I
Budu vám vyprávět o svém příteli Andrewovi, odborníkovi na kognitivní vědu. A nebude to nic hezkého. Jednoho dne se objevil s nemluvnětem v náruči před domem své bývalé manželky Marty. Briony, jeho krásná mladá žena, kterou si vzal po Martě, totiž zemřela.
Jak zemřela?
K tomu se dostaneme. Já to sám nezvládnu, řekl Andrew Martě, která si ho udiveně prohlížela mezi dveřmi. Ten večer zrovna sněžilo a Marta hleděla jako očarovaná na hebké, oživlé vločky, třpytící se na štítku Andrewovy baseballové čapky s nápisem NY Yankees. Marta byla prostě taková, vždycky se nechala unést nepodstatnými věcmi, jako by si je v duchu zhudebňovala. I v těch nejobyčejnějších situacích reagovala pomalu, upřeně na vás zírala velkýma, tmavýma, trochu vypoulenýma očima. Teprve po chvíli se usmála a přikývla nebo zavrtěla hlavou. Teplo z bytu mezitím proudilo otevřenými dveřmi ven a zamlžovalo Andrewovi brýle. Stál tam se zamlženými skly jako slepec ve vánici a nemohl dělat vůbec nic, když konečně Marta natáhla ruce, opatrně si od něj vzala zabalené nemluvně, ustoupila zpátky přes práh a zabouchla mu dveře před nosem.
Kde to bylo?
Marta bydlela v New Rochelle, což je čtvrť na newyorském předměstí s velkými domy postavenými většinou ve dvacátých a třicátých letech v různých architektonických stylech – tudorském, holandském koloniálním, neoklasicistním –, které od ulice stíní vzrostlé stromy, převážně staré javory. Andrew se rozběhl k autu a vzápětí se vrátil s dětskou sedačkou, aktovkou a dvěma igelitovými taškami plnými věcí pro miminka. Zabušil na dveře: Marto, Marto! Je jí šest měsíců a má jméno a rodný list. Mám ho tady s sebou, otevři, Marto, prosím tě, já nechci svou dceru odložit, jen potřebuju pomoct, jenom pomoct!
Dveře se otevřely a na prahu stál Martin mohutný manžel.
Položte to na zem, Andrewe, řekl. Andrew poslechl a Martin mohutný manžel mu vrazil zpátky do náruče dítě. Vy jste byl vždycky pěknej hajzl, řekl. Je mi líto, že vaše mladá žena umřela, ale vsadil bych se, že jste zase udělal nějakou trapnou chybu, něco zoufale zanedbal, že jste na ní zkoušel ty svoje myšlenkové experimenty, vaše slavné intelektuální kejkle, všichni přece moc dobře známe ten váš dar nechávat po sobě jen katastrofy.
Andrew uložil dítě do sedačky ležící na zemi, pak sedačku i s dítětem zvedl a pomalu se vracel k autu. Málem přitom na kluzké cestě upadl. Připnul sedačku bezpečnostním pásem na zadní sedadlo a pak se vrátil zpátky k domu, posbíral igelitové tašky a kufřík a odnesl je do auta. Uložil věci do zavazadlového prostoru, zaklapl dveře, narovnal se, otočil se k domu a spatřil Martu, jak stojí s šálou kolem ramen na chodníku. Tak dobře, řekla.
[zamyslí se]
Pokračujte...
Ne, přemýšlím jen o tom, co jsem četl o patogenezi schizofrenie a bipolární poruchy. Vědci zabývající se studiem mozku na to jistě brzo přijdou s těmi svými sekvencemi genů a různými variacemi genomu – ti hračičkové, kteří se šťourají v proteinech a teleologii. Všechno označkují nějakými číslicemi a písmeny, tu a tam něco uberou nebo přidají a heuréka, nemoc je pryč. Takže vy, pane doktore, s tou vaší terapií mluvením budete mít po legraci.
Tím bych si nebyl tak jist.
Dejte na mě, skončíte na pracáku. Co jiného můžeme dělat, když už jsme okusili ovoce stromu poznání, než rozebírat se biologicky?
Zrušíme bolest, prodloužíme život. Je libo další oko, třeba vzadu na hlavě? To se dá snadno zařídit. Řitní otvor na koleně? Žádný problém. Klidně vám dáme křídla, když po nich toužíte, ačkoli nakonec stejně nebudete létat, ale spíš dělat obří skoky, plavné megakroky jako na pohyblivých chodnících v dlouhých letištních chodbách, které připomínají ležaté eskalátory. A jak víme, že by si Bůh nepřál, abychom vylepšili ten jeho zpackaný, nedokonalý výmysl: život jako nevyléčitelné postižení? My jsme jeho náhradní plán, jeho záchrana. Bůh konající skrze Darwina.
Takže Marta se nakonec holčičky ujala?
...
