Hlavní

23.03.2021| Vojtěch Bohuslav

Třikrát Yasmina Khadra

Francie 2015, Paříží otřásají teroristické útoky a Khalil, třiadvacetiletý Belgičan, potomek marockých imigrantů, se chystá odpálit sebevražednou nálož na francouzském národním stadionu, jenž praská ve švech. Aktivuje rozbušku připraven zemřít ve „svaté válce“, ale nic, vůbec nic se nestane. Tak...

celý článek


Ukázky

30.03.2021 | redakce

Lukáš Csicsely: Nejkrásnější pohřeb Jana Huga

Na podzim minulého roku vyšel v nakladatelství Vyšehrad román Poslední pohřeb Jana Huga spisovatele a scenáristy Lukáše Csicselyho. Jan Hugo se narodil v Hlučinách, zapadákově proslaveném výrobou přírodního borůvkového jogurtu. Narozdíl od ostatních Hlučinských (mluvících specifickým smyšleným dialektem) ovšem Hugo jogurt nesnáší, raději než práci má zahálku a raději než montérky frak. To ho nejednou přivede do sporu. V jednom takovém mu otec vzteky utrhne ucho a Hugo se rozhodne tělesnou neúplnoust kompenzovat tříbením ducha. Za peníze ušetřené sběrem šrotu (činnost mající nejblíže ke sběru umění, kterému by se Hugo věnoval nejraději) se tento dandy a novodobý pikaro vydává na strastiplnou cestu do světa, aby našel dívku svého srdce Zpěvanku. Ačkoli se Csicselyho ne-hrdina na své pouti dostane jen do sousedních Bílin, stojí za to podniknout ji s ním. Poslední pohřeb Jana Huga je na poli současné české prózy nevšedním úkazem oživujícím dříve tak slavnou tradici českého humoristického románu. 

    

Nejkrásnější pohřeb Jana Huga, Vyšehrad 2020, ilustrace Ilona Polanski 

    

IV. I ten nejsladší dezert může zanechat hořkou pachuť (a tím nemyslím koláč
ze zapařených borůvek)


(...)   

  

„Chceš ty mě dožrát? Proč taháš mašinu do Hlučin?“

„Vezl jsem ji Mertovi...“

„Závoznímu? S voním se zahazujiš? A na hintoho Petráka hážeš hnůj?! Dyť von sbírá habadij borůvčí a ty hani drobíček! Mjel by sis hledít svýho a nedílat vostudu... Muj syn prvorozenyj! Voblečenyj jak hastroš a candátuje se cvokem vsi!“

„Ani mě nehne podporovat nechutný jogurt.“

„Nechutnyj? Nechutnyj? Hlučinskyj jemnyj?!“

„Chutná jak lák!“

„Neviš, jak je zdravyj, ty šlampe jeren?! Jak je cennyj?! V jogurtu sme světovyj!“

„Je samá baktérie!“

„Netřepej voloviny! Bakterie jsou kamerátky! Hlučinskyj jemnyj není blabadina, ty chlapše probytyj!“

„Celý svět se cpe našimi borůvkami a Hlučínským ani nezbude k troše smetany! Jsem proti borůvkám!“

„A copa to, hale to nejni šecko! Proč cúráš po vsi a hulákáš jak hajmon na lesy? A taháš mašinu! Mašinu! Co hdyby vás čap kontrolor? To bys chtíl? Haby nám na jogurt vzali papíry?“

„Říkal jsem si, že by to Hlučinám prospělo konečně vystrčit hlavu z borůvkové zavářky!“

„A pak – a z toho mi šírá – cúráš starostovi po baráku!“

Radši jsem jen mlčky pokrčil rameny a opatrně uzmul sousto. Otce vytáčelo i mé stolování.

„Nejez jak ňákyj pánek král!“ zahrozil mi stehnem a dodal: „Copa se nám nemaj smát, že sme samyj sbírač a lovec hlučinskyj chcíp?“

Názory sousední vsi a kamioňáků mě pramálo zajímaly, zavrtěl jsem hlavou a pokusil se otce vyvést z omylu: „Lovci ani sběrači nejsme již od dob, co jsme zemědělci – tedy dvanáct tisíc let!“

Jenže otci se v omylu líbilo.

„Ty čurýku drzyj! Ty sadivče!“

Tušil jsem, že tím stehnem zaútočí, sundal jsem klobouk a ukázal jizvu.

„Nezkúšej mě, nebo ti hutrhnu i druhý!“

„Dost!“ zasáhla vtom matka

„Myslíš, že hdyž mu hutrhneš hucho, že von bure líp poslúchát?“

„Pravda, tatínku, neuslyším vůbec!“

Matka mě pohladila a vrátila mi klobouk na hlavu.

S velkou zálibou si mě prohlížela. Na otce situace působila neblaze, začal vrávorat.

„Mně se šírá před vočima, štamprle, nebo mě trefyj!“

Matka se otočila ke kredenci, sáhla po láhvi a nalila do hrnečku. Podobně mu „šíralo“ často. Když do sebe hrníček obrátil, celý obličej se mu zkřivil.

„Rybí tuk!“

„Neškorpi se! Srdci líp poslúží!“ vrátila matka láhev mezi pálenky. Otec se na mě kysele podíval.

„To bys sis nechál líbit, co? Hale jak po másle nevyklúzneš! Bureš bez večeře!“

Stáhl si můj talíř k sobě. Stejně jsem neměl hlad, odložil jsem příbor. To se však nelíbilo matce: „Tak to ne! Vařim pro myší veselí? Jez, Honziku, jez!“ Přistrčila mi talíř zpátky. Smířlivě jsem se chopil příboru.

„Mušíme ho strestat, jinač by zepsul!“ nesouhlasil otec. Znovu si přitáhl talíř, já odložil příbor a už se chystal jít, vtom matka otci cosi špitla. Na jeho tváři se objevil škodolibý výraz. Přikývl. Obával jsem se. Matka se zvedla a odešla k troubě. Otec mě soustředěně sledoval. Jen matka otevřela dvířka, mně, otci i všem ukrytým sestrám se rozcukaly nosy – příkaz nepříkaz začaly přilézat. Matka přinesla na stůl nádherný borůvkový dort a s pyšným výrazem ho položila přímo přede mě. Strnul jsem.

„Dneska nebure vostálý, co?“

Všichni mlsně přikyvovali, otec se na mě podíval a zeptal se: „Seš proti borůvčí?“

Krutý komplot, krutá zkouška mých přesvědčení – můj odpor proti borůvkám se pochopitelně netýkal skvostných dezertů, ba ani těch obyčejných, nýbrž hlučínských principů! Ale přiznat jsem to nemohl. Má slova byla použita proti mně.

„Jak to, že máme borůvky?“ zeptal jsem se smutně. Nechápal jsem, že je neodevzdaly.

Vůbec se mi nedařilo zakrýt, jaký mám na dort chuť, sliny se mi splašily, musel jsem polykat ze všech sil. Ostatní měli stejné problémy, ale lepší vyhlídky. Zatímco se nad dortem skláněli, Anežka vyskakovala, dělala si nároky. Záhy jsem vše pochopil. Otec ji zvedl do náručí a prohlásil:

„Anežka posbírala hezky borůvčí jako dlouhyj jara žádnyj!“

Ještě měla na hlavě věneček. Pochopitelně – při prvním sběru dostávají nejlepší sběrači místo mzdy borůvky, krom Vánoc a Velikonoc zapovězené. Matka dort nakrojila, otec ji zastavil a významně se na mě podíval.

„Dyž si na sebe vemeš voděv jako jinyj hlučinskyj, dostáneš porci pro dvá!“

Nehodlal jsem se zaprodat, ačkoliv považuji dort za nejestetičtější z jídel. „Ne, děkuji, sladké nedělá dobře mé figuře!“

Otec se zakabonil, ale při pohledu na dort se mu vrátila dobrá nálada. Matka položila před každou sestru, sebe i otce talíř. Zvedl jsem se, ale otec mě zastavil:

„Počkyj!“

Přede mnou ležela ještě skoro celá vepřová, ale copak jsem mohl jíst ty kusy prasečí mrtvoly, když ostatní měli...

celý článek


Recenze

23.02.2021| Milan Pavlovič

Deníkové loučení Zdeňka Kožmína

Po pětadvaceti letech od vydání Struktur, prvního výboru deníkových záznamů literárního vědce Zdeňka Kožmína, a dvaadvacet let po vydání následných Obtisků vydalo v prosinci minulého roku nakladatelství Host třetí a závěrečný svazek, nazvaný Bubáčci.

celý článek

Republika


Aktuální

  • 09.03.2021 | redakce

    Mezi židlemi

    Glosa Anšila Bucha na zveřejnění vzpomínek Alexe Koenigsmarka, českého spisovatele, dramatika a scenáristy.   

  • 09.02.2021 | Mariana Jaremková

    Eva Maliti Fraňová: Každým překladem se dílo narodí nově

    Rozhovor s význačnou slovenskou prozaičkou, dramatičkou a překladatelkou Evou Maliti Fraňovou, které před nedávnem vyšel v češtině oceňovaný román Arianina ztracená kniha (Novela bohemica, 2020), připravila pro Literární.cz publicistka a moderátorka Mariana Jaremková (Rádio Devín).    

  • 30.11.2020 | redakce

    Anna Cima v Tokiu

    Právě skončil Evropský literární festival v Tokiu. Již čtvrtý ročník s podtitulem A new world, new beginnings (Nový svět, nové začátky) uspořádaly delegace Evropské Unie v Japonsku a EUNIC Japan, společně se zastupitelskými úřady a kulturními centry. Českou republiku reprezentovala autorka románu Probudím se na Šibuji Anna Cima.

  • 16.11.2020 | redakce

    Jonathan Lethem představuje svět, kde technologie vypověděly službu

    Americký romanopisec Jonathan Lethem právě vydal nový román The Arrest (Zástava) v newyorském nakladatelství Ecco.

  • 24.08.2020 | redakce

    Vyhlášení Ceny Jiřího Marka a Ceny Havran

    V úterý 29. září 2020 od 17 hodin proběhne předání Ceny Jiřího Marka a Ceny Havran. Vyhlášení ceny za nejlepší knižně publikovanou českou detektivu a ceny za nejlepší žánrovou povídku se bude konat v kavárně Činoherního klubu.

  • 04.08.2020 | redakce

    Dvakrát Kunderovi

    Po mylné informaci o autorově úmrtí, přibyly v předchozích dnech dvě další významné události do diskuze o Milanu Kunderovi.

  • 23.07.2020 | redakce

    Ishmael Reed a Amerika současnosti

    Ishmael Reed přispěl článkem pro New York Times k diskuzi o vzepětí etnických obyvatel Ameriky, kteří volají po rovnoprávnosti. Jedná se však o jeho osobní vzpomínky na mnohočetná setkání s policií. Ishmael Reed je americký spisovatel, básník a dramatik. Patří k významným osobnostem spisovatelů Ameriky. Dvě z jeho knih byly nominovány na národní knižní cenu a sbírka poezie Zaklínání (1972) na cenu Pulitzerovu.  ...

  • 24.06.2020 | redakce

    Duchovní otec „Black Lives Matter“ Wole Soyinka: Opět se zvedá vztek krve

    Publikujeme báseň nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky ze sbírky Samarkand (2002), která vykresluje žalostný obraz Afriky ztýrané kolonialismem, rasovými půtkami, diktátorskými režimy a genocidami. Soyinkova výjimečná elegie bohužel není obrazem minulosti, ale stejně jako v době jejího vydání je i dnes bolestně aktuální.        

  • 13.05.2020 | redakce

    Goncourtova cena za rok 2020 udělena

    Nejprestižnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu (Prix Goncourt), získal v kategorii románového debutu titul Le tiers temps spisovatelky Maylis Besserie. V něm se věnuje posledním dnům života irského dramatika Samuela Becketta, který se především proslavil dílem Čekání na Godota, oceněného v roce 1969 Nobelovou cenou. Kniha se na pultech ocitla v únoru. V názvu má jméno pařížského pečovatelského zařízení, v němž Beckett skutečně prožil poslední dny. Vzpomínky hlavní postavy Becketta na šťastné i strastiplné momenty končícího života se v beletristickém díle mísí s popisem každodenních událostí v domově důchodců. Osmatřicetiletá autorka románu Maylis Besserie, která dosud produkovala dokumentární pořady pro stanici France Culture, při psaní využila známých faktů o Beckettově životě.