Přinášíme ukázku z povídkového románu Tomáše Kozáka Nahoře už nikdo není. Těžiště prózy, jíž se prolínají světy horolezectví, medicíny, hudby nebo mezilidských vztahů. Ukázka z kapitoly „Všechny kaktusy světa“ představuje retrospektivní pohled do 80. let. Román vychází v těchto dnech v nakladatelství Práh.
Jako se lano splétá ze silných vláken, tvoří román v povídkách Nahoře už nikdo není svými postavami a motivy pevný provaz příběhů, mezi jehož uzly se nachází hloubavý i zemitý svět horolezců, citový svět hudby nebo prostředí nemocnic.
Špatně se hojící rány chodí protagonisté léčit na kolmé skály, někdy je nechávají vymrazit rovnou na osmitisícovkách. Své nezdary ze života v nížinách se snaží proměnit v rány vítězů, neboť kde roste nebezpečí, roste i to, co zachraňuje.
Hory se tak stávají svědky chvilkového hemžení těch, kteří si v nich nakonec vystavěli pevnost. V hlavních rolích jsou velká přátelství, malé zrady a nezbytná láska, z nichž postavy románu s větším či menším zdarem stírají civilizační nánosy.
Všechny kaktusy světa
[…] Ale vždyť v Afghánistánu máte hory větší než u nás, přece máte i sníh, říká ve vyhřátém kolejním pokoji student obojího práva Pavel Špinka, avšak ví, že kromě úrodných nížin a krásných hor je v Afghánistánu taky sovětská armáda, a to je problém, protože Abdullahovi se stýská nejen po slunci teplých nížin, ale taky po jeho rodině spřízněné s králem, který už nežije, stejně jako většina příbuzných. A proti Rusům tam válčí mudžáhedíni, kterým se jednou bude říkat Tálibové, teď jsou ale vyzbrojeni americkými zbraněmi a jezdí na koni a Rusové se jich bojí, protože když je mudžáhedíni zajmou, udělají z nich koženój měšók. Zajatce pověsí za nohy, postupně z něho stáhnou kůži, tu nakonec převléknou chudákovi přes hlavu, zavážou ji a sovětský voják nebo afghánský přisluhovač se pomalu udusí.
Sověti vtrhli do Afghánistánu v den, kdy se Abdullah procházel po Staroměstském náměstí, protože při cestě na studia do Paříže chtěl poznat Prahu a Vídeň, ale začal Prahou a tou i skončil, neb československý lid se ten den stal blízkým přítelem lidu afghánského, a na důkaz takového vroucího přátelství jej tak úřady ze země na západ už nepustily, ledaže by se vrátil zpátky do Kábulu, ovšem to by byl problém stejný jako koženój měšók, jen o něco rychlejší. V Praze může zůstat a studovat, když bude dávat afghánskému konzulovi každý rok dárek. Až dostuduje, rychle zpátky do Kábulu a alou na frontu. A Abdullah má s sebou zlato, učí se česky a nastupuje na lékařskou fakultu. Pomalu a opatrně, šest let, sedm let, osm let, zlato pomalu mizí v konzulových kapsách. A čeká se, co bude, a všechno je pořád stejné.
Jednoho dne se do pokoje nad ním přistěhují tři blázni, každý studuje něco jiného, ale když jdou pro pivo, raději z pátého patra sjedou do dvora po laně, než aby šli po schodech, je to rychlejší a líbí se to holkám, ty v otevřených oknech a ve spodním prádle piští do dvora. Špína slaňuje a vidí, jak Abdullah právě absorbuje poslední paprsky toho dne: tvář má v podvečerním slunci jak z vyleštěného bronzu, pevnou a hladkou.
Ťuk ťuk, ahoj, já jsem Pavel, Pavel Špinka, Špína, a jdu pro pivo, teda jedu, nechceš taky? Ahoj, já sem Abdullah, Hayatullah Abdullah, a pivo nepiju. A ještě ten večer návštěva u Abdullaha, hodně povídání, Špínův moravský přízvuk, Abdullahův afghánský a Žiži hraje na housle. Abdullah se piva trochu napije, ale hlavně zazpívá tu píseň, Žiži nápěv hned chytne do houslí a Abdullahovi tečou slzy, a když se potom dá do točivého tance, některé se dostanou až na zeď...
