Hlavní

1

03.07.2020| redakce

Vzpoura je jazykem nevyslyšených

Wesley Lowery se celoživotně zabývá problémy Afroameričanů. Za své články pro deník Washington Post byl odměněn Pulitzerovou cenou. V roce 2017 navštívil Festival spisovatelů Praha jako host. Hovořil o Jamesi Baldwinovi a hnutí Black Lives Matter, kterého je Lowery součástí. Autorův nejaktuálnější...

celý článek


Ukázky

05.08.2020 | redakce

Rawi Hage a Libanonská válka

Letos v dubnu tomu bylo 45 let od začátku Libanonské občanské války útokem křesťanských milic na autobus s Palestinci. Učinila z Libanonu, přezdívaného „Švýcarsko orientu“, rozbombardovanou zemi s více než 150 tisíci oběťmi. Vzájemné masakry příslušníků etnických a náboženských menšin tehdy šokovaly svět. Tento konflikt připomněla tragická událost úterý 4. srpna. Libanon stále prochází ekonomickým a potažmo společenským kolapsem. Obojí ve své tvorbě reflektuje Rawi Hage, který žije v Kanadě, avšak Libanon má stále na mysli. Výjimkou není ani kniha De Nirova hra, z níž přinášíme ukázku. Rawi Hage letos navštíví Festival spisovatelů Praha jako jeden z hostů. 


De Nirova hra

Spadlo deset tisíc bomb a já jsem čekal na George. Deset tisíc bomb dopadlo na Bejrút, to přelidněné město, a já jsem ležel na modré pohovce přikryté prostěradlem chránícím ji před prachem a špínou z chodidel.

Nejvyšší čas odsud vypadnout, říkal jsem si v duchu. Matčino rádio hrálo. Hrálo už od začátku války, rádio s bateriemi značky Rayovac, které vydrží deset tisíc let. Bylo zabalené do laciného zeleného igelitu, děravého a upatlaného od prstů špinavých od vaření a kolem knoflíků po straně do něj pronikala špína. Ale ty melancholické písně zpěvačky Fairúz, které se z něho neustále linuly, nezastavilo nic. 

Nechtěl jsem utíkat před válkou. Prchal jsem před Fairúz, tou provařenou hvězdou. Přišlo léto a horko. Země žhnula pod nízko zavěšeným sluncem, které rozpalovalo střechu i byt. Dole pod bílým oknem se po úzkých uličkách nonšalantně procházely křesťanské kočky, ale před černě oděným knězem se ani nekřižovaly, ani neklekaly. Auta byla zaparkovaná po obou stranách ulice, drala se na chodníky a překážela vyčerpaným, přidušeným chodcům, jejichž znavené nohy i ztrhané tváře s každým dalším krokem, s každým dalším šťouchancem v jejich ubohém životě proklínaly a obviňovaly Ameriku.

Horko se snášelo, bomby padaly a mlátičky předbíhaly dlouhé fronty na chleba, kradly jídlo slabším, šikanovaly pekaře a osahávaly jeho dceru. Mlátičky ve frontách nečekají nikdy.

George zatroubil.
Černý mrtvolný dým z jeho motorky vyšplhal k oknu a do pokoje vnikl její bublavý hluk. Scházel jsem ze schodů a cestou proklínal Fairúz: To její kvílení mi dělá ze života nejhorší peklo.
Matka sešla ze střechy se dvěma kbelíky v rukou. Kradla vodu ze sousedova vodojemu.„Neteče voda,“ řekla. „Jen dvě hodiny denně.“
Jako vždycky říkala ještě něco o jídle, ale já jsem jen mávl rukou a seběhl ze schodů.
Vylezl jsem na motorku a sedl si za George a vyrazili jsme po hlavních ulicích, kam dopadaly bomby, kde saudští diplomaté kdysi nakládali francouzské prostitutky, kde kdysi tančili staří Řekové, pochodovali Římané, kde si Peršané brousili meče, mamlúkové kradli vesničanům jídlo, křižáci pojídali lidské maso a Turci zotročili moji babičku.
Válka je pro mlátičky. I motorky jsou pro mlátičky a pro dlouhovlasé teenagery jako my, s pistolí na břiše a s kradeným benzínem v nádrži a bez místa, kam jít. Zastavili jsme na kraji města u náspu pod mostem a George řekl: „Mám maškal.“ (problém)
„Mluv,“ řekl jsem.
„Jeden chlap, myslím, že se jmenuje Šafíq al-Azraq, parkuje před domem tety Nabíly. Místo si vyhradí, i když jede pryč. Odstranil jsem ty dva kužely, co je tam postavil, aby teta mohla zaparkovat. Ona teda zaparkuje a jdeme k ní nahoru na kafe. Najednou klepe ten Šafíq na dveře a chce, aby s autem odjela. Je to jeho místo, říká. Teta na to, že je to veřejné místo… Nadává jí…
Ona křičí… Já vytáhnu pistoli, strčím mu ji do obličeje a vykopnu ho ze dveří. Běží dolů po schodech a vyhrožuje mi. Ale my mu ukážeme, že jo, tichý muži?“
Poslouchal jsem a přikývl. Pak jsme znovu naskočili na motorku a ujížděli jsme pod padajícími kulkami, naprosto lhostejně. Jeli jsme hlukem vojenských písní a tisíců rozhlasových stanic, z nichž každá hlásala vítězství své strany. Zírali jsme na krátké sukně bojovnic a míjeli stehna školaček. Neměli jsme cíl, byli jsme žebráci a zloději, nadržení kudrnatí Arabové s rozhalenou košilí, s krabičkou marlborek zastrčenou v ohrnutém rukávu, ztroskotanci, brutální nihilisti s pistolí, smradlavým dechem a s dlouhými americkými džíny.
„Vyzvednu tě v noci, pozdě,“ řekl George, když mě dovezl domů. Pak odjel. 

Přišla půlnoc, řev Georgeovy motorky naplnil okolí. Vyšel jsem na ulici, kde muži sledovali egyptský film na páteční noc, kouřili na malých balkonech, chlemtali studené pivo a arak (destilát vyrobený z vinných hroznů), 2 louskali čerstvé zelené mandle a žlutými špinavými nehty típali americké cigarety do popelníků s folklorními motivy. Uvnitř v domech si ve starobylých tureckých vanách vyčerpané ženy opatrně, úsporně kapaly vodu z červených plastových kbelíků na hnědou kůži, smývaly prach, pachy, krustu tenkou jako poleva baklavy, zlomyslné drby z rána pronesené nad miniaturním šálkem kávy, chudobu svých manželů, pot neholeného podpaží. Myly se úzkostlivě jako křesťanské kočky, které si olizují packy a ukrývají se pod malými motory evropských aut, ze kterých kape korporátní ropa vytěžená vykořisťovanými nigerskými dělníky z hlubin země, kde zuří ďáblové a červi ohlodávají kořeny mrtvých stromů, které zadusil kouř z továren a chamtivý dech bělošských inženýrů. Ty líné kočky pod nemytými auty jen zahálely a sledovaly, jak kolem procházejí páry italských bot, lakované nehty, barevné i utržené přezky, vysoké podpatky, plastové pantofle, pleskající bosá chodidla a útlé obnažené kotníky, které by něčí tlusté ruce mohly sevřít, pak povolit a přesunout se výš, aby se dostaly k prameni hřejivé vláhy, která se zvolna, nesměle promění ve štědrý příval vonící po úhořích, rudých rybách a růžové vodě.
Ujížděli jsme k domu Georgeovy tety. Když jsme tam přijeli, George řekl: „Tohle je auto Šafíqa al-Azraqa.“ Vytáhl zbraň. Přidal jsem plyn a nechal motor řvát. George prostřílel kola auta a vzduch z nich unikl ven. Zamířil o něco výš a prostřílel světla, dveře, tmavé sklo, sedačky, svůj vlastní odraz v zrcátku. Střílel beze slov, tiše tančil kolem auta a pak zamířil a znovu vystřelil. Pomačkaný kov prorážely drobné, ničivé otvory, rychlé a ostré. Byl to akt osudové odplaty a mně se líbil.


Když bylo po všem, rychle jsme zmizeli. Jel jsem přes ospalé čtvrti s nekonečnou řadou dřevěných dveří a cítil jsem, jak se mi o záda otírá Georgeova zbraň. Pak jsme najeli na širokou silnici a naše košile uvítaly nápor větru. Laskal nás na kůži a šimral v uších. Jel jsem rychle, divoce a vítr mi hladil oči, vnikal do nosních dírek a do plic. Jel jsem ulicemi s rozbitými lampami, se zdmi pokrytými otvory po kulkách, s rozlitou krví, která se na špinavých a neudržovaných chodnících měnila v temné skvrny. Jel jsem rychle a cítil jsem...

celý článek


Recenze

Lucie Faulerová (zdroj: Ondřej Lipár, archiv Lucie Faulerové)

28.05.2020| Martin Šplíchal

Minirecenze: Propastná Smrtholka Lucie Faulerové

Po nápaditých, kompozičně promyšlených Lapačích prachu (2017; viz recenze na Literarni.cz), nominovaných na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena, představuje druhý román Lucie Faulerové (*1989) kvalitativní sešup. Zůstalo užívání citoslovcí, která rytmizují přechody mezi různými textovými pásmy, zato ubylo vtipu a vypravěčské lehkosti.

celý článek

Zlaté viděníKrajLucie Faulerová (zdroj: Ondřej Lipár, archiv Lucie Faulerové)


Aktuální

  • 04.08.2020 | redakce

    Dvakrát Kunderovi

    Po mylné informaci o autorově úmrtí, přibyly v předchozích dnech dvě další významné události do diskuze o Milanu Kunderovi.

  • 23.07.2020 | redakce

    Ishmael Reed a Amerika současnosti

    Ishmael Reed přispěl článkem pro New York Times k diskuzi o vzepětí etnických obyvatel Ameriky, kteří volají po rovnoprávnosti. Jedná se však o jeho osobní vzpomínky na mnohočetná setkání s policií. Ishmael Reed je americký spisovatel, básník a dramatik. Patří k významným osobnostem spisovatelů Ameriky. Dvě z jeho knih byly nominovány na národní knižní cenu a sbírka poezie Zaklínání (1972) na cenu Pulitzerovu.  ...

  • 24.06.2020 | redakce

    Duchovní otec „Black Lives Matter“ Wole Soyinka: Opět se zvedá vztek krve

    Publikujeme báseň nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky ze sbírky Samarkand (2002), která vykresluje žalostný obraz Afriky ztýrané kolonialismem, rasovými půtkami, diktátorskými režimy a genocidami. Soyinkova výjimečná elegie bohužel není obrazem minulosti, ale stejně jako v době jejího vydání je i dnes bolestně aktuální.        

  • 13.05.2020 | redakce

    Goncourtova cena za rok 2020 udělena

    Nejprestižnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu (Prix Goncourt), získal v kategorii románového debutu titul Le tiers temps spisovatelky Maylis Besserie. V něm se věnuje posledním dnům života irského dramatika Samuela Becketta, který se především proslavil dílem Čekání na Godota, oceněného v roce 1969 Nobelovou cenou. Kniha se na pultech ocitla v únoru. V názvu má jméno pařížského pečovatelského zařízení, v němž Beckett skutečně prožil poslední dny. Vzpomínky hlavní postavy Becketta na šťastné i strastiplné momenty končícího života se v beletristickém díle mísí s popisem každodenních událostí v domově důchodců. Osmatřicetiletá autorka románu Maylis Besserie, která dosud produkovala dokumentární pořady pro stanici France Culture, při psaní využila známých faktů o Beckettově životě.  

  • 12.05.2020 | redakce

    Evropané a Rusové by si měli připomenout, co je spojilo dohromady: antifašismus

    V britském listu The Guardian se k 75. výročí konce druhé světové války vyjádřil ruský básník a hudebník Kirill Medveděv. ...

  • 06.05.2020 | redakce

    Afričtí spisovatelé volají po změně

    Sto afrických spisovatelů, akademiků a aktivistů – v čele s nobelistou Wolem Soyinkou – napsalo otevřený dopis africkým lídrům i celému africkému lidu. Tváří v tvář koronavirové krizi poukazují na nefuknční modely vládnutí a žádají radikální změnu. 

  • 16.04.2020 | redakce

    Arabskou Bookerovu cenu převzal Alžířan Ajsáví

    Mezinárodní cenu za arabskou beletrii (známou pod zkratkou IPAF) získal Alžířan Abdalvaháb Ajsáví. Vítěz třináctého ročníku takzvané arabské Bookerovy ceny byl oznámen 14. dubna, z důvodu epidemiologických opatření pouze prostřednictvím videa na stránkách organizace. Román, jehož název by se dal do češtiny přeložit jako Spartský soud, se odehrává na začátku 19. století, kdy Francie zahájila mnohaletou okupaci Alžírska.

  • 03.04.2020 | Vojtěch Bohuslav

    Televizní Spiknutí proti Americe zrazuje Philipa Rotha – se skvělým výsledkem

    V polovině března měl premiéru první díl z nové šestidílné minisérie televize HBO Spiknutí proti Americe. Seriál vznikl na základě stejnojmenného dystopického románu Philipa Rotha z roku 2004, který předestírá mrazivou alternativní vizi historie Spojených států. Vše začíná v roce 1940, kdy prezidentské volby místo Franklina D. Roosvelta vyhraje pronacistický Charles Lindbergh. Román se zároveň tváří jako Rothova autobiografie, plíživý nástup diktatury sledujeme perspektivou malého chlapce, Rothova alter ega. Jak si filmoví tvůrci s náročnou látkou poradili?

  • 03.04.2020 | Václav Dušek

    Bodláky: Jakpak je dnes u nás doma

    Zítřek je jiné slovo pro naději, jak se říká v kruzích vzdělanců, kde inflace prázdných slov neurazí – ani nepomůže. Lidská radost, Boží radost. Pozdní osvícenci vždy potěší. Zpěv řízni ho, píchni ho, pusť mu krev, náš prapor do krvava vlaje, zapomenut. Mateřský masochismus má na svědomí mnohé duchovní zrůdy! Balzám pro duši, nedostatkové zboží. 

  • 27.03.2020 | Jana Machalická

    Bez záchranných brzd. Nesmíme odsunout kulturu z priorit společnosti

      Karel Teige kdysi řekl, že umění je to, co každý neumí, protože kdyby to každý uměl, nebylo by to žádné umění. Před námi je teď mnoho neznámých, ale aniž by byly spočítané škody a odhadnuty možnosti nápravy, už teď zaznívá, že to všechno odnese kultura a umění, protože ty mohou počkat. Tedy ten obor lidské činnosti, který, jak vidno, je výlučný a není každému dáno, aby jej provozoval. Právě proto, že není všem dáno, mnohé dráždí a omezenci posílají umělce k lopatě.   Deprimující je, že hlášení o skonu kultury, protože budou důležitější priority, je slyšet i z vlastních řad, ale tomuto defétismu se až tak nedivme, kulturní provoz je u nás setrvale podfinancovaný, kdekým otloukaný a systémově nedořešený. Každý ministr kultury dostane do vínku kulturní kauzy, které je třeba hasit, a na to, aby se pustil do systémových, dlouhodobě aplikovatelných změn, nemá čas. Zabývá se tahanicemi o ředitele důležitých institucí, čeká jej boj o peníze pro resort a vysvětlování, že kultura je statek, který není zbytný, ale naopak z něj vyrůstá duchovní rozměr národa.   Právě dostáváme nepěknou lekci z toho, kam vede rozežranost, hon za zvyšováním ekonomického růstu a globalizace. A byznysmeni najednou vůbec nemusí létat na své konference na druhý konec světa, nelítá nikdo, nebe je čisté, příroda se vzpamatuje rychle… Kdyby se z té lekce lidé poučili a dokázali dát správný důraz na to, co nás přesahuje, co je tvůrčí, co přetrvá staletí. Pochybuje snad někdo o tom, že je to Michelangelova Sixtinská kaple? Asi sotva. Ale i dnes vznikají taková díla, vznikají totiž v každé době, která je zanechá svým potomkům jako důkaz duchovního rozvoje, cesty, která nikdy nekončí.