Básně
Z nových básní Ewalda Murrera
Byl zahradníkem na Pražském Hradě, kde se mimo jiné setkal s mnoha jinými zahradníky, s čalouníky, hasiči, sklenáři, instalatéry, zametači, šoféry, truhláři a dalším lidem v různé intenzitě pracujícím, dále s několika prezidenty, jedním králem, jedním diktátorem, duchem císaře Ferdinanda I. a kocourem Vendelínem, čestným myšilovem palácových půd. Později se snažil živit všelijakou prací, která ho většinou nebavila, nejraději totiž píše básně. Vydal básnické knihy Zápisník pana Pinkeho (1990, 1993, 2018), Mlha za zdí (1992), Vyznamenání za prohranou válku (1992), Situace (1995), Sny na konci noci (1996), Nouzové zastavení času (2007), Tma se mne dotýkala (2018), Noční četba (2019 – kniha byla v roce 2020 oceněna cenou Magnesia Litera za poezii), Tajný sběrač levandule (2020), Zprávy tajnou řečí (2021), Hlasy ryb (2021), Fú (2021), Čtení z ohně (2021), Traumonium (2022), Vyprávění za zpěvu ptáků (2022) a Nemocný měsíc (2022). Když nepíše básně, dívá se z okna nebo se prochází v zahradách.
ARCHAICKÝ KLAPOT PSACÍHO STROJE
(Z dosud nevydaných sbírek)
ŠEŘÍ SE
Šeří se, všichni už zamkli skříňky,
džin vrátil se do láhve.
Odlétli z polí ptáci,
ryby skryly se do bahna.
Je hodina, kdy se v řece voda obrací,
a teče na opačnou stranu.
Smrt má hlad.
Sousedé už jsou doma,
jak by ne, za chvíli přijde počítání.
Hromada už je navršena.
Za chvíli budou čtvrtit sele,
obecní pacholci už nesli pilu.
Všechny okenice už jsou zavřené.
(Do domu vešel stín)
HEZKÝ DEN
Na hlavách palem blýskaly se hřebeny,
Bůh česal své panenky.
Tolik to tahá, přestaň už,
už budu hodná, vypiji všechen čaj
z vlasatých skořápek kokosů.
Svítá ve slámovém domku,
v němž mrtví zase jsou živi.
Červánky září z otevřených kamen,
z vodovodu kapou něžné obláčky.
Dnes bude hezký den,
s klapavými mlýnky,
s udivenýma očima ptáků.
(Petrolejová můra)
PŘEDTÍM
Dokud jsi nepřišla, nevěděl jsem, co je baldachýn,
a proč je pod ním stín,
neznal jsem chvíle, kdy tma vstoupí do světla
jako do koupele.
Neznal jsem mlhu, jež stoupá z čajového šálku,
nikdy jsem neviděl miniaturní obláčky nad krajinou stolu,
dokud jsi nepřišla.
Nehladil jsem rukou bílou zeď,
a ta neměkla, nevrněla dosud,
než přivedl tě ke mně osud.
Dobře byl jsem ukryt,
dokud jsi mě nenašla.
(Petrolejová můra)
DOPISY
List nese svatá Féba,
s těžkou brašnou na rameni
ode dveří ke dveřím obálky nosí.
Dopisy rukou psané,
zprávy, které nezmizí.
Vycházejí lidé před dveře,
usedají na zápraží,
uhlazují rukou papír.
Tak už to přichází! Jednou muselo…
Hučí nebe,
nese vítr střechy,
nese z polí snopy,
nese žluté ještěrky.
Přepadá přes hráz velká voda,
odplouvají vzpomínky.
Už to začalo.
(Petrolejová můra)
VE ZVONICI
Hlasy myší sotva je slyšet,
zdi této věže jsou silné.
Jen když ucho přitisknu na prostupné místo,
naslouchadlem čivy zesílím,
zaslechnu, jak brebentí jedna přes druhou.
Zatímco tu tak stojím s uchem nastraženým,
vzhůru ke zvonům po schodech běží smrtka.
Včera to přehnala a má kocovinu,
hospoda plná pijanů se porvala,
a ona chudák, jak je podřezávala,
lihové krve hodně se napila.
To zase bude služba,
rukou nejistou kosou se rozmachovat.
(Večerem hvízdá tiché vzlykání)
MUSÍŠ ZAKOKRHAT JAKO KOHOUT
Musíš
přejít zarostlý dvůr,
obejít hnůj, vyhnout se hladové jámě,
dnu trychtýře.
Vyhnout se doutnající haldě hadrů,
hořícímu listí, plamenům z kůry jírovce.
Bude svítat,
první poslové světla
vstoupí do sálu s figurínami.
Voskové ruce ožijí,
zachvějí se ústa.
Věty včera započaté budou dořečeny.
Na zámku rozsvěcejí okna.
Musíš
zakokrhat jako kohout.
(Večerem hvízdá tiché vzlykání)
Foto: Erea Křížová
Příspěvků: 0