Básně
Tomáš Kozák - Vrásnění
Debutová básnická sbírka lékaře, horolezce a prozaika Tomáše Kozáka je rozmanitá a proměnlivá, a přece drží pevně pohromadě. Básně se plíží podél zdí, tančí v rytmu samby nebo mizí s údery ujíždějícího metra a nakonec zdolávají horské štíty. Od „přízemních básní“ sbírka roste až k vrcholům „Himálaje“, kde lapá po odpovědích a záchytných bodech. Cestou střídá verše tíživější i lehčí, hravější i strohé, časové i nečasové. Cyničtější pozorování se v nich prostupují s básnickými meditacemi nad tím, proč vlastně psát, když už všechno bylo napsáno – a jaký má lidské snažení vůbec smysl.
Zrcadlo
Nemusí to být nutně teorie relativity,
to spíš praxe nutnosti
dokazuje, že jsem mladší,
než jsem byl a než jsi ty,
a můj návrat z kosmu
zpátky na Zem
je sen, co se mi teprve
bude zdát, až se setkám s Časem.
(Na to se těším,
protože se ho zeptám,
kde byl před velkým třeskem
a proč se tak loudá,
když na mě tady v tom rámu čekáš.)
Číslo účtu
Už zase požaduje
přístup k mému účtu.
Je to on,
docela zajímavé jméno,
zavináč
dot kom.
Můj soused,
nebo lovec slonů v Kamerunu?
Nechápu.
Teď nechce po mně další linky
ani zveřejnit mé prasečinky.
Vím, sliby se neberou zpět
a dnes má na to nárok.
Asi to nahlásím, to by se mělo.
Nakonec, nemám co ztratit,
v nebi neveselo.
Amputace
Volavku jsem zachránil vteřinovým lepidlem.
Rodiče ji koupili kdysi v Bulharsku,
kam letěli dvoumotorovým iljušinem
a přivezli si vyřezaný kýč a mě.
Tu volavku celý život chránili,
teprve teď na ni žárlím.
Přesto jsem lepidlem Super Stark Super Schnell
slepil zlomený krk s vlastními prsty.
A potom se jich zbavil,
jinak to nešlo.
Cestou po ledovci
Je to zvláštní, chodit někomu
po jazyku,
zakopávat o kameny,
cítit vítr místo slin,
dívat se do trhlin
na mávající hroby.
V takové hloubce
už není nic
(ani mikroby).
Možná ty otázky
bys tam mohl pohřbít.
Za milión let nebo dva
roztají v údolí.
A budou to zase děti,
co si budou hrát
v ledové vodě
a lovit odpovědi.
Pět Tibeťanů
To, že skály hovoří,
vědí nejen na Islandu,
ale i tady v Tibetu.
Když k nim stoupáš
údolím,
dlouho se nepřibližují
a mlčí.
Dlouho, až to bolí.
A najednou jsou tady,
strnulé v pozdravu slunci,
prohnuté proti
nebeskému plechu.
Hlasité v pádu kamení,
němé v chladném echu.
Yetti?
Jeho stopám se už nedá věřit,
jak jsou zaváté v ledu a kamení.
To se na ledovci stává,
po monzunu.
Ještě že je tu klášter,
odeslaný tisíckrát
na domácí adresy.
A jsou tu ti dva mniši,
hodně toho pamatují,
i to, že se na pohlednice
lepily známky.
Ptáme se, ne, oni ho neviděli
a rádi by šli zase hrát fotbal
s dalšími.
„Tady máte aspoň čorten
a campu s jačím lojem,“
a krátce se za nás pomodlili
(abychom se po tom loji nepoblili).
Vrcholky hor se zaleskly
zimou v poledním slunci.
Nadmořskou výškou
zkrátil se nám dech.
Prof. MUDr. Tomáš Kozák, Ph.D., MBA se narodil roku 1963 v Ostravě, po maturitě na gymnáziu vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. Je dlouholetým přednostou Hematologické kliniky 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Zabývá se léčbou zhoubných a autoimunitních krevních onemocnění, jeho výzkum a odborné publikace zahrnují především oblast Hodgkinova lymfomu a roztroušené sklerózy.
Od raných studentských let se věnuje horolezectví, vedl Horolezecký oddíl TJ Medicína Praha. Účastnil se řady výprav do světových velehor, mimo jiné i úspěšné expedice na Mount Everest přes Severní sedlo z Tibetu bez použití umělého kyslíku (1998). V nakladatelství Práh mu v roce 2022 vyšel debutový povídkový román Nahoře už nikdo není právě z horolezeckého, ale i lékařského prostředí.
Příspěvků: 0
