Milostný vztah Felice Bauer a Franze Kafky

V překladu Jiřího Kasla vyšlo drama Zamilovaný Kafka od španělského divadelníka Louise Araúja. Hra mapuje vztah Franze Kafky a jeho snoubenky Felice Bauer a nejedná se o nijak originální námět – stejné téma zpracoval například již český televizní film Zdeňka Potužila Franz a Felice z roku 1992, k němuž napsal scénář spisovatel Ivan Klíma. Spisovatelé i veřejnost již desetiletí láká „tajemný“ Kafka a jeho „zvláštní“ vztah k ženám. Proto se stále tak široce a vášnivě čtou jeho Dopisy Mileně (česky 1968) a Dopisy Felici (česky 1999), ze kterých drama vychází, čtou se stejným napětím jako autorovy prozaické texty. Životem Felice se navíc zabýval i román Magdalény Platzové Život po Kafkovi (2022) nominovaný na Magnesii literu pro rok 2023 – a stále jde jen o letmý výčet poukazující na fakt, že se jedná o velmi reflektované téma.

Rozvíjet téma Kafky na divadle ale dává smysl i proto, že sám Kafka divadlo miloval, o čemž svědčí časté záznamy v jeho denících reflektující návštěvy divadel či jeho teoretické teatrologické úvahy. Z českých inscenací života a díla Franze Kafky stojí za zmínku například velmi originální představení Divadla Sklep Piš, Kafka, piš (premiéra 9. června 2004).

Dramatický text Louise Araúja vypráví o vztahu Franze Kafky a Felice Bauer. Právě korespondence hraje ve hře zásadní roli a pomocí ní je tvořena jednotící narativní složka díla složeného z kaleidoskopicky zachycených událostí Kafkova života. Dvojice ve hře řeší běžné vztahové problémy, a Araújo se tak snaží polidštit „tajemného“ Kafku. Franz a Felice spolu plánují svatbu či cestu do Palestiny nebo se zaobírají problémy s rodiči. Hlavním motivem je zkouška milenců vztahem na dálku a především Kafkova rozkolísanost mezi vizí spokojeného „rodinného“ života a údělem spisovatelství: „FELICE: Je nám tu krásně, miláčku. Není to krásný hotel? Myslíš, že bych si měla změnit účes? Dnes odpoledne si v kanceláři všichni všimli, že jsem se s tebou sešla. Miluješ mě, Franzi? / Ticho. / Na co myslíš? / FELICE čeká, že FRANZ postoupí blíž, ale to se nestane. / FRANZ: Já jsem mlčel hluboce zklamaný. Nestrávili jsme spolu jedinou chvíli, během níž bych volně dýchal. Kromě dopisů jsem s tebou nikdy necítil roztomilost vztahu s milovanou ženou. / FELICE: Mluvil jsi jen o sobě, myslel jsi jen na sebe. Ani na vteřinu ses nezamyslel nad tím, co cítím já…“ (s. 40)

Druhým zde poměrně barvitě vykresleným vztahem je Franzovo hluboké přátelství s Maxem Brodem. Ten je v dramatu – oproti přízemní Felici – vykreslen jako Kafkovi rovný intelektuální partner. Společně se zaobírají filosofickými úvahami a imaginacemi či velmi bizarně objektivizují Felici, což popírá představu Kafky jako citlivého a jemného člověka vymykajícího se většinovému dobovému šovinismu.

Přes postavu Maxe, se kterým Franz často rozebírá proces tvorby, ve hře promlouvá také samotné Kafkovo dílo. Citace a úvahy nad jednotlivými texty poměrně dobře pomáhají posouvat děj, když je přes ně vysvětlován princip Kafkovy tvorby (Rozjímání [1913], česky např. in: Povídky [1964 ]) či problematický vztah s rodiči (Topič [1913], česky např. in: Povídky I. – Proměna a jiné texty vydané za života [1999]), a hlavně závěrečná katarze v podobě Brodova předčítání úvodní pasáže Proměny (1915, česky poprvé 1929). Bohužel nikde v knize není zmíněno, jak se s překlady primárních textů pracuje.

Kromě hlavní dějové linky se ve flashbacích či Franzových vnitřních monolozích zobrazují další momenty a reálie z Kafkova života jako vztah s přísným patriarchálním otcem nebo byrokratickým zaměstnavatelem. Tyto vložené pasáže vytváří kontrast mladého zamilovaného člověka s vášní pro psaní a neurotického úředníka v pojišťovně, kterého dostihují traumata z dětství a problémy v práci. Tyto běsy se nakonec stávají vysvětlením pro problémy v Kafkově milostném životě, což je taková „psychoanalýza z Wishe“.

Drama má lákavý námět, ale nepřináší nic dalšího než obecně známou mainstreamovou představu o osobnosti Franze Kafky. Na druhou stranu je na úsporné ploše dramatického textu obtížné jít více do hloubky, a patrně to ani nebylo záměrem.

Velmi problematický je ale aspekt toho, jak autor zplošťuje hlavní postavy, když vykresluje Maxe jako autoritativního editora Kafkova díla a Felici jako „povrchní dilinu“. Ta se sice intelektuálně nemohla rovnat Kafkově druhé „dopisové“ ženě Mileně, ale určitě nebyla hloupá a naivní až tolik, jak je zde vyobrazena. Největším problémem pak je bipolární rozdělení scén, kdy v těch s Maxem probírají dva mladí přátelé hluboká témata a problematiku tvorby v kavárnách či při nočních poetických procházkách, zatímco scény s Felicí jsou prostoupeny romantickými a vztahovými klišé.

Text doprovází jedna poznámka pod čarou, která vysvětluje pojem „ginkgo“ – což si dnes každý snadno najde za pár vteřin na Wikipedii, ze které překladatel či redaktor koneckonců také čerpal. Když už je užito tohoto aparátu, tak by v něm neškodilo nějak vysvětlit onu výše zmíněnou práci s překladem vlastních textů Franze Kafky.

Přes všechny výtky by rozhodně nebylo od věci uvádět hru na tuzemských jevištích a své diváctvo by jistě našla. Inscenování Zamilovaného Kafky může zaujmout publikum, které se chce v rámci všeobecné „kafkománie“ dozvědět o životě „tajemného“ spisovatele více, ale nemá čas nebo chuť pročítat stovky stran korespondence a deníků nebo vzít do ruky nějakou kvalitní biografii. Takováto prezentace literatury je dnes poměrně populární, viz instagramovou tvorbu Karolíny Zoe Meixnerové a její scénické představení Egon a Honza o básnickém páru Bondyho a Krejcarové.