Debutová básnická sbírka lékaře, horolezce a prozaika Tomáše Kozáka je rozmanitá a proměnlivá, a přece drží pevně pohromadě. Básně se plíží podél zdí, tančí v rytmu samby nebo mizí s údery ujíždějícího metra a nakonec zdolávají horské štíty. Od „přízemních básní“ sbírka roste až k vrcholům „Himálaje“, kde lapá po odpovědích a záchytných bodech. Cestou střídá verše tíživější i lehčí, hravější i strohé, časové i nečasové. Cyničtější pozorování se v nich prostupují s básnickými meditacemi nad tím, proč vlastně psát, když už všechno bylo napsáno – a jaký má lidské snažení vůbec smysl.
Zrcadlo
Nemusí to být nutně teorie relativity,
to spíš praxe nutnosti
dokazuje, že jsem mladší,
než jsem byl a než jsi ty,
a můj návrat z kosmu
zpátky na Zem
je sen, co se mi teprve
bude zdát, až se setkám s Časem.
(Na to se těším,
protože se ho zeptám,
kde byl před velkým třeskem
a proč se tak loudá,
když na mě tady v tom rámu čekáš.)
Číslo účtu
Už zase požaduje
přístup k mému účtu.
Je to on,
docela zajímavé jméno,
zavináč
dot kom.
Můj soused,
nebo lovec slonů v Kamerunu?
Nechápu.
Teď nechce po mně další linky
ani zveřejnit mé prasečinky.
Vím, sliby se neberou zpět
a dnes má na to nárok.
Asi to nahlásím, to by se mělo.
Nakonec, nemám co ztratit,
v nebi neveselo.
Amputace
Volavku jsem zachránil vteřinovým lepidlem.
Rodiče ji koupili kdysi v Bulharsku,
kam letěli dvoumotorovým iljušinem
a přivezli si vyřezaný kýč a mě.
Tu volavku celý život chránili,
teprve teď na ni žárlím.
Přesto jsem lepidlem Super Stark Super Schnell
slepil zlomený krk s vlastními prsty.
A potom se jich zbavil,
jinak to nešlo.
Cestou po...