Moldavan, který dobývá literární Evropu

Tvůrci starší generace moldavských spisovatelů buď programově pluli s proudem, což jim zaručovalo snadnější živobytí, protože díla posvěcená Moskvou měla naději na překlad do jazyků dalších svazových republik, anebo – pokud si nechtěli příliš zadat – psali pro děti nebo se utíkali do historie či sahali po tématech idealizujících moldavský patriarchální venkov, tématech kořeněných sladkobolným lyrismem. Praporečníkem těchto snah o „mírný pokrok v mezích zákona“ byl nedávno zesnulý Ion Druţă (1928-2023), který však nikdy nepřekročil hranice tradiční venkovské prózy, jakou známe i u českých ruralistů meziválečného období.

Nastupující generace moldavských prozaiků, která už mohla tvořit bez jakéhokoli vnějšího omezování, nemohla svým předchůdcům zapomenout, že před tím, než se z nich stali přesvědčení národovci, oportunisticky psali tak, jak jim vrchnost kázala. Z žijících „klasiků“ tak byl vzat na milost pouze u nás rovněž přeložený Aureliu Busuioc (1928-2012), který vnesl do moldavské prózy osvěžující techniku filmového střihu, a Vladimir Beşleagă (nar. 1928), jehož tvorba zhodnocuje proustovské a faulknerovské vlivy a volný tok vědomí, který odkazuje k latinskoamerickému románu. 

Zatímco v době gorbačovovské perestrojky se více dařilo poezii, jež dokázala pohotověji reagovat na překotně se měnící situaci, po rozpadu euroasijské říše se těžiště moldavské literatury přesouvá k próze, schopnější společenské změny komplexněji zaznamenat. Platformou mladé literatury, oproštěné od lyrických nánosů a usilující o synchronizaci s  rumunskou i evropskou literaturou jako takovou, se stal časopis Contrafort, založený roku 1994, časopis, který si kladl za cíl „obnovit vládu kritického ducha v prostředí deformovaném sovětskou ideologií, utkvělém v mentální nečinnosti a provinčnosti, a vybudovat skutečně občanskou společnost“ (Vitalie Ciobanu). 

Na stránkách tohoto časopisu debutoval jako prozaik i Iulian Ciocan (nar. 1968), již tehdy známý svými literárněkritickými statěmi, shrnutými do svazků Metamorfozele narative (1996, Proměny narativní prózy,) a Incursiuni în proza basarabeană (2004, Náhledy na besarabskou prózu), jimiž byl pasován na nejtalentovanějšího kritika své generace. Prozaické texty, vycházející nejprve časopisecky, později shrnul do svazku Než zemřel Brežněv (2007, Înainte să moară Brejnev, česky 2009), která je souborem trpkých vyprávění o životě v Ciocanově rodném Kišiněvě v době brežněvovského bezčasí počátku 80. let minulého století. Na pozadí blížících se dějinných změn autor citlivě vnímá větší i menší tragédie druhých, přičemž smysl pro absurditu a groteskno, prozrazující poučenost Charmsem a Bulgakovem, se u něho snoubí s čechovovským soucitem s obyčejným člověkem. V  knize se jako nitě prolínají příběhy několika postav, většinou těch neprivilegovaných, žijících v příliš těsných bytech, přičemž každá kapitola románu, který lze vnímat i jako soubor rámcových novel, tvoří překrývající se kus skládanky. Sám sebe zde autor zvěčnil jako naivního pionýra Iuliana, který je podobně jako Voltairův Candide upřímně přesvědčen o tom, že žije v nejlepším z možných světů, a nikdy nepochybuje o vykupitelné úloze Sovětského svazu v dějinách, dokud do jeho života nevstoupí nový rozhlasový přijímač… Stejnou technikou se vyznačuje i další Ciocanova kniha Tărâmul lui Saşa Kozak (2011, Hájemství Saši Kozaka), ironická hyperbola s prvky absurdního humoru, dostupná českému čtenáři v kultivovaném slovenském překladu Hildy Bunčákové pod názvem Svet podľa Sašu Kozaka (2015). Jedno z čísel tohoto souboru, Teta Frosja (Mătuşa Frosia, česky v časopise Plav 2/2012, s. 33-36), o prosté ženě, která šeď, bezobsažnost a neukotvenost svého vlastního života kompenzuje virtuálním prožíváním selankovitých latinskoamerických telenovel, byla zařazena do americké antologie nejlepších evropských povídek za rok 2011.

Kořenný realismus s prvky groteskna, černého humoru a společenské satiry předchozích dvou knih zůstal zachován i v dalším Ciocanově díle, románu A ráno přijdou Rusové (2015, Iar dimineaţa vor veni ruşii, česky 2021), jehož jednotlivé kapitoly jsou vypointovány a dají se rovněž číst i jako samostatné povídky. Autor tentokrát zvolil složitější vypravěčskou techniku románu v románě, vyzkoušenou už André Gidem v Penězokazích roku 1925, v moldavské literatuře však dotud neuplatněnou. Ciocan svou knihu pojal jako dystopii a za její východisko si vybral téma, které se vnucovalo samo od sebe: možnost napadení samozvanou Podněsterskou republikou, jež se za přispění ruské 14. armády odtrhla od zbytku Moldavska ve válce z let 1991-1992 a pro každého roduvěrného Moldavana představuje už třicet let latentní nebezpečí. Ciocan sice zasadil reálný děj své knihy až do druhého desetiletí našeho století, ale skutečnost předběhla fantazii, a než kniha spatřila světlo světa, došlo k ruské okupaci Krymu… V románu se prolínají dvě dějové roviny: student Marcel Tulbere, který v první polovině 90. let vystudoval v Rumunsku filologii, se vrací do zbídačeného Kišiněva, sužovaného všudypřítomnou korupcí a nedostatkem pracovních míst, a marně se snaží najít slušné zaměstnání, jež by mu umožnilo postarat se o stárnoucí rodiče, kteří ho za cenu všemožného odříkání na studiích vydržovali. Po řadě neúspěšných pokusů vsadí vše na jednu kartu: na vydání dystopického románu, který během studií v Brašově napsal. V něm se profesor rumunského jazyka Nicanor Turturică pokouší utéci z napadané země, jenomže prošlý rumunský pas mu nedovolí překročit hranice, a nebožák je nucen vrátit se do Kišiněva a pokusit se nechat si pas prodloužit. Opustit zemi se mu však nepodaří a okupační orgány ho nutí učit tzv. moldavštinu, umělý konstrukt, vytvořený pseudovědci z Moskvy a Kyjeva už ve dvacátých letech s cílem besarabské Rumuny odnárodnit. Profesor to odmítne a skončí v temném podzemí. Podobný osud jako jeho románového hrdinu však čeká i Marcela Pulbereho, protože dystopie, jejímž je autorem, se vymyká zavedené tradičně vlastenecké linii a vzbudí vlnu nevole, která končí kafkovským monstrprocesem, v němž je autor obviněn z vlastizrady.

Ve snaze umocnit emocionální náboj své prózy Ciocan vnáší do dalšího svého románu fantastické prvky, které mu umožňují v hyperbolické zkratce vyjádřit to podstatné. Ústřední postavou Srdcové dámy (2018, Dama de cupă, česky 2020) je zkorumpovaný magistrátní úředník Nistor Polobok, v jehož životě dojde k osudnému zvratu ve chvíli, kdy se v asfaltu před jeho procovskou vilou objeví trhlina, která se postupně zvětšuje, až se změní v hotový kráter pohlcující vše, co mu přijde do cesty. Od kartářky se Polobok dozvídá, že pohromu zavinil jeho dávný hřích, z nějž ho může vykoupit toliko „srdcová dáma“. Úředník začíná přehodnocovat svou minulost, koná i dobročinné skutky, avšak nakonec stejně končí sebevraždou. Kolem jámy, jež metodicky pohlcuje domy a celé čtvrti, se spřádá řada dalších příběhů: jeden důchodce umírá bezprostředně po vzniku a rozšíření jámy, další důchodce, který se řadu let pokoušel získat rumunské občanství, je pohlcen i se stěhovacím vozem ve chvíli, kdy konečně odjíždí dožít do cílové země; zkorumpovaný primátor hlavního města Kišiněva skončí s těžkým úrazem v nemocnici poté, co lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou, vezmou útokem budovu radnice; jistý knihovník se nechá napálit vykutáleným politikem, jenž využije krizové situace k vlastnímu prospěchu a založí Stranu proti jámě, jež mu má vynést politický kapitál… Břit Ciocanovy satiry se v tomto románu přiostřuje o to víc, že v něm vystupují postavy z reálného života, jež zasvěcený čtenář dokáže snadno identifikovat.

Ještě více fantastických prvků najdeme v Ciocanově zatím posledním románu Klaun (2021, Clovnul, česky 2023). V Kišiněvě, obléhaném stále houstnoucími hejny agresivních vran, se objeví záhadná filantropická nadace zabývající se výkupem hříchů, oceňovaných podle jejich závažnosti. V jejím čele stojí groteskní postava s bizarním jménem Sandu Tanda Nagâţ, vystupující pod přízviskem Klaun. Vidina bezpracného výdělku způsobuje odliv pracovních sil a ochromuje život ve městě, kde dochází k řadě podivných úmrtí v řadách těch, kdo se pochybné nadaci zaprodali. Dynamičnost vyprávění podtrhují prvky detektivního románu, kdy Velký oligarcha, jehož předobrazem je mezinárodně stíhaný Vlad Plahotniuc, někdejší vládní koordinátor a předseda Demokratické strany, v knize dává policejním orgánům příkaz k zatčení Klauna, jehož alter egem je vlastně on sám. Společenská satira i absurdita Ciocanových textů zde dosahují vrcholu a bude zajímavé sledovat, jakým směrem se bude dál jeho próza ubírat.

Smysl pro ironii i sebeironii, humor s nádechem trpkosti, vlastní malým národům, které dějiny spíše podstupují, než tvoří, činí Ciocanovy knihy velmi přístupné českému čtenáři a není náhodou, že se stal u nás nejpřekládanějším rumunskojazyčným autorem posledního dvacetiletí. Jeho satira má ovšem širší dosah, není sdělná jen pro postkomunistické země, jež prošly divokou privatizací a dalšími nešvary tzv. přechodného období, je sdělná všude, kde kvete korupce, i když se jí mechanismy demokratické společnosti snaží vymýtit. Může nás těšit, že české překlady Ciocanovi otevřely cestu do světa, jeho prózy následně vyšly na Slovensku, ve Francii, Nizozemí, Irsku, Srbsku, Bulharsku i ve  Spojených státech a o jeho dílo se začínají zajímat i velcí nakladatelé, jako je kupříkladu italský Bompiani…