Kunderova Střední Evropa v nových kleštích

 

  

Střední Evropa jako pomocná berla

O jaké Evropě to vlastně mluvíme? Před nějakými čtyřiceti lety byla řeč o Střední Evropě, a myšlena tím byla zóna, která se nacházela plus-mínus v trojúhelníku: někde mezi Prahou, Budapeští a Krakovem, ta stará Evropa, o níž Milan Kundera psal jako o ,,uloupeném Západu''.

 

Právě takto se také jmenuje esej, který nyní vychází v knižní podobě, po loňském francouzském, také v češtině a nejnověji i v angličtině. Název v češtině nám zní povědomě: Unesený Západ aneb Tragédie Střední Evropy.

 

Dílo nakladatelů, u nás Atlantis, ve Francii Gallimard, v anglofonních Harper, vybízí k nové reflexi tématu, který ve světle války na Ukrajině, se zdá být opět aktuální. Staré texty – neboť vedle toho klíčového eseje vybrali nakladatelé ještě i Kunderův projev na IV. sjezdu československých spisovatelů – zasažené do nových souvislostech, se s dobou potýkají jaksí z podstaty, ale době samotné se zároveň vzpírají.

 

Střední Evropa se zkrátka vrací, nikoliv ale zcela, a už vůbec ne v konturách, jež jsme jí kdysi (snad trochu i omylem) přisoudili. Milan Kundera, který se 1. dubna dožívá 94 let, nám tak možná nechtěné nadělil nečekaný aprílový dárek. Kdysi oživil téma, o kterém neměli mnozí vůbec odvahu psát. Kdo by taky chtěl? Vždyť o Střední Evropě mluvil jako o Mitteleuropa tak rád i jistý Adolf Hitler, jeden z těch Středoevropanů, na něž bychom rádi zapomněli. I dnes to ale bohužel vypadá, že ideologická aktualizace termínu kazí dojem i proto, že působí jako laciná, byť tragičnosti zásadně nezbavená, přesto koketérie. Tehdy i dnes zůstává Střední Evropa jako pomocná berla, hůl z nouze ctnosti.

 

Ale zpátky ke staré Střední Evropě, i když ne té nejstarší. Milan Kundera mínil tento zaprášený, ve Francii málo známý termín v roce 1983, kdy esej publikoval v revue Le Débat, později také v The News York Review of Books, jako připomínku světa, který fakticky nikdy neexistoval. Jakkoliv se zaštiťoval velkými jmény. Ne nadarmo někteří kritici psali, že Kundera vlastně použil Střední Evropu jako ,,podmínečnou metaforu'' nebo rovnou ,,naprostou fikcí'', aby připomněl, že pro mnoho jeho současníků byla Střední Evropa spojená s nostalgií říše, kde společně žili v mnohonárodnostní říši (ano, v tom,,žaláři národů'') pospolu Němci, Židé, Rakušané, Češi… (a třeba Chorvati), čímž utvořili plodný zdroj kulturního,.ano, civilizačního významu. Kundera esej provokativně nazval Uloupený Západ, byť si musel být vědom, že jde z jeho strany trochu o podvod.

 

Nebyl to nikdo jiný, než ruský básník Josif Brodskij, jenž přesně odkryl celé Kunderovi podloží, v němž český spisovatel v exilu sofistikovaně tvrdil, že Střední Evropa se stala následně obětí ruského únosu. Byl to ale ještě 30 let předtím Západ, který tuto část kontinentu zradil, a po Jaltské konferenci velmocí předal Stalinovi na stříbrném podnosu, a vzápětí do omrzení nazýval východní Evropou. Západu tato část Evropy ovšem nikdy nechyběla, ani tehdy, ani potom, sama na ni prostě úspěšně zapomněla. Kundera dokládal, pod dojmem dosud doznívajícího šoku ze sovětské invaze v srpnu 1968, že Rusko nepatří do Evropy. K tomu básník Brodkij  poznamenal, že u spisovatele jsou ,,strach a znechucení pochopitelné'', ale že ,,vojáci nikdy nereprezentují kulturu, natož literaturu - nosí zbraně, ne knihy''.

 

Nesamozřejmost jednoho národa

Mnohem autentičtěji, protože upřímněji, a jaksi z podstaty věci i pravdivěji, vyznívají Kunderovy úvahy – o pouhých šestnáct let dříve, ve vrcholné fázi Pražského jara – na dnes již mýtické akci, IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967.

 

Pro pochopení souvislostí se vyplatí zajistit si útlý svazek, jenž nabízí kompletní materiály ze sjezdu. Kunderovi řeč předchází pozoruhodný technický úvod, který ve vydání současném chybí, ale bez něj to celé není ono. Sjezd měl několik vrcholů i kómických meziher, a jako takový by jistě neměl chybět v osnovách. Ve výběru knižním tu Kundera promlouvá  ve svém sjezdovém příspěvku o ,,nesamozřejmosti českého národa'', což se může zdát dnes jako cosi nepochopitelného, ale v historickém slova smyslu přesného a správného. Étos tehdejších spisovatelů není od věci si připomínat, byla to váze, která se již v naší kultuře nikdy nevrátila.

 

***

Zveřejnění obou textu prochází jedno úzkostné uvědomění si, že ona ,,nesamozřejmost'' se nemusí týkat jenom národa, ale širšího kulturního celku. Dnes bychom možná měli poznamenat, že snaha vykládat některé dobové historické souvislosti bývá velmi těžké, už jenom proto, že nikdo si dnes neodpustí vkládat tendence do nových souvislostí. Takové jsou i úvahy o Ukrajině, o níž Kundera nikdy nikde nemluvil (ani v dnešních časech nových výkladů), a přesto se nabízejí.

 

Nelze se ubránit dojmu, že takový byl i záměr nakladatelů. Ano, je jistě velmi svůdné vidět Střední Evropu ze zamlženého okna vlaku č. 67, který kdysi projížděl západní Ukrajinou, územím známém jako Halič, jak o něm vyprávěl před deseti lety ukrajinský spisovatel a Kunderův čtenář Jurij Andruchovyč. Obávám se ale, že návrat této Evropy, jakkoliv byla částečně i střední, bude do povědomí nejen Středoevropanů trvat ještě mnohem déle, než ten slavný návrat ,,uloupeného Západu''. Pokud se ovšem nynější západní pokrytectví, zaklínající se dějinnými metaforami, nepromění v konflikt závažnější pro celou Evropu.

 

To není pomsta dějin, ale daň, jež s sebou nese záměna, nikoliv zrada, neboť literatura by neměla suplovat politiku, jak si kdysi nad Kunderovým esejem posteskl filozof Ivan Sviták. Pokud nechceme opět tahat kleštěmi při porodu další nové mrtvé dítě, měli bychom se alespoň rozmyslet, o co se vlastně snažíme. K tomu je vydání Kunderových esejů jistě dobrou příležitostí.