro ty, co je potřebují, paní. A jak vidím, vy je nepotřebujete.“
„Co tím chcete říct? Pochybujete o tom, že lístek použiji?“
„Prosím vás, paní, buďte tak hodná. Už vás znám dost dlouho. Lístky se používají i za jiným účelem. Používají se na statistické průzkumy pošty.“
„Vy buďte tak hodný!“ odpověděla celá rozčilená. „Mám právo lístek použít, jak se mi zachce.“
„Vždyť vás odtud nikdo nevyhání, paní. Seďte si tady, jak dlouho chcete. Dokud tady bude dost volných míst pro ostatní, nevyhodím vás. Nepotřebujete ten lístek jako alibi.“
„Jaké alibi, pane hlídači? Buďte tak hodný! Laskavě mě přestaňte otravovat!“
Hlídač zklamaně pokýval hlavou a ustoupil o dva kroky. Pán sedící v zadní řadě zřejmě rozhovor slyšel, ale nevypadalo to, že by ho zajímal. A tak hlídač pokrčil rameny a vzdálil se. Copak si s ní někdo může poradit? napadlo ho.
Zase zůstala sama. Tahle samota se ale dá vydržet. Jinak je to se samotou v bytě, s tou se vypořádat nemůže. Jak dlouho může ráno vydržet ležet v posteli s očima otevřenýma dokořán a s myšlenkami, které běží do minulosti, pořád dokola se vracejí a tíží její duši? Jak dlouho může uklízet byt, tedy dvoupokojový byt? A pak vařit pro jednu osobu – to je hned hotové. A pak nakupovat. A co má pořád kupovat, je sama. Sama. „Nešetři, kup si, co chceš,“ říkává jí dcera a strká jí bankovky do tašky. Její dcera je úspěšná. A její zeť taky. V dnešní době, když někdo umí používat hlavu, tak i tady může najít dobrou práci. Ne jako její syn, kterého si otočila kolem prstu jedna fešanda a on neví, kde mu hlava stojí. A co by si pořád měla kupovat? Nic nepotřebuje. Jen společnost. Někoho, s kým by si mohla promluvit. Kam jen se všichni poděli… Možná kdyby dceru neposlechla, aby za ní přijela do Prahy a zůstala v Mariánských Lázních, možná že by se měla líp. Možná ne, protože i tam se její přátelé postupně vydali na poslední cestu. Brzy. Jako její muž. V šedesáti třech. Nebylo to ani pět let od roku, kdy jsme otočili stránku po sametové revoluci.
On nevěděl, kde je jeho rodina a ona – jedináček rodičů, kteří také neměli sourozence. „Rodina bez historie,“ říkávala svému muži. Jenže tehdy ještě netušila, jak moc ji to bude bolet.
Tady tuhle samotu unese. Potkává různé lidi, občas něco...
