Tajemství Ladislava Fukse

 

Můžeme se přít o tom, čím nejvíceje uznáván a respektován: zda svou prvotinou Pan Theodor Munstock, nebo zda svou knihou poslední Vévodkyni a kuchařkou, nebo některým dílem mezi nimi. Osobně pokládám zejména Variace pro temnou struhu za prózu, kterou v plném smyslu jejích bohatých významů objeví možná až některá z budoucích generaci, ale to je vždy záležitost subjektivní.

 

Nicméně, ač uznáván a respektován, stál tak trochu stranou nejsoustředěnější pozornosti. Bylo tomu tak vždy, a velice k tomu přispěla srpnová okupace z roku 1968, jež trhavým řezem rozdělila českou literaturu podle měřítek zcela mimouměleckých a s následky, s nimiž si bude muset poradit čas. S následky nepříznivými nejen pro autory, kteří zůstali doma a publikovali, jako Ladislav Fuks, ale i pro ty, kteří zůstali doma a publikovat nesměli, takže byli nespravedlivě vytěsněni ze čtenářského povědomí, do něhož se museli po roce 1989 někdy namáhavě vracet. A ovšem i pro ty, kteří odešli do exilu a u nichž takový návrat byl ještě obtížnější - jako přiklad stačí připomenout Kunderovu Nesmrtelnost - román, jenž vzbudil zcela mimořádnou pozornost snad všude kromě autorovy rodné země.

 

Pokud jde o Fukse, trhavý řez roku 1968 měl pro něho následky dvojnásob neblahé. Po něm byl přijímán s rozpaky a nejistotou, protože se nikdy nevědělo, co se od něho dá čekat, nějaký Návrat z žitného pole nikoho neoklamal. Od počátku devadesátých let opět s nejistotou, byť z jiného zorného uhlu, protože jeho tvůrčí velikost byla sice nesporná, ale málo platně, v kritických letech patřil k autorům tzv. oficiálním.

 

Během doby přirozeně při pohledu na Ladislava Fukse ta i ona hlediska pominou, tak jako nebyla a ani dnes nejsou příliš rozhodující pro jeho čtenáře. Ve Fuksově dile však, přetrvá jakási kruciální záhada, o niž tolik přemýšleli mnozí jeho současnici, když s nim přišli do osobního styku. Vytvářel kolem sebe onu výše zmíněnou síť tajemna, iluzi a snad klamavých představ vědomě, v jakési sebeobraně, nebo patřila k jeho tvůrčí ustrojenosti k podstatě jeho lidské a umělecké typologie? Snad každý spisovatel, píšící s hlubšími významovými záměry, žije dvojím životem.

 

Tím prvním je jeho život takříkajíc běžný, skutečnost, že někde bydlí, pracuje, obědvá, večeři, řeší s manželkou problém kapajícího ústředního topeni a s dětmi jejich školního prospěchu, vystupuje na veřejnosti a častěji či méně často zaujímá postoje k veřejnému dění. 

 

Tím druhým je život jeho díla, jeho postav, událostí, dějů, imanentní svět jeho tvorby. V určitých okamžicích ten druhý život vystupuje do popředí. Spisovatel se pak stává pro svou rodinu člověkem obtížně snesitelným, neboť ho náhle nezajímá ani kapající ústřední topení, ani školní vysvědčení potomka, a pro širší okolí se mírně řečeno stává člověkem obtížně komunikativním.Toto je běžný případ. Nikoliv případ Ladislava Fukse. Popravdě řečeno, zdá se, že Ladislav Fuks onen první život vůbec neměl. Nikoliv jenom proto, že neměl komu kontrolovat školní prospěch. To je záležitost vnější. Podstata spočívá v tom, že celou svou osobností, celou svou bytostí žil pouze a jedině onen život literárního tvůrce, že jediným jeho skutečným světem byl svět jeho umělecké fikce.

     

Fuksovi životopisci asi budou připomínat reálný podklad tohoto faktu. Autorovo dětství, patriarchální podmínky, v nichž toto dětství prožíval, i důvody další. Také je znám a bylo by snadné, abych nyní rozvinul jakousi freudovskou či jungovsko-adlerovskou teorii o tom, jak se pro něho tvorba stala sublimací toho všeho.

    

Víme příliš málo o vnitřním duchovnu takových literárních osobností, jako byl W. Shakespeare, F. Rabelais, A. Rimbaud, F. Kafka. Těžko můžeme říct, zda vnější, zdánlivě skutečný život člověka mezi lidmi“ a jejich interpsychično nebyly jen přiležitostní existence, jejíž nejvlastnější smysl spočíval ve sféře tvorby. Či spíše ne tvorby už dokonáné, ale samotného procesu tvoření. Ve sféře toho nejsoukromějšího soukromí, v němž se prostupují podněty přejaté zvnějšku a vnitřní svět osobnosti v podobách zcela nečekaných a netušených. Pakliže takovou možnost připustíme, těžko bychom v české literatuře druhé poloviny minulého století hledali autora jí bližšího, něž byl Ladislav Fuks.

   

Jenomže básníkovo tajemství končí v okamžiku, kdy končí proces tvoření. 

   

Franz Kafka si přál, aby tajemství tvoření takovým zůstalo a všechny jeho rukopisy byly spáleny. Max Brod toto přání nesplnil, a je nepochybné, že neměl právo je nesplnit; i když bychom dnes nikdo nemohli číst Proces či Zámek.

   

Ostatně víme , že mnoho autorů na sklonku života některé své rukopisy ničí, Snad proto, aby jejich tajemství tvoření nikdo nemohl rozpitvávat, což není případem díla Ladislava Fukse. Jeho knihy vycházely, a dokonce vyšla ještě za autorova života i první kapitola knihy poslední, už nedokončené. Tajemství Ladislava Fukse tak vyvstává před čtenářem. 

   

Není tato děsivá jednota tragiky a komiky ve Spalovači mrtvol šokující zkratkou celého 20 století. Není poslední výstřel v Příběhu kriminálního rady a podivnost paní Mooshabrové obrazem bezútěšnosti každého z nás? Není Vévodkyně a kuchařka přiznáním nemožnosti návratu kamsi zpět, ke snům, ideálům a pečlivě vyčištěným zrcadlům, jež takovými možná nikdy nebyla? Bylo pro něho záhadou, že lidstvo existuje, přestože se dopouštělo a dopouští tolika zla, stejně jako pro něho bylo záhadou, že chladnička chladí a auto jezdí na benzín.  

  

Ačkoliv to zřídkaky, či téměř nikdy nedává Ladislav Fuks najevo, on sám prožíval lidské bytí jako tíseň a trýzeň.

   

   

   

Čtěte také rozhovor Rozhovor přes bránu smrti spisovatelky Evy Kantůrkové.