K nedožitým narozeninám Michaela Marche

 

 

Michael March byl pravděpodobně ten nejlidštější člověk, jakého jsem kdy poznal. V jeho přítomnosti jsem občas míval pocit, jako bych potkal vylepšenou verzi lidství: někoho laskavějšího, vtipnějšího, soucitnějšího, někoho, kdo si byl jistější, že umění a život jsou neoddělitelné; někoho statečnějšího, než je většina z nás; někoho, kdo si byl o tolik jistější, že poezie a tajemství, která ji oživují, přežijí jakoukoli snahu je odmítnout nebo zmenšit.

Jsem si jistý, že nejsem jediný, kdo se v Michaelově přítomnosti cítil hluboce doprovázen, i když nás dělil oceán. Jsem si jistý, že nejsem sám, kdo vnímal, že Michaelova samotná přítomnost na světě byla silnější a působivější než přítomnost mnoha lidí, které potkávám každý den.

Možná jsem patřil, a možná nepatřil k těm několika málo, kteří od něj dostávali báseň alespoň několikrát do měsíce. Byla to naše forma komunikace. Byl to Michaelův způsob, jak vyjádřit to, co se nedalo říct jinak. Rozuměl tomu, že rozhovory, i přes všechny své kvality, jsou v podstatě rozvláčné a nepřesné verze básní, které leží v jejich základech. Chápal, že poezie je jazyk sám o sobě; že není ani náhradou, ani zhuštěnou formou jazyka v jeho jiných podobách.

Moc rád bych přepsal každou báseň, kterou jsem od Michaela kdy dostal. Vzhledem k tomu, že je to nemožné – jsou jich doslova stovky – spokojím se s několika z těch posledních.

—

Obracet stránku

30. listopadu 2024

 

Otevřít, nebo zavřít.

„Nikdo neví, kde ty dveře jsou.“

„Nikdo se neptá, kde ty dveře jsou.“

Obracet stránku.

•  

Žít, aby nás pamatovali, tím, že se postavíme ztrátě. Sevřeni krásou a bolestí, žít jako vzpomínka.

•  

„Strach, lhostejnost, přizpůsobení se nenávisti.“

Maličkosti, na kterých záleží.

—

Michaelova tvorba uměla být i jízlivě vtipná. Humor byl podstatnou součástí jeho velkorysosti vůči světu a nám, kteří v něm žijeme. Jeho humor však byl sotva odlišitelný od jeho naprosté, neúprosné vážnosti.

Vždy jsem Michaelovu vážnost přirovnával k paprsku laseru. Stejně jako laser, jeho smysl pro tragédii byl ten nejčistší a nejostřejší řezný nástroj, jaký kdy byl vynalezen. Nezanechal žádné zubaté okraje, jako by to udělal nůž nebo pila. Jeho přísnější pohledy na svět měly hojivý účinek. Vždy měly léčit, nikdy zraňovat.

Michael byl oživující silou. Michael nebyl jako nikdo jiný. Byl také (tuším, že by věděl, co tím myslím) velmi podobný všem ostatním v tom, že respektoval – ba uctíval – všechny radosti a obavy, které jsou všem společné. Nemluvil k nám z nějaké vznešené poetické sféry, spíše k nám promlouval z našeho nitra, skrze sebe.

Je to významný básník. Byl a je významnou lidskou bytostí. Hrál melodie – jiskrné i melancholické – na satyrovu píšťalu, která tiše, ale přísně vanula světem.

Svět je teď méně hudební.

Michael Cunningham, březen 2025, New York