Simona Racková: Tance /ukázka/

Simona Racková:
Tance

Dauphin
2015
88 stran

 Stejně jsme pořád pryč 

Už se nehlídat
proplétat motivy, jako když jsme s mámou na chatě
vyšívaly ubrus, vyměřené plátno 
na kolenou nám rozkvétaly macešky 
se strnulostí robotů, tak přesné a hranaté
pár stehů do kříže, pak zauzlovat, utáhnout nit 
Už se nehlídat
udržovat rytmus jako oheň v krbu 
studená chalupa s odloženými obrazy 
nevyžádané dárky, kýče, tady se ještě snesou 
stejně jsme pořád pryč
Prohrabávat popel, všichni jsou na výletě
jen já a tříletá dcera s horečkou 
hraje si s kulečníkem pro starší děti
samozřejmě – nechápe princip, neovládá pravidla 
učit ji je nebudu, tohle fakt přenechám jiným
Zády k ní myju nádobí, poslouchám, jak si vypráví
je tak spokojená, snad proto ta horečka…
A já?
Sáhnu ti do tváře, je plná popela
u krbu v koši s poleny leží pohozená rukavice
je třeba si ji navléknout, když otevíráš dveře k ohni
ty jsi řekl „je třeba“
já řekla „dveře k ohni“
Tak to vždycky bylo, vždycky bude
můj muži bez tváře za oknem bez závěsů
vyhlídky, co nejdou nastavit podle přání
Jen si tu rukavici vem, stejně si spálíš prsty
dávno jsou prodřené
na každém z nich přicvaknutá ryba, malá nástraha
Je návnadou ruka, nebo ryba?
Mám prsty plné třpytek
včera jsme dětem malovali nové tváře
motýl, anděl, čmelák, tygr, slušné panoptikum
jako by nestačilo stvořit si je jednou
musí to být znova znova a zase
a ráno napuchlý rudý tvar, co nešel smýt
přesný otisk minulého
Malí šamani, prsty a popel? Kdepak
body painting úzkostlivě jen na tvář
rejžák pravidel, dobrých zvyků a dobrých mravů 
heslo „no sentiment“
můj muži s popelovou tváří
A zase připlouvají
ryby, co okusují starou kůži
svlékám se až u posledního jezera kaskády
je jich sedm, křížová cesta naruby 
syn ji chtěl jít od konce, aby to dobře dopadlo
zpátky až k narození, ke koledám shrbených postav 
bez očí a pusy
jen vymodelovaná hlava, schéma, postavy bez šému
bez výrazu
v galerii slavný obraz švadlenky, té k smrti poslušné holky
Ano, bylo tam sedmero jezer
k prvnímu s námi přihrkal autobus
dusno uvnitř napsané písmem, kterému neporozumím
klášter uprostřed džungle, Thajsko roku 2007
ještě před početím
cesta po kluzkých kamenech
od posledního jezera jsme sbíhali dolů 
terasovité zahrady, peklo, jak si ho vysnil Dante 
amfiteátr s pravidelnými sedadly, těmi schody k čekání
pořád jenom čekat
určena k čekání je třeba mělo by se musíš…

Přála jsem si nestihnout poslední autobus
už nikdy nepřikládat na oheň určený k vyhasnutí

Zůstat tam v noci sama potmě
V džungli, která řve
a nikdy neutichne

Kdybych byla Sylvia Plathová

Co se to stalo těsně předtím
než mě oceán strhl za kotníky?
Co se to stalo, než mě pohodil
na svoje dno, na moje dno?
Stáli jsme na Sunshine Coast, na kraji Pacifiku 
Byl jsi můj přítel, a to je víc než muž
jediný, za kým lze letět přes půl světa
Oceán není moře, má jinou sílu, poznáš ji – 
chtěl jsi mě ochránit, a já šla vlnám vstříc
Ta slast být podrobena
Ta slast být zaplavena

Vynořili jsme se, našli se
s odřenou kůží, zahlcení
Nemohla jsem se na ten živel vynadívat
a zatímco jsi plánoval, kdy toto místo opustíme 
– Green Island, Port Douglas, Harvey Bay 
všechna znamení stesku –,
myslela jsem na Virginii Woolfovou
jak vchází do řeky v dlouhých, těžkých sukních
v těch sukních z vlny, sukních z vln

Kdybych však byla Sylvia Plathová
jak bych se rozhodla?
Včera jsem znovu četla Ariel, stržena, nesena, uchvácena
Mé děti si vedle stavěly koleje
jen kousek ode mě, jen kousek od tvé smrti, četla jsem:
„Pokoj byl zamčen a mezera pode dveřmi pečlivě ucpána
aby k dětem nevnikl plyn.“
Pečlivě… K čertu s pečlivostí!
Ony tam byly, byly tam
křičely, bouchaly na dveře, tříletý věšel se na kliku
Sylvie, byly tam, zděšené, hladové
mladší se strženou plenou 
po obličeji, žebřiňáku postýlky matlá si kakání
to slovo z překladu, slovo z tvé básně
zatímco matka v kuchyni, tak jako pak můj otec
v kuchyni, studeně, v místnosti bez útěchy
má malá Silvie, zůstanem navždy samy

Jistěže, navždy samy
Stojím tu v kuchyni, na kraji oceánu
A nejsem Virginia, a nejsem Sylvia
a nevím, jak se rozhodnu
a kdy

Green Island

Za neustálé hudby
poprvé pod hladinu 

Ostrov s liánami deště

Měkký pohyb mořských řas
Jen hebký rytmus, opakování 

„Kdyby bylo lepší světlo
zářily by ty barvy
mnohem víc.“ 

Kdyby bylo
lepší světlo

zářily by
ty barvy 

mnohem 
víc