Křehkost intimity. Současná izraelská sbírka Mešuge dům

 

 

Koncem minulého  roku vyšla  básnická sbírka Mešuge dům izraelské autorky Lali Michaeli (* 1964). Ta představuje jednu z nejvýznamnějších současných izraelských básnířek a napsala již sedm sbírek, přesto je Mešuge dům první sbírka, která vyšla v českém překladu. Může se to zdát překvapivé, ale izraelská poezie zůstává českému čtenáři málo známá – mimo pár antologií z moderní izraelské či hebrejské poezie (Písek a hvězdy, 1997; S pomateností vonných bylin, 2017) se u nás nevydalo téměř nic. Také Festival spisovatelů Praha v minulosti osobně představil Aharona Shabtaie a  jeho básně a Natana Zacha osobnost modernistického proudu hebrejského básnictví, ale knižně básně nebyly vydány. Michaelina sbírka vydaná  nakladatelstvím Dauphin je tedy  skutečně novinkou svého druhu. Do češtiny ji přeložila Michaela Rozov.

Již po přečtení několika prvních básní se zřetelně ukazuje, že sbírka nevznikla sebráním různých veršů spojených zdánlivě určitým tématem či tématy, ale že se jedná o celek velmi úzce vnitřně propojený a pečlivě vystavěný. Celou sbírku propojuje lyrická mluvčí – žena, kterou bychom mohli jednoduše ztotožnit se samotnou autorkou, a to nejen podle jména (ve třech básních je oslovována jako Lali). Stěžejní mužskou postavou, která se ve sbírce objevuje, je architekt – stejně jako Michaelin manžel –, a dům, formující ústřední téma sbírky, má reálný předobraz v domě, ve kterém Michaeli žije. Takové ztotožnění však nepřináší možnost žádné další interpretace a ukáže se zbytečným. Postačí konstatovat, že jde o intimní lyriku s velmi plasticky vykreslenou mluvčí, jejíž život a básnická existence bytostně, neoddělitelně souvisí s domem, ve kterém přebývá. 

„Mešuge“ dům nemusí znamenat nezbytně blázinec. A ani neznamená – funguje spíše jako komplexní metafora. Tvoří jakýsi model světa, mikrokosmos s vlastními pravidly a zákonitostmi, a zároveň ho lze chápat jako zrcadlo lidského nitra, schopné odrážet v sobě čas a vzpomínky. Protiklady vnitřního, citového života a objektivního, vnějšího životního prostoru se prostupují. Prolínající se sféry vnitřního a vnějšího formují celou sbírku a zároveň jsou spolu neoddělitelně spjaty – jako duše a tělo. Jejich hranice se rozostřují, jedna se zrcadlí v druhé, a člověku stojícímu zároveň mezi nimi, uvnitř a uprostřed nich, se tak může jeho realita jevit zvláštní, šílená, „mešuge“.

Dům se představuje jako uzavřený prostor, vydělený od zbytku světa tam venku; prostor, který poskytuje bezpečí svou neměnností, protože místo člověka ve světě je nestabilní a nestálé. Prostor, ve kterém člověk bydlí, ale který nemusí nutně znamenat domov. Prostor, ve kterém může být člověk uvězněn v samotě, ač v něm žije s druhými. Krátké, jakoby úsečné verše sbírky vytvářejí stísňující dojem místa, z nějž nelze jen tak uniknout a do kterého se člověk vždy musí vrátit, protože ho jakousi zvláštní silou přitahuje zpět. To, čím celý dům rezonuje a čím se proměňuje, to je milostný vztah ženy a architekta. 

Milostné a (na poměry hebrejské poezie poměrně provokativní) erotické motivy otevírají sféru niternosti. Vztah ke staršímu muži, submisivita, ve které se mu žena dává, nebo citově i fyzicky vypjaté soužití připomínají některé básně Sylvie Plath. Mužská autorita má při formování ženy osudný význam: tvoje ruka na mých zádech, / tak teplá po ránu. / Ruka architekta. / Sama sobě vysvětluji. / Rovná mě, staví zpříma, / od základu. Přes postavu architekta, který staví nejen domy, ale i lidské duše dochází k zrcadlení vnitřního ve vnějším, ženy v domě, duše v hmotě, k jejich spojení. Touha těla se stává touhou nitra a naopak. Láska se fyzicky vtiskává do prostoru a do předmětů – a osamění pak, jako druhá strana lásky, roste o to víc, že člověka hmatatelně obklopuje. Vzniká potřeba uniknout. 

Neustále se navrací motiv moře, ke kterému mluvčí při pohledu z okna domu toužebně upíná svůj zrak. Zastupuje prostor venku, prostor nekonečně svobodný, zbavený oné předmětnosti, bolesti a vzpomínek. A právě moře splývá v jedno s milovaným mužem, protože i láska a oddání se druhému člověka od sebe samého osvobozuje a unáší ho do úplně jiného, nehmotného prostoru. Hranice mezi vnitřním a vnějším, citovým a fyzickým světem se rozostřují, stejně jako se v dáli rozostřuje horizont moře nebo rámy obrazů tak, že obrazy vstupují do reality a realita se stává obrazem. Poezie, ke které mluvčí utíká, představuje obranu vůči labilitě, rozostřenosti a prostupnosti těchto hranic; obranu mluvčí před sebou samou, před vlastním osaměním, či naopak přehlcením sebou. V souladu s tradicí hebrejské literatury se pak poezie stává i obranou před vykořeněním, ztrátou identity a domova. 

Mešuge dům je sbírka s pečlivě vystavěnou konstrukcí, spojena jemnou sítí motivů, které navzdory prvotní jednoznačnosti proměňují svou podobu a význam, mísí se mezi sebou a vytvářejí živé výjevy, v nichž se citovost dokonale mísí s tělesností. Jedná se také o sbírku ohromně otevřenou: intimnost a sexualita je odhalována stejně jako akt individuálního básnického tvoření. Michaeli používá jednoduchý verš, oproštěný od běžných metaforických obratů; verš téměř civilní, upřímný, jemný a citlivý, schopný postihnout i ty nejjemnější nuance skutečnosti. Nejniternější prožitky se vyjevují na povrch a zhmotňují, hmota se skrze prožitky rozpohybovává. Jak napovídá i úvodní motto (z Franze Kafky), „mešuge dům“ se nachází všude kolem nás i uvnitř nás, a i přes ono „mešuge“ se v tomto domě snažíme najít své útočiště, svůj domov a své štěstí.

 

Ukázky z knihy:

Nohy mám roztažené

Pojmou pěknou ranní erekci,

tělo se dává v tichý pohyb

v jemných úhlech do klína,

pohledy se zkříží,

střetnou,

a Tvá modrá mě unáší do modré měkkosti

polibků v záhybech.

Ještě, ještě, ještě,

potápím se,

nekonečně,

v růžové vodě štěstí.

 

V tom obraze

 

Prosíš, abych sebrala poslední štědrost v sobě

a vystoupila

přijala hosty

řekla „Šalom!“

„Šalom! Šalom!“

A konverzovala o světě,

v němž nikdy nezavládne mír.

  

Ta země je i ve mne,

zrcadlo zraňujících myšlenek,

a ty mi ještě tvrdíš,

že smrt neuhasí žár žití,

že je důsledek odpuštění.

  

Uvelebíš se,

já opřu se krásně o hradbu tvého těla,

jsme v okruhu lidí,

co prošli válkou

a už je nikdy nic nepřekvapí,

jen skutečná krása.