dny, kdy se neúčastnit
nezvedané telefony
odpověď komusi odložená na půlku února
chodectví jako čehosi součást
nikam a přesto
a další možnosti jak cokoliv těsného: rozbít
mýlení zas a nakolik
někde cosi mrzí
a kdesi a jinak toto mrzení zklamává
zanechaná stopa
nesmazatelná rýha
brázda a pak výkop:
celá další cesta lesem je pak o nemožnosti vyvzpomenout si na podrobnosti
útržek nedávného telefonního rozhovoru
přerušená zpráva označená třemi tečkami
a tzv. emotikonem

vidět temné oči v půl páté ráno
vidět sebe, jak se nejspíš nenávidíš
prostor, který byl vyměřen tímto životem
jak nevíš co další den
jak odjezd každého autobusu do jiného města bolí
a ty marně sedíš na dřevěných židlích úvazků
a pak když vycházíš ven
spustí se vždy déšť nebo sníh
nedokážeš nic říct
jsi zas najednou hluchý a němý
půl páté je další pohled do stěn
a ty víš, že do pocitu domova je potřeba odečíst víc jak dvacet let

zachytíme se někde posledních zbytků noci
šrám přes rty, jejich jemné zkousnutí
které si věnujeme v bezbarvém počasí
stále nepřicházejícího jara
říkáme „zničehonic“ a „pozdě“
v dalších mělkých a rozvláčných dnech si už nic nedopřejeme
vlastně to jsou měsíce
jisté připomenutí jemně probleskuje
slova, která až...

Kóty i rozčarování  

další poznámky v autobuse:
sníh na polích zůstává
stejně jako něco uvnitř mne
už si nenastavuji zrcadlo
tiše vím, že následující cesty budou jinak
věk, který se nedá nikam posunout ani vrátit
a společnost rovněž
její mediální obraz: stále více ošuntělejší reklama na tentýž a tentýž, rádoby ale nový výrobek, který si ale jen málokdo chce koupit
ujíždím: kamsi a někam
vše má svůj pevný bod i nejistotu
kóty i rozčarování

zas někde začínat
nultá procházka na asfaltové stezce, která tě vrací na původní místo
mezi tovární budovy a vzduchové vývody z metra
je ti teď najednou lehčeji, ještě že tak
procházka se pak prodlužuje až k betonovým zátarasům
za sebou mít osamělý pingpongový stůl zcela bezprizorně umístěn u drátěného plotu
za sebou něco co nemáš
stejnou stezkou se zas vracíš zpět
jak je někdy lákavé dělat zbytečné věci

žijeme v jakémsi citovém meziprostoru
ve kterém všechno je a není a není a je, záleží na nasvícení
slzy, které pak kanou, jsou jen čehosi důsledkem
ráno zas ta natažená ruka účasti
nikdy to nepochopím nebo nepochopím zcela se zde mísí
zahlédnu to v odraze skel pizzerie u odjezdiště autobusů
někam zas přesedat
únavný spoj-
oči, které se dívají do kalného rána, i když je vlastně už dopoledne, odpoledne    večer
cosi tak vidět v tom pohledu na šedivé panelové domy
které nejsou ani hotelem, natož domovem 

Josef Straka se narodil roku 1972 v Jablonci nad Nisou. Je autor dvou básnických sbírek a…jiné časy a Proč., které vydal v devadesátých letech, a tří knih básnicko-prozaických textů: Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005) a Kostel v mlze (2008). Nyní dopsal další knihu s názvem Malé exily. Publikoval v mnoha literárních a kulturních, domácích i zahraničních časopisech, a jeho texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, srbštiny a nizozemštiny. Zúčastnil se několika básnických festivalů doma i v zahraničí. V letech 2000-2008 pracoval v redakci literárního časopisu Weles, od léta roku 2009 spolupracuje s literárně-kulturním časopisem H_aluze. Od roku 2008 organizuje a moderuje literární večery a diskuze v rámci mezinárodního festivalu Den poezie. Organizuje večery v Domě čtení Městské knihovny v Praze. Původní profesí je psycholog se zaměřením na kritickou ekonomickou psychologii.  

celý článek