Rozpůlený dům aneb Sága rodu Horáčků

V pořadí čtvrtá kniha absolventky mediálních studií na FSV UK Alice Horáčkové, která na sebe upozornila v roce 2014 zdařilou a originálně napsanou biografií básnířky Vladimíry Čerepkové, je jejím druhým historickým románem. Podobně jako již u knihy o „beatnické femme fatale“ ovšem v její tvorbě kategorie literatura faktu a beletrie neplatí pevně a Horáčková na její hranici zvesela tancuje. V případě Rozpůleného domu tancuje ještě na jiné hranici, a to v českém pohraničí, kde se v dobách, o kterých román vypráví, místy jednalo o „danse macabre“.  

Autorka své knihy z ranku literatury faktu napsala silně popularizační metodou, což v jejím případě vůbec není na škodu. Díky čtivosti a beletrizujícímu stylu zůstávají oblíbené mezi čtenářstvem i v rámci kritiky, a podobně i v románech autorka využívá práce s historickými fakty. Jedná se o žánrově pomezní psaní v rámci beletrizující historie či historické beletrie.

Stejně jako v knize o Čerepkové se zde Horáčková opírá o poctivou rešerši pramenů a o jejich vhodné využití v rámci textu. V próze dokonce prameny přímo cituje, když například učitel Tomek zapisuje do obecní a školní kroniky či když se v rámci vyprávění objeví dobový tisk, udání nebo veřejná prohlášení.

Námět románu vychází ze spisovatelčiny vlastní rodinné historie. Ta tak má k dispozici také ego-dokumenty, tedy i daleko živější materiál než jen kroniky a běžné archivy. Řada postav a příběhů má reálné předobrazy, které vychází z autorčiny takzvané rodinné paměti. Dále se zde využívá orální historie, kterou si Horáčková osahala již v knize 7x ve vedlejší úloze (2016), pojednávající o méně známých sourozencích výjimečných a proslulých jedinců, i v „románové zpovědi“ Neotevřené dopisy (2018) o emigrantce utíkající po událostech roku 1968. Jak vidno, témata jako rodina a emigrace tedy u autorky rezonují ve všech textech.

Podobně jako v dramatech se na začátku vlastního textu nachází seznam postav a stručných charakteristik, což pro romány není příliš typické. Když si přečteme jména (a hlavně příjmení) účastníků příběhu a jejich vazeb, hned nám dojde, že se vše bude točit kolem jedné rodiny.  

Autorka líčí osudy tří generací, které jsou v rodinné přízni od konce rakouské monarchie do třetí republiky. Rozpadlý dům tak vstupuje na pole rodinných ság vedle klasických děl jako Sága rodu Forsytů, Roky Virginie Woolf či filmu Istvána Szabóa Sluneční svit, pojednávajícím o třech generacích maďarských Židů v rámci stejného historického rozpětí, jaké si vytyčila Horáčková. I samo členění textu vychází z historických epoch – „Monarchie“, „První světová válka“, „První republika“, „Druhá republika“, „Druhá světová válka“, „Třetí republika“ – a teprve k nim se přiřazují příslušné krátké podkapitoly. Nejvíce prostoru zde logicky připadá druhé válce.

Text knihy doprovází dobové fotografie, které působí jako z jednoho rodinného alba, či z něj dokonce jsou. S textem drží velmi kompaktně, téměř jako fototext. Autorka hojně využívá (reálné) dopisy a dvěma depešemi současně rámuje celé vyprávění.

Příběh je vyprávěn z pohledu dospívajících dívek Zdenky a Anežky a tří bratří Hollmannových, ale žádný z nich se nestává hlavním hrdinou, tou je právě rodina. Velká rozvětvená rodina, přes niž máme náhled do životů lidí celé podhorské vesnice Benecko, ale také části Krkonoš i Jizerských hor. Kromě rodinných svárů kniha řeší dobové sváry česko-německé, které lze „zaerbovat“ jako střet sokola a orlice. Nutno ocenit to, že se kniha nesnaží moralizovat a rozhodnout, kdo je „hodný“ a kdo „zlý“. Stejně naturalisticky zobrazuje předválečnou podlost a válečnou šikanu ze strany německých obyvatel Sudet i poválečnou krutost těch českých.

Krom lidí z vesnice, které více či méně představují otisky tehdejších obyvatel Benecka a okolí, se v rámci knihy objeví i osobnosti tehdejšího politického života jako prvorepublikový ministr Dostálek, manželé Heydrichovi a Frankovi, Hitler, Himmler či Hácha. Některé dokonce do děje i významně promluví. Velmi milé „cameo“ vzniká v počátku knihy intermezzem s tragicky zahynulým lyžařem Bohumilem Hančem coby flirtujícím lyžařským instruktorem.

Beletristická metoda v rámci historického bádání umožňuje otevřít kontroverznější otázky a dívat se na problém z více úhlů pohledu. Pracuje se zde také s metodou historie každodennosti, která prostřednictvím drobných a „běžných“ událostí v lidských životech zkoumá velké dějinné události a historické epochy. Například historici a historičky kolem ÚSTRu ji odsuzují jako revizionistickou, protože odmítá jejich pohled na složitou historii dvacátého století hlásající, že kdokoli se nějakým způsobem zapletl s nacistickým či komunistickým establishmentem, je zákonitě „komouš“ a „nácek“. A právě kniha Horáčkové na případě předválečných a válečných událostí ukazuje lichost tohoto černobílého náhledu na dějiny.

I přes svou rozsáhlost (byť v rámci žánru rodinných ság patří jistě k těm útlejším) se bude kniha velmi dobře číst i širokému spektru čtenářstva. Děj postupuje svižně kupředu. K tomu nahrává i kronikářský styl vyprávění, kdy i přes to, že narativní složku utváří velké množství postav, se kniha necyklí a jde se po dějově zásadních aspektech. Na druhou stranu lze kvůli této až kaleidoskopické přímočarosti vyprávění někdy odhadnout, kdo bude za dekádu či dvě zastávat jaké pozice či jaký bude mít osud.

Dílo předpokládá jistou znalost němčiny. Kniha využívá řadu germanismů a postav mluvících kombinací obou jazyků, což je pro Sudety dané doby typické a takováto textová výstavba dodává životu v česko-německé vesnici na autenticitě. Některé složitější věty v němčině doprovází překlad pod čarou. Takovýchto poznámek se ale objevuje jen sedm na téměř šesti stovkách stran. Klíč k tomu, co již stojí za překlad, také není úplně jasný. Práce s cizími jazyky zde vyžaduje jistou čtenářskou vyspělost, kdy krom znalosti němčiny musí čtenářstvo poznat, že spolu dvě německy hovořící postavy hovoří němčinou, i když zrovna próza užívá češtinu bez germanismů.

Nejcennější rovinou díla je tematizování ženské úlohy na pozadí velkých historických událostí první poloviny dvacátého století, přičemž nám autorka postupně ukazuje strasti chudé rodiny Hollmanů způsobené sociálními problémy specifického regionu i patriarchálním despotickým otcem v čím dál více houstnoucí atmosféře doby. V díle tak působivě vynikají silné ženské hrdinky, konkrétně Zdena a Anežka, dostávající v textu největší prostor. Román skvěle vykresluje nespokojenost vesnických žen s buranským patriarchátem Sudet přelomu století: „Vždycky si přála narodit se jako kluk, ten spoustu věcí může a málo jich musí, tak dobře, musí jít na vojnu, ale to Zdenka nepovažovala za velkou újmu, taky by chtěla umět střílet, to je určitě lepší než doma drhnout prkennou podlahu, prát cejchy, vynášet hnůj, cídit, škrobit a zadělávat těsto… A hlavně, kluk může vandrovat po světě, nocovat v herbercích a popíjet pivo, ale holka by hned byla za poběhlici a je úplně jedno, že šplhá na stromy líp než kluci…“ (s. 38) Autorka na celé ploše ságy kritizuje mužský šovinismus, nesmyslně krutou výchovu i postavení žen, které se během časového rozpětí, jehož se próza dotýká, zlepší jen nepatrně.

Horáčková napsala zdařilou rodinnou ságu, která pracuje s českou historií, ale i přes jisté literární kvality knihy má víc než k Buddenbrookovým blíž k seriálu Vyprávěj. Ukazuje ale, že lze silné ženské příběhy na pozadí dějin vyprávět i jinak, než tomu bývá u přeceňovaných povrchních románů Kateřiny Tučkové či jí podobných.

Portrét autorky: Richard Klíčník, Nakladatelství Argo