Libeňská apokalypsa Richarda Ermla

Literární Libeň – to je mnohdy prostor nostalgie, ve kterém se vzpomíná na to, co bylo. Ne náhodou se kupříkladu monografie o Libni z edice Muzea města Prahy jmenuje Libeň. Zmizelý svět (2010) – libeňský kolorit už totiž není ani židovský, ani průmyslnický, ani hrabalovský, a zatímco dřívější podoby mizí, jinou výraznou tvář čtvrť města Prahy nezískává. V textech V. K. Krofty, Heleny Dvořákové, Bohumila Hrabala či Stanislava Vávry chodí postavy Libní a vedle toho, co mají před očima, vidí i to, co na daných místech bylo dřív či co dle zvolené perspektivy teprve bude. Neboť Libeň se v posledních sto padesáti letech neustále proměňuje, lidská paměť obsáhne několik jejích podob a literární díla, i přes uměleckou stylizaci, často skládají jednotlivé libeňské vrstvy přes sebe a zpřítomňují její dřívější rysy.

Představu, že skutečná Libeň zůstala kdesi v minulosti, zasadil do současných kulis Richard Erml (* 1961) již v předcházejícím románu Jidášovi bratři, který vyšel s podtitulem Libeňský román v roce 2012. Ten oživuje téměř zaniklé židovské ghetto a evokuje podobný princip jako Hrabalova povídka „Moje Libeň“ – protagonista, židovský filosof Salem, má „vzpomínkou klíč ke kráse“. Vzpomíná na to, co bylo, a vidí svět před výstavbou železnice, před proměnou v město a v městskou část, před asanacemi a povodněmi, před stavbou metra a developerskými zásahy. Salem se tak kupříkladu procházel Palmovkou a najednou „stál uprostřed staré Libně před asanací, než do ní vjely buldozery. Spatřil projíždějící parní lokomotivu s odfukujícím komínem, který zasypával lidi za spuštěnými šraňky vločkami sazí. […] Po paměti zatočil doleva k synagoze, ale vlastně se nehýbal; ulice kolem něj plula a měnila názvy a fasády“ (s. 91).

Libeň budoucnosti

V Ermlově próze ovšem scházela hrabalovská figura okouzlení demolicí a zůstal pouze pocit zanikajícího světa – a pokud se objevilo něco jako nový rys Libně, tak šlo o ruštinu, která se „sebejistě šířila Libní jako druhý mateřský jazyk“ (s. 140). Daný element zdůraznil i Miroslav Bambušek, který v roce 2009 vydal dramatický text Do Židů, naznačující názvem jak bojové zvolání, tak lokalizaci do libeňského Židovského města. V úvodní poznámce Bambušek poznamenává, že ho k psaní vedla „zjištěná skutečnost cílené eliminace jakékoli paměti na libeňskou minulost. Prostřednictvím textu lze vstoupit do již neexistujícího světa židovské čtvrti a tím potvrdit jeho minulou existenci a podtrhnout tak jeho potenciální ,záření‘“ (s. 44). Aby Bambušek výrazněji nasvítil současnost, situoval text do budoucnosti – a v záměrně vyhrocené podobě nechal Libeň promlouvat skrze narkomany, bezdomovce a ruskojazyčnou mafii. 

Kličku s pohledem z budoucnosti využívá i další román Richarda Ermla, pojmenovaný tentokrát přímo Libeňský romána doplněný podtitulem Žalozpěv o lásce a psech. Ten podobně jako Bambuškův text zesiluje hlavně ruský vliv , sociální vyloučenost a napětí, které v románu ze střetu Rusů, Vietnamců, muslimů či bezdomovců plyne. V budoucnosti románu představuje Praha „hodně nebezpečný město a zrovna Libeň patří mezi ty nejhorší čtvrtě“ (s. 176). Vedle apokalyptické vize ale u Ermla i nyní vyvstává minulost Libně: centrální postavou, kolem které se sbíhají všechny ostatní, je stařenka Dáděnka, která diktuje své vzpomínky, a zatímco mluví o sobě, odvíjí se na pozadí libeňské proměny. (Proměny, které ostatně pokračují – kupříkladu místo, které se dostalo ve fotografii Karla Cudlína na přebal, už během roku a půl od vydání přestalo v této podobě existovat.) K topografii Libně autor přistupuje s dokumentární důsledností a detailně zaznamenává lokality, do kterých vyprávění umísťuje. Odkazuje i na literárně známý repertoár hospod, jako jsou U Horkých, U Králů nebo „nejhezčí libeňská hospoda U Jarolímků“ (s. 181). Po tradiční hrabalovské motivace zde ale jinak nesahá, spíše dbá na to, aby v románu zazněly údaje méně známé (vysočanské pobyty Emy Destinnové, libeňské období Rudolfa Battěka) a symboly dnešní Libně: nutrie v Rokytce či stánek s grilovanými kuřaty na Palmovce.

Domovy a domobrana

Zatímco Tibet, který se prolíná jednou částí autorova díla, představuje vedle pekla i ráj, s druhým prozaickým světem to Erml příliš optimisticky nevidí a postavy své prózy využívá ke komentování místních poměrů („Největší ostuda Libně? Zchátralej Palác Svět. Vidím, kam se koukáš. A víš, jak se jmenuje ten italskej čuramedán, co za to může? Kryšpíno! Po česku Kašpárek!“ – s. 140). Už Jidášovi bratři ale naznačili, že to u Ermla neodnáší jen Libeň, nýbrž celá společnost. Zatímco úvodní části posledního románu, zasazené zhruba do naší přítomnosti, představují pravděpodobný a důvěryhodný svět, v prologu a závěrečných kapitolách Erml příliš jednoduše exponuje problémy, které lze v současnosti najít, a skočí do světa apokalyptické vize, ve které nefungují zákony ani základní služby a lidé se brání rostoucí entropii pouze za pomoci psích smeček. Základní společenskou jednotkou se stává domobrana, pořádající zde útoky proti agresivním bezdomovcům a organizovaným národnostním skupinám. Naléhavost motiv dostává spíš externě – neboť se domobrana formuje i v podobně bezvýchodných Přípravách na všechno Elzy Aidse (2020) či v básních Karla Škrabala. Když mluví jeden z vypravěčů o lidech, kteří utíkají na venkov a tam místo vysněného ráje najdou jen další bojiště, připomene tím třeba protagonistu  Destrukce Stanislava Bilera (2021); rozdělenou Prahu plnou strachu a napětí klade do budoucnosti, byť ještě vzdálenější než Erml, i Martin Vopěnka v Mém bratru Mesiáši (2017).

Erml efektivně využívá vypravěčskou polyfonii, kterou si vyzkoušel už v předchozí próze Můj muž, má žena (2017). V krátkých kapitolkách se o slovo střídají novinář, kterého si Dáděnka najme, aby zapsal její vzpomínky a který u ní přebývá, dívka napůl romského původu, která jí pomáhá s domácností, Dáděnčin syn, který s matkou léta není v kontaktu, a později i syn jejích nájemníků. Postava, která všechny ostatní spojuje a seznamuje, tak zůstává jako jediná bez hlasu – a její motivace, jež se ostatní snaží odhalit, zůstávají částečně skryté. Vedle vypravěčů ovšem Erml, a povětšinou bez výraznějších textových signálů, prolíná i časy, a tak se čas zhruba naší přítomnosti nepravidelně prostupuje s budoucností, jež může být zhruba deset patnáct let vzdálená. Nepravidelnost kompozice, která na rámujícím lineárním pozadí vytváří řadu odboček, tak udržuje čtenářskou aktivitu v pohybu a nutí skládat příběh z náznaků – umně přitom vede slepými cestami, čtenář si tak motivy skládá mylně a vazby mezi postavami se odkryjí až postupně.

Sítě podobností

Rozplétání rodinných vztahů a vrstvení různých rukopisů je ostatně pro Ermla příznačné. Do kapitol vkládá třeba básně novinářova otce; Dáděnčiny vzpomínky – ke kterým se čtenář příliš nedostává – nakonec novinář sepíše ve formě dopisů, kterou Erml použil třeba v novele Bez lítosti (2004). Už tam kupříkladu, stejně jako v posledním románu, označuje název Dáděnka i vilu v Louňovicích. Motivů se u Ermla vrací vícero, byť v detailech odlišně; opakované a podobné jsou kupříkladu sebevraždy postav. Do Jidášových bratrů autor zahrnul ukázky z filosofující divadelní hry Salema, otce dalších hlavních postav, v Bez lítosti k filosofujícím traktátům otce alespoň odkazuje; ve druhém zmíněném si babička píše memoáry, v posledním románu je stařenka Dáděnka nechává diktovat. Literární události se ale nijak zvlášť nedoplňují a neskládají do sebe – spíše vytvářejí síť podobných situací.

Často navíc Erml pracuje s autobiografickým rámcem – jména členů rodiny používá v cestopisných i fikčních prózách, hlavní hrdinové se stejně jako autor – dlouholetý redaktor Divadelních novin – točí kolem divadla. Sedmá Ermlova próza příliš průhledných momentů neskýtá, na první pohled upoutá snad jen shoda jména s chlapcem Richardem. Přesahy k dalším textům lze ale sledovat i v tomto ohledu – stejně jako rodina Ermlů v novele Bez lítosti, tak i třeba Dáděnka v Libeňském románu má předky v čínském Charbinu. V konstelacích postav lze však s jistou nadsázkou vidět i podoby titulní Libně: Dáděnka představuje její mizející minulost, tajemnou i proměnlivou, syn Bruno, „tvrdej jako žulový kvádr v chodníku“ (s. 204), její brutální, ale snad i křehkou tvář, dívka Beatka spletitý původ a novinář Roman přistěhovalce odjinud, který si načítáním historie postupně nachází k místu cestu. Ermlova poslední próza je zatím řemeslně nejzdařilejší, pouze vize nedalekých let ji zřejmě poněkud shazuje – přinejmenším se Ermlovi zřejmě nepodaří čtenáře příliš zneklidnit, což i s ohledem k jinak nápadité kompozici vyznívá jako umělecký nezdar.