Hlavní

Carlo Lucarelli

10.06.2022| Mauro Ruggiero

Carlo Lucarelli, mistr žánru „Noir“

Romanopisec, dramaturg, televizní moderátor, autor filmových i televizních scénářů, a mnoho dalšího... Carlo Lucarelli je jedním z autorů, kteří nejvíce přispěli k mezinárodnímu úspěchu současného italského románu „Noir“. Je také jedním z mála autorů detektivek, které vydává prestižní francouzské...

celý článek


Ukázky

27.09.2022

Nový román Colsona Whiteheada

   

Colson Whitehead - Zóna jednaNakladatelství Maťa vydalo v těchto dnech román amerického spisovatele Colsona Whiteheada Zóna jedna, v překladu Luboše Snížka. Zóna Jedna je Whiteheadovým šestým románem ze současných deseti a v době vydání, v roce 2011, se stala bestsellerem New York Times. Whitehead je spisovatelem, jehož výlučnost spočívá také v tom, že získal dvakrát významnou Pulitzerovu cenu. Poprvé za román Podzemní železnice (2017) v němž zpracoval téma otroctví. Knihu představil v České republiky v roce 2018 na Festival spisovatelů Praha. Druhou Pulitzerovu cenu obdržel za román Chlapci z Nickelu

 

Zóna jedna je mnohovrstevnatý román (jednotlivé vrstvy připomínají podlaží mrakodrapu, v němž nejezdí výtahy) a záleží na ustrojení každého čtenáře, která vrstva v něm zarezonuje nejvíc. Ironie, satira, cynismus, skepse – někdy v jemném náznaku, jindy jedním máchnutím sekerou. Zdání optimistického konce se o pár stránek dál ukáže jen jako manažersky dokonale zvládnuté PR, anebo jen bublina, do které se zbylé lidstvo uzavřelo a která musí dřív nebo později prasknout. 

 

V románu se snoubí zombie horror (ač slovo zombie v celé knize ani jednou nepadne) s postapokalyptickým románem a dystopií, s esejí o městě jako samostatného a svým způsobem nesmrtelného artefaktu, alegorií života v New Yorku, úvahami o lidské paměti i o tom, co dělá z lidí monstra - výpady proti politické manipulaci či meditací o „zploštělé kultuře“. Dojde i na lásku v době zmaru. 

 

Ukázka z knihy: 

 

Colson WhiteheadVždycky chtěl bydlet v New Yorku. Jeho strýček Lloyd bydlel v downtownu na Lafayettově a on v dlouhých pauzách mezi návštěvami snil o tom, jaké by to bylo žít v jeho bytě. Když ho jeho otec a matka táhli do města na nějakou všemi vychvalovanou sezónní výstavu nebo „však uvidíš“ broadwayský trhák, obvykle k Lloydovi zaskočili říct mu rychlé ahoj. Ta odpoledne se zachovala v sériích  fotografií vyfocených cizími lidmi. Jeho rodiče se v době digitální multiplicity urputně odmítali vzdát svého vlastního políčka v osamělých oblastech odporu: kávovar, který neukazoval čas, slovníky v papírové podobě, fotoaparát, který uměl dělat jenom fotky. Rodinný fotoaparát nevysílal svoje koordináty k satelitu na oběžné dráze. Neumožňoval jim zabukovat si letenku do plážových resortů s bezplatnou kyvadlovou dopravou do deštných pralesů. Nepořizoval videa vysokého rozlišení nebo něčeho takového. Fotoaparát byl tak zastaralý, že jej bez problémů dokázal zmáčknout každý kolébající se exemplář, kterého jeho otec zmermomocnil mezi kolemjdoucími, bez ohledu na to, jak hluboká prázdnota se odrážela v telecích výrazech jejich turistických tváří nebo jak moc jim místní mizérie křivila páteř. Jeho rodina pózovala na schodech muzea nebo pod oslnivou markýzou s do očí bijícím plakátem nad jejich levým ramenem – pořád stejná kompozice. Chlapec stál rok co rok uprostřed, na ramenou mrtvé ruce svých rodičů. Neusmíval se na každém obrázku, jen na tom procentu vybraném pro fotoalbum. Pak už jen v taxíku na cestě ke strýčkovi a ve výtahu, jakmile si je portýr pořádně prolustroval. Strýček Lloyd se pohupoval ve dveřích a zdravil je škodolibým: „Vítejte v mém skromném bungalovu.“ 

Zatímco jeho rodiče byli představováni nejčerstvější přítelkyni strýčka Lloyda, chlapec byl dole v hale blahem bez sebe, vrzal na kapučínové kůži rohové pohovky a žasl nad nejposlednějšími permutacemi domácí zábavy. Nejdřív hledal to nejnovější. Při téhle návštěvě to byly bezdrátové reproduktory strašící v koutech jako vyzáblí duchové, při další padl na kolena před připosraženou blikající krabičkou, která sloužila jako jakýsi multimediální mozek. Přejel prstem po jejích temných površích a pak na ně fouknul a tričkem setřel svůj otisk, který na nich zanechal. Televizory byly ty nejnovější, největší, levitovaly v prostoru a pulzovaly řadou extravagantních funkcí, podrobně vysvětlených v neotevřených manuálech. Jeho strýc měl přístup na každý kanál a v úložném prostoru otomanu spravoval mausoleum dálkových ovladačů. Chlapec se díval na televizi, postával před skleněnými stěnami a hleděl na město přes kouřová, UV záření nepropouštějící okna, devatenáct pater vysoko. 

 

Opětovná setkání bývala úžasná a rutinní, raná výuka rekurzivní povahy lidské zkušenosti. „Na co se díváš?“ ptaly se přítelkyně, když se tam objevily s minerálkou a chipsy, a on s divným pocitem, jak se na něm to panoráma podepisuje, odpovídal: „Na baráky.“ Byl jen smítkem prachu vířícím v soukolí obřího hodinového strojku. Miliony lidí mířily do téhle úžasné mašinky, žily, potily se a lopotily se v ní, sloužily tomu mechanismu metropole a dělaly ji větší, lepší,...

celý článek


Recenze

Blanka Kostřicová

26.01.2022| Milan Pavlovič

Kritika s heslem naděje. Výbor Blanky Kostřicové

Po zhruba čtvrtstoletí soustavného kritického psaní připravila Blanka Kostřicová výbor ze svých prací. Ve svazku soustředěném kolem textů o Janu Balabánovi, Jiřím Kratochvilovi nebo Jakubu Demlovi převládá důraz na naléhavost či přesvědčivost sdělení, ale stejně tak i velmi vstřícný kritický přístup.

celý článek

J.Tichý: PodvečerVladimír KarfíkBlanka Kostřicová


Aktuální

  • 05.08.2022

    Robot Poeta apeluje v Japonsku

       V tokijské čtvrti Šibuja, jen pár minut od nejrušnější křižovatky světa, je od 29. července umístěn robot. Pokud se u něj kolemjdoucí zastaví a vhodí do něj minci, vypadne mu kapsle s českou básní přeloženou do japonštiny a několika semínky lípy srdčité. Jedná se o velmi sofistikovanou událost.  Robota do čtvrti Šibuja umístilo České centrum Tokio. Upozorňuje v japonském veřejném prostoru na české předsednictví v Evropské unii. Prostřednictvím poezie přibližuje japonské veřejnosti kulturní hodnoty obyvatel České republiky. Poezii vybral publicista a básník Ondřej Lipár. Robot Poeta bude k Japoncům promlouvat básněmi Alžběty Stančákové, Jonáše Zbořila, Kláry Krásenské, Lubomíra Tichého a dalších. 

  • 19.05.2022 | redakce

    Večer s Janem Procházkou

    Spisovatelka Lenka Procházková na svém facebookovém profilu zve na vzpomínkový večer ve středu 25. května v 19 hod., věnovaný svému otci, spisovateli a scénáristovi Janu Procházkovi. Autorka píše: „Můj táta dnes patří k polozapomenutým autorům, i když některé jeho scénáře (například k filmu Ucho) jsou znovu aktuální. Konec války pozoroval jako šestnáctiletý ze střechy rodného domu v Ivančicích, což později zpracoval do scénáře Ať žije republika. Snímek získal velkou cenu na festivalu v Mar del Plata v Argentině.“ Za svůj krátký, ale intenzivní život napsal deset knih a třicet scénářů k filmům.  Jan Procházka se aktivně účastnil politického života a jako protagonista Pražského jara měl být obžalován z podvracení republiky. V důsledku mediálního lynče, píše dále Lenka Procházková, zemřel v roce 1971 na rakovinu v pouhých 42 letech. Až teprve v roce 1990 se uskutečnila premiéra trezorového filmu Ucho, který natočil režisér Karel Kachyňa v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým. Na filmovém festivalu v Cannes téhož roku získal ocenění Zlatá palma. Událost se koná v Praze v Americké ulici, Vinotéka 2 deci Vinohrady. 

  • 19.05.2022 | redakce

    Svět čte z knih ukrajinských spisovatelů

    Mezinárodní literární festival v Berlíně ve spolupráci s Frankfurtským knižním veletrhem a německým PEN klubem připravuje na 7. září 2022 celosvětové čtení z knih jak současných ukrajinských spisovatelů, tak ukrajinských klasiků. Organizátoři akce uvažují o následujících autorech: Jurij Andruchovyč, Serhij Zhadan, Boris Chersonskij, Ilya Kaminsky, Oksana Zabužko, Andrej Kurkov, Taras Prochasko, Andrij Ljubka, Natalia Belchenko, Kateryna Kalytko, Luba Jakymchuk, Marjana Kijanovska, Iya Kiva, Halyna Kruk, Irina Shuvalova, Ostap Slyvynsky, Ivan Kotljarevskij and Taras Hryhorovyč Ševčenko. Záměrem je vystihnout obsahové a stylistické stránky současné ukrajinské literatury, ale především poskytnout ukrajinských autorům mezinárodní fórum.  Mezi autory, kteří se přihlásili do programu čtení z ukrajinské literatury jsou např. Jürgen Banscherus, Německo; Liao Yiwu, Čína; Irvine Welsh, Skotsko; Wole Soyinka, Nigérie; Peter Sís, Česká republika/ USA; Michael Ondaatje, Kanada a další.  Instituce, jednotlivci i spisovatelé kteří mají zájem o účast se mohou zaregistrovat na emailové adrese worldreading@literaturfestival.com.   

  • 29.04.2022 | redakce

    Dopisy k narozeninám Sylvii Plathové

      V literárním obtýdeníku Tvar reflektuje Adam Borzič na knihu významného amerického básníka Teda Hughese Dopisy k narozeninám, jejíž český překlad vydalo v prosinci roku 2021 Nakladatelství Argo. Překlad zpracoval český básník a kulturní publicista Milan Ohnisko se svou bývalou ženou Vandou Senko Ohniskovou. Jedná se o sbírku básní, které vznikaly během dlouhých pětatřiceti let, adresovaných (až na dvě výjimky) Sylvii Plathové, americké básnířce, s níž ho pojilo bouřlivé sedmileté manželství. Jak Adam Borzič sděluje, na začátku knihy se seznamujeme se zrodem slavné literární dvojice v několika velmi křehkých básních, dále se prodíráme houštinou jejich vznikajícího manželství, abychom dospěli k nešťastnému závěru, který má až snově halucinační ráz, v němž se všechny časy propletou, aby konečný verdikt zůstal jen v říši poezie. Dopisy k narozeninám jsou údajně jedinou výpovědí Teda Hughese o jeho partnerském vztahu se Sylvií Plathovou, i o bolestném období během něhož básnířka složila své nejsilnější básně a zároveň se rozhodla pro dobrovolný odchod ze života.