Hlavní

Jack Kerourac

07.03.2022| Adam El Chaar

Alchymista svobody Jack Kerouac

Ve svých knihách dokázal dokonale vydestilovat nezávislost, ale sám věrně sloužil psacímu stroji. Ve svém okolí si vždycky vytipoval nějakého samorosta a svým pábením z něj udělal legendu. Na svou životní cestu vyrazil Jack Kerouac 12. března 1922.

celý článek


Ukázky

05.08.2022

Nahoře už nikdo není

 

Přinášíme ukázku z povídkového románu Tomáše Kozáka Nahoře už nikdo není. Těžiště prózy, jíž se prolínají světy horolezectví, medicíny, hudby nebo mezilidských vztahů. Ukázka z kapitoly „Všechny kaktusy světa“ představuje retrospektivní pohled do 80. let. Román vychází v těchto dnech v nakladatelství Práh.

   

Nahoře už nikdo neníJako se lano splétá ze silných vláken, tvoří román v povídkách Nahoře už nikdo není svými postavami a motivy pevný provaz příběhů, mezi jehož uzly se nachází hloubavý i zemitý svět horolezců, citový svět hudby nebo prostředí nemocnic.

Špatně se hojící rány chodí protagonisté léčit na kolmé skály, někdy je nechávají vymrazit rovnou na osmitisícovkách. Své nezdary ze života v nížinách se snaží proměnit v rány vítězů, neboť kde roste nebezpečí, roste i to, co zachraňuje.

Hory se tak stávají svědky chvilkového hemžení těch, kteří si v nich nakonec vystavěli pevnost. V hlavních rolích jsou velká přátelství, malé zrady a nezbytná láska, z nichž postavy románu s větším či menším zdarem stírají civilizační nánosy.

  

  

    

Všechny kaktusy světa

 

[…] Ale vždyť v Afghánistánu máte hory větší než u nás, přece máte i sníh, říká ve vyhřátém kolejním pokoji student obojího práva Pavel Špinka, avšak ví, že kromě úrodných nížin a krásných hor je v Afghánistánu taky sovětská armáda, a to je problém, protože Abdullahovi se stýská nejen po slunci teplých nížin, ale taky po jeho rodině spřízněné s králem, který už nežije, stejně jako většina příbuzných. A proti Rusům tam válčí mudžáhedíni, kterým se jednou bude říkat Tálibové, teď jsou ale vyzbrojeni americkými zbraněmi a jezdí na koni a Rusové se jich bojí, protože když je mudžáhedíni zajmou, udělají z nich koženój měšók. Zajatce pověsí za nohy, postupně z něho stáhnou kůži, tu nakonec převléknou chudákovi přes hlavu, zavážou ji a sovětský voják nebo afghánský přisluhovač se pomalu udusí.

Sověti vtrhli do Afghánistánu v den, kdy se Abdullah procházel po Staroměstském náměstí, protože při cestě na studia do Paříže chtěl poznat Prahu a Vídeň, ale začal Prahou a tou i skončil, neb československý lid se ten den stal blízkým přítelem lidu afghánského, a na důkaz takového vroucího přátelství jej tak úřady ze země na západ už nepustily, ledaže by se vrátil zpátky do Kábulu, ovšem to by byl problém stejný jako koženój měšók, jen o něco rychlejší. V Praze může zůstat a studovat, když bude dávat afghánskému konzulovi každý rok dárek. Až dostuduje, rychle zpátky do Kábulu a alou na frontu. A Abdullah má s sebou zlato, učí se česky a nastupuje na lékařskou fakultu. Pomalu a opatrně, šest let, sedm let, osm let, zlato pomalu mizí v konzulových kapsách. A čeká se, co bude, a všechno je pořád stejné.

Jednoho dne se do pokoje nad ním přistěhují tři blázni, každý studuje něco jiného, ale když jdou pro pivo, raději z pátého patra sjedou do dvora po laně, než aby šli po schodech, je to rychlejší a líbí se to holkám, ty v otevřených oknech a ve spodním prádle piští do dvora. Špína slaňuje a vidí, jak Abdullah právě absorbuje poslední paprsky toho dne: tvář má v podvečerním slunci jak z vyleštěného bronzu, pevnou a hladkou.

Ťuk ťuk, ahoj, já jsem Pavel, Pavel Špinka, Špína, a jdu pro pivo, teda jedu, nechceš taky? Ahoj, já sem Abdullah, Hayatullah Abdullah, a pivo nepiju. A ještě ten večer návštěva u Abdullaha, hodně povídání, Špínův moravský přízvuk, Abdullahův afghánský a Žiži hraje na housle. Abdullah se piva trochu napije, ale hlavně zazpívá tu píseň, Žiži nápěv hned chytne do houslí a Abdullahovi tečou slzy, a když se potom dá do točivého tance, některé se dostanou až na zeď...

celý článek


Recenze


Aktuální

  • 05.08.2022

    Robot Poeta apeluje v Japonsku

       V tokijské čtvrti Šibuja, jen pár minut od nejrušnější křižovatky světa, je od 29. července umístěn robot. Pokud se u něj kolemjdoucí zastaví a vhodí do něj minci, vypadne mu kapsle s českou básní přeloženou do japonštiny a několika semínky lípy srdčité. Jedná se o velmi sofistikovanou událost.  Robota do čtvrti Šibuja umístilo České centrum Tokio. Upozorňuje v japonském veřejném prostoru na české předsednictví v Evropské unii. Prostřednictvím poezie přibližuje japonské veřejnosti kulturní hodnoty obyvatel České republiky. Poezii vybral publicista a básník Ondřej Lipár. Robot Poeta bude k Japoncům promlouvat básněmi Alžběty Stančákové, Jonáše Zbořila, Kláry Krásenské, Lubomíra Tichého a dalších. 

  • 19.05.2022 | redakce

    Večer s Janem Procházkou

    Spisovatelka Lenka Procházková na svém facebookovém profilu zve na vzpomínkový večer ve středu 25. května v 19 hod., věnovaný svému otci, spisovateli a scénáristovi Janu Procházkovi. Autorka píše: „Můj táta dnes patří k polozapomenutým autorům, i když některé jeho scénáře (například k filmu Ucho) jsou znovu aktuální. Konec války pozoroval jako šestnáctiletý ze střechy rodného domu v Ivančicích, což později zpracoval do scénáře Ať žije republika. Snímek získal velkou cenu na festivalu v Mar del Plata v Argentině.“ Za svůj krátký, ale intenzivní život napsal deset knih a třicet scénářů k filmům.  Jan Procházka se aktivně účastnil politického života a jako protagonista Pražského jara měl být obžalován z podvracení republiky. V důsledku mediálního lynče, píše dále Lenka Procházková, zemřel v roce 1971 na rakovinu v pouhých 42 letech. Až teprve v roce 1990 se uskutečnila premiéra trezorového filmu Ucho, který natočil režisér Karel Kachyňa v hlavních rolích s Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým. Na filmovém festivalu v Cannes téhož roku získal ocenění Zlatá palma. Událost se koná v Praze v Americké ulici, Vinotéka 2 deci Vinohrady. 

  • 19.05.2022 | redakce

    Svět čte z knih ukrajinských spisovatelů

    Mezinárodní literární festival v Berlíně ve spolupráci s Frankfurtským knižním veletrhem a německým PEN klubem připravuje na 7. září 2022 celosvětové čtení z knih jak současných ukrajinských spisovatelů, tak ukrajinských klasiků. Organizátoři akce uvažují o následujících autorech: Jurij Andruchovyč, Serhij Zhadan, Boris Chersonskij, Ilya Kaminsky, Oksana Zabužko, Andrej Kurkov, Taras Prochasko, Andrij Ljubka, Natalia Belchenko, Kateryna Kalytko, Luba Jakymchuk, Marjana Kijanovska, Iya Kiva, Halyna Kruk, Irina Shuvalova, Ostap Slyvynsky, Ivan Kotljarevskij and Taras Hryhorovyč Ševčenko. Záměrem je vystihnout obsahové a stylistické stránky současné ukrajinské literatury, ale především poskytnout ukrajinských autorům mezinárodní fórum.  Mezi autory, kteří se přihlásili do programu čtení z ukrajinské literatury jsou např. Jürgen Banscherus, Německo; Liao Yiwu, Čína; Irvine Welsh, Skotsko; Wole Soyinka, Nigérie; Peter Sís, Česká republika/ USA; Michael Ondaatje, Kanada a další.  Instituce, jednotlivci i spisovatelé kteří mají zájem o účast se mohou zaregistrovat na emailové adrese worldreading@literaturfestival.com.   

  • 29.04.2022 | redakce

    Dopisy k narozeninám Sylvii Plathové

      V literárním obtýdeníku Tvar reflektuje Adam Borzič na knihu významného amerického básníka Teda Hughese Dopisy k narozeninám, jejíž český překlad vydalo v prosinci roku 2021 Nakladatelství Argo. Překlad zpracoval český básník a kulturní publicista Milan Ohnisko se svou bývalou ženou Vandou Senko Ohniskovou. Jedná se o sbírku básní, které vznikaly během dlouhých pětatřiceti let, adresovaných (až na dvě výjimky) Sylvii Plathové, americké básnířce, s níž ho pojilo bouřlivé sedmileté manželství. Jak Adam Borzič sděluje, na začátku knihy se seznamujeme se zrodem slavné literární dvojice v několika velmi křehkých básních, dále se prodíráme houštinou jejich vznikajícího manželství, abychom dospěli k nešťastnému závěru, který má až snově halucinační ráz, v němž se všechny časy propletou, aby konečný verdikt zůstal jen v říši poezie. Dopisy k narozeninám jsou údajně jedinou výpovědí Teda Hughese o jeho partnerském vztahu se Sylvií Plathovou, i o bolestném období během něhož básnířka složila své nejsilnější básně a zároveň se rozhodla pro dobrovolný odchod ze života.