Nesnesitelný Stroj

Román o životě jednoho „robota“ a jeho majitelů se odehrává v Anglii osmdesátých let minulého století. McEwan jej proti očekávání nesituuje do blízké budoucnosti, naopak, pomocí kontrafaktuální fikce čtenáře odvádí téměř čtyřicet let zpět a v dílčích popisech pro něj vytváří realitu země, ve které (pro nás) budoucí technologie zabydlují Anglii za vlády Margaret Thatcherové. Pro svůj příběh oživuje vědce Alana Turinga, zmocňuje se tehdy dosti živé války o Falklandy a svou zemi vykresluje v jejím revolučním potenciálu, vyjádřeném mimo jiném chvílí, kdy Thatcherová s nepořízenou mizí v dějinách.

V těchto historických kulisách se vypravěčova pozornost obrací do malého bytu, který vedle sebe sdílí Charlie, nepříliš úspěšný spekulant, ovšem svým způsobem vizionář, který si z první várky pořídí dosti drahého umělého člověka, Adama. Poté, co jej oživí a s pomocí své přítelkyně začne vyživovat jeho receptory, se začnou dít zvláštní věci. Adam se velmi rychle ukáže jako provozuschopný, jeho vztah k realitě se rychle vyplňuje jak jeho vlastní empirií, tak neustálým napojením na globální informační sítě. Během nepříliš dlouhé doby tak spolu s Charliem a Mirandou obývá byt „člověk“ se zajímavým osobnostním profilem, a hlavně se značně teoretickým přístupem ke světu.

Právě v této dvojakosti Adamovy mysli vzniká prostor pro samotné téma McEwanovy knihy. Jak příběh ubíhá v jednotlivých událostech, vyvstává v popředí i autorův zájem na tom odhalit specifika robotické inteligence. Ve zkratce jde o to ukázat, jak ve stejném světě, obývaném lidmi a jejich pomocníky, se otevírá prostor k nejrůznějším roztržkám. Ani zdaleka se Adamova jinakost nepropisuje do jeho vztahu k ryze lidským možnostem: je schopen načíst a procítit Shakespearova dramata, dokáže je interpretovat v šíři, která zahanbí literárního historika. Na druhou stranu ovšem vykazuje limity tam, kde – jak McEwan vcelku působivě ukazuje právě na umělém člověku – se lidskost samotná projevuje ve své jedinečnosti: totiž ve schopnosti vyvolávat klamné obrazy, sestavené ze lží a přetvářek, a udržovat je v chodu jako nástroje světatvorby. Adam šalby není schopen, a proto také nakonec musí být člověkem zlikvidován. V jednom z dialogů knihy je k tomuto momentu sebezáchovy člověka vztažena i kritika společnosti: namísto toho, aby ve spolupráci s umělou inteligencí člověk transformoval sebe samého a stal se z hlediska pravdy a vědecké objektivity lepším a důkladnějším, radši tuto inteligenci zničí a zůstane stát na své výchozí, omezeně lidské pozici.

To je docela ambiciózní cíl, už jen proto, že v moderním pojetí je lidská subjektivita chápana jako něco, co se utváří v budoucnosti, co je schopno revoluční proměny a zároveň schopnosti zůstat sebou samým. McEwanovi se podařilo tento paradox načrtnout; nicméně z hlediska výstavby literárního díla se toto téma ukázalo jako příliš komplikované, než aby mohlo být přesvědčivě ztvárněno v rámci jednoho románu, notabene usilujícího o to zachytit a do příběhu zakomponovat ještě i jiná, poměrně obsažná témata.

Jak si všímá i autor doslovu Ivan Adamovič, není úplně zřejmé, zda v románu jde spíše o život mileneckého páru s robotem, anebo o modelování paralelních dějin s inherentní kritikou thatcherovské Anglie osmdesátých let. Nesoudržnost textu je ještě posílena autorovou snahou pojednat téma na úrovni trojího rámce: prvním z nich jsou osudy protagonistů, druhým obraz možných dějin a ve třetí vrstvě pak centrální teoretický koncept, o nějž se vypravěč opírá, aby dotáhl celý svůj záměr ke zdárnému konci a odhalil dynamiku konfliktu mezi lidskou a strojovou psychikou. Příběh se pod tlakem všech těch tří vrstev neustále rozpadá. Složka reflexivní, zvažující způsoby Adamova myšlení, je vytlačována do pozadí dějovými peripetiemi, aby se nakonec vrátila a sehrála v románu svou důležitou roli. Na tom by snad ani nebylo nic špatného, ostatně jak jinak také sytit román postavený „na tezi“ než právě líčením okolností, v nichž se děj odehrává, v případě McEwanova románu ale chvílemi lze předvídat, proč se některé události seběhnou právě tak, jak se seběhnou, a především, co to bude znamenat pro román a Adamův osud. Předvídavost děje je nakonec také nejslabším místem Strojů a bezpochyby dílo řadí po bok dobře udělaných sci-fi žánrovek, textů, jejichž zavedení a šikovní autoři si dávají opravdu velký pozor, aby nevypadli mimo klastr vysokého umění a jeho infrastruktur. Ovšem zatímco některým se to povedlo dokonale (vzpomeňme například na nobelistu Kazua Ishigura a jeho výpravu do říše fantastiky u nás vydanou pod názvem Pohřbený obr), jinde pokusy o syntézy kanonických žánrů s fantastickými náměty buď rovnou selhávají, anebo při nejlepším balancují na hraně průměrnosti – a to se týká i McEwanova románu Stroje jako já.

Co ovšem autorovi nelze upřít a co si zachovává svůj půvab nejen ve Strojích, je jeho schopnost líčení tělesnosti. Do jisté míry by se dalo říci, že umělý člověk Adam tu dokonce pomáhá vytvořit prostor, v němž lze tuto dovednost rozšířit a upgradovat na úroveň posthumanistické estetiky. V próze nechybí nic z toho, co od takového experimentu očekáváme: protagonistova milenka s robotem souloží a žárlivou scénu vyřídí poznámkou, zda by Charliemu vadilo, že si bere do postele vibrátor. Opravdu tu jde v prvním řádu o to modelovat problém sexu s robotem na úrovni morálního soudu? Nevypráví se tu spíše proto, aby vyvolala starou dobrou potěchu všem, kdož chtějí zachytit Mirandinu reakci, a nejen její – koho zajímá, jak bude tváří tvář sexuálnímu aktu s umělou bytostí reagovat její lidský partner, tedy muž-tělo, produkované starou, humánní emocionalitou.

Totéž platí o pasážích, v nichž robot svého majitele zraní a kdy je také majitelem dosti brutálním způsobem vyřazen z provozu. Román se tak – možná vcelku pochopitelně – ocitá před námětem, jehož ztvárnění už známe například z oblíbené seriálové produkce Westworld. Totiž že s umělým tělem a jeho neplnohodnotným postavením v univerzu organicky vzniknuvších existencí lze zacházet, jako by se jednalo, přes všechen svůj půvab, o velmi obyčejnou věc. To v románu nakonec zdůrazňuje i postava vědce Turinga, když otevírá jednu z opravdu působivých scén vyloženě nabitou morálním poselstvím. Ano, Adam není člověk, ovšem s jeho oživením jako „člověka“ se lidé ocitají na prahu světa, v němž si budou klást úplně jiné otázky. Pokud jde společensky angažovanému psaní o to tato témata v předstihu zkusmo formulovat, pak lze McEwanovy Stroje směle hodnotit jako text, který je na nepříliš širokém prostoru z větší části i vyčerpal.

  Recenze byla podpořena:

Více o autorovi si také můžete přečíst ZDE.