Marek Šindelka: Zajímají mě zlomové momenty

Dvě nové knihy a dva naprosto odlišné způsoby práce. Jedna osamocená, druhá vyžadující týmovou práci. Bylo to pro Vás náročné se takhle „přepínat“? Proč vychází knihy najednou?

Já nejlíp pracuju pod tlakem, takže mi tenhle stav vyhovoval. Během posledních korektur komiksu už jsme všichni byli na takové lehce hypnotické hranici. Na mě ta přetaženost občas působí jako stimulant - jakoby si tím člověk prokrvil mozek, dostal se k nějakým ložiskům, kapacitám, o kterých ani netušil. Věci se najednou začínají spojovat novým způsobem. V tomhle tahu jsem dopsal většinu rozpracovaných textů z knihy Zůstaňte s námi. To, že knihy vyšly tak rychle po sobě, je vlastně shoda náhod. Komiks jsme plánovali vydat už na podzim roku 2010, ale výrazně se protáhly práce na výtvarné stránce. Termín se postupně posunoval až do června dalšího roku. Vůbec se nám ten komiks nějak až biologicky rozrůstal pod rukama. Konec konců, je to příběh o rostlinách...

Jak se zrodil nápad vydat Chybu jako komiks?

Vyplynulo to vcelku přirozeně. Když román vyšel, dlouho ve mně ten příběh dozníval. Vracel jsem se k určitým postavám, domýšlel jsem některé linie… Prostě mi přišlo, že to je stále až moc živé, že vydáním se ten román neuzavřel. Pro komiks jsem se rozhodl skoro automaticky. Někteří lidé, kteří Chybu četli, mi říkali, že z románu měli téměř vizuální dojem. Text viděli jako obrazy, jako film. Myslím, že takhle Chyba funguje především - jako text, který plasticky modeluje určité smyslové vjemy. Vedle vizuality je to dost pachová a haptická záležitost. Setkal jsem se s názorem (který mě potěšil), že to bylo něčím nepříjemné čtení, skoro tělesné. To je v pořádku - o tom ta kniha z velké části je, o fyzických hranicích člověka, o jejich narušení a popření.

Jak dlouho jste komiks tvořili a kdo všechno se na tom podílel?

Celkově práce zabrala asi dva a půl roku. Ze začátku jsme s Vojtou Maškem pracovali na scénáři, pak jsme se začali scházet s malířem Matějem Lipavským, začali jsme řešit jednotlivé scény, záběrování, prostor, charaktery. Spousta věcí se pořád dokola předělávala. Matěj začínal technikou lavírovaných kreseb, které se blížily téměř akvarelům, postupně styl zjednodušoval a zhruba po roce dospěl k tvrdým, černobílým kresbám. To už se k práci přidala malířka a streetartová výtvarnice Pure Beauty, která styl obohatila o prvky techniky sprejových šablonových kreseb. Všichni jsme se na tom „hrubém“ pouličním nádechu shodli. Přesně pasoval k temnému příběhu celého komiksu.

Posunula komiksová verze nějak význam Chyby?  Kdysi jste mluvil o tom, že Nina dostane více prostoru…

Komiksová Chyba je zcela nová věc. Jakákoliv otrocká adaptace by neměla smysl, to nám bylo jasné už na začátku. Je zde řada nových postav, nových perspektiv a možných výkladů událostí. Linie překupníka ohrožených botanických druhů Kryštofa Warjaka - hlavní postavy románu - je jen jednou z mnoha. V komiksu je asi deset ústředních postav, každá z nich by mohla být hlavním hrdinou. Nina v komiksu hraje (ve srovnání s románem, kde je spíše  pasivní postavou) nesmírně důležitou roli. Její dlouhý monolog v závěrečné třetině knihy je jedním z nejdůležitějších klíčů k pochopení celého příběhu.

Říkáte, že jste se pro komiks rozhodl automaticky. Komiksy teď zažívají takový menší boom, mimo jiné díky humbuku kolem Aloise Nebela. Čím je zajímavý pro Vás?

Mě komiks vždycky maximálně zajímal. U nás ho bohužel dlouho řada lidí nepřijímala jako plnohodnotný umělecký žánr. V poslední době ale začínáme aspoň trochu srovnávat krok se světem. Je to dost mladé umění - podobně jako film, je v něm stále obrovský manévrovací prostor, pořád se objevují nové způsoby, jak tuhle formu využít. Vznikají investigativní a reportážní komiksy, dokumentární komiksy, komiksy jako svébytný druh historického, etnografického  nebo sociologického výzkumu... Je v tom příjemná čerstvost.

Jaké jsou přednosti komiksové tvorby oproti psané knize? A naopak, co komiks neumožňuje, na rozdíl od klasického psaní?

Komiks má opravdu něčím blízko k filmu. Tvůrce řeší záběrování, buduje prostor, řadu věcí popisuje vizuálně. Vizualizace je samozřejmě oproti literatuře ten hlavní posun a rozdíl. Odpadá popis, a pokud v komiksu není ani hlas nějakého komentátora nebo vypravěče, zůstávají jenom dialogy a v podstatě mizí jakýkoliv literární styl. Styl nebo výraz se přesouvá právě na výtvarnou stránku. To, co v literatuře člověk prostě popíše, je v komiksu potřeba zobrazit. To všechno samozřejmě platí jen v případě narativních komiksů - přesnější je mluvit o grafických románech. Celá obrovská oblast komiksů jde po úplně jiných cestách skrz kresbu, příběh je většinou zcela vedlejší, jsou to snové, surreálné věci, často jde o různé hříčky… Mně osobně tenhle směr příliš nezajímá. Komiks je pro mě hlavně prostředek, jak vyprávět.

Nebojíte se, že jedna kniha tu druhou zastíní? Zatím se totiž hodně mluví právě o Chybě…

Řekl bych, že to bude spíš naopak, že si navzájem pomůžou. Na Zůstaňte s námi mám v poslední době řadu až překvapivě pozitivních ohlasů, takže myslím, že se neztratí.

Vstoupil jste do literatury sbírkou básní. Pak jste se přesunul k próze. Nabízí Vám větší tvůrčí prostor?

Ten posun je zcela přirozený, ale není kvalitativní. Je to jen otázka formy. Témata, která mě v poslední době zajímají, si říkají o určitý způsob zpracování. Próza je pro mě v současné době vhodnější - je konkrétní, můžu v ní aspoň trochu kontrolovat dopad toho, co chci říct. Báseň je naopak značně nekontrolovatelná záležitost a v tom je její síla. Báseň je výsek skutečnosti, dílek skládačky, kterou si každý doplní sám, podle své zkušenosti. Je to tvůrčí proces na obou stranách. Báseň mi vždycky připadala jako melodie, emoce, která vytváří emoci. Něco nevysvětlitelného. Jak se dřív říkalo: básník zpívá. Já bych momentálně rád psal.

Rituály, iniciace, zasvěcení, archetypy.  S tím vším pracujete ve svých textech. Proč se vracíte k pradávnu, mýtům a archetypálním obrazům? Vede Vás k tomu jejich trvanlivost?

Mě hlavně zajímá to, jakým způsobem se v nás všechny „archaické“ věci deformují. Čím jsme civilizovanější, tím více tabu ve společnosti funguje. Je neuvěřitelně zajímavé, jakým způsobem se stigmatizují celé etapy lidského života, jako stáří, umírání nebo smrt. Jaká hysterie panuje kolem zdraví! Vůbec je pro naši dobu příznačná jakási tělesnost. Fascinace tělem a hrůza z jeho úpadku. Materialismus takových rozměrů, že je to až neuvěřitelné. Vedle toho - jakoby v protiváze - žijeme už z velké části virtuálně. Občas mě napadá, jestli to není nějaký nový druh duchovnosti.
S každou generací se ztrácí přirozený kontakt s reálným světem. V Japonsku je známý termín Hikikomori - teenageři, kteří žijí na internetu: celé roky nevycházejí z bytu a často umírají na dehydrataci před obrazovkou počítače.  Zapomínají na vlastní tělesné funkce. Jakoby se prostě rozplynuli v síti... Tohle mě úplně fascinuje. Co se týče námětů mých textů, strašně mě zajímají zlomové momenty: situace, kdy se pod povrchem veškeré naší kulturnosti a civilizovanosti něco zadrhne a na chvíli se odkryje podstata, kdy se obloukem vrátíme až k tomu, co v nás zbylo ze zvířete. Jihokorejský režisér Apichatpong Weerasethakul - jeden z nejzajímavějších tvůrců současnosti - v jednom rozhovoru řekl, že film je černá magie. Platí to podle mě pro umění obecně. Mělo by nám připomínat odvrácenou stranu. To, co v sobě nevidíme nebo vidět nechceme.

Zůstaňme ještě u mýtů. V české literatuře pracuje s mýty například Jáchym Topol, a to s indiánskými. Navazujete na konkrétní mytologii?

Chyba je postavena na pověstech a mýtech některých sibiřských šamanistických společností a především na odkazech na japonské hororové příběhy, takzvané Kaidany. Ústřední pověst o květině, do které stárnoucí šlechtic přeleje svůj život, je variací na jedno z těchto vyprávění. Obecně se v japonské mytologii člověk často setkává s mnohem volnějším výkladem toho, co to život je - jakoby šlo o substanci, kterou za jistých okolností lze někomu předat nebo ji vyslat do světa oproštěnou od fyzické stránky. Celý román funguje jako konfrontace těchto tradic s myšlením moderní západní společnosti.

Saháte do nejtemnějších zákoutí lidské mysli. K postavám jste krutý, některé obnažujete až na dřeň. Čím je pro Vás psaní? Je pro Vás vůbec příjemné - vzhledem k tomu, že  sestupujete tak hluboko?  

Je to těžké, řada těch postav jsou nositelé určitého principu, nějakého předimenzovaného vnitřního stavu. K mnoha z nich vlastně nemám nejmenší sympatie, vždycky se ale snažím, aby byly živé. Vždycky je v nich něco ze mě, i kdyby mi byly sebeodpornější. Ale všechno se podřizuje tomu, čím se chci v textu zabývat. Pokud mě zajímá téma agrese, jako třeba v povídce Luk  nebo v trojpovídce Jaro, už to samo o sobě vymezuje určité mantinely. Forma je strašně důležitá. Všechno moje psaní začíná nadšením pro formu, radostí z jazyka, momentem, kdy v textu něco začne fungovat a končí chladnou řezničinou, škrtáním, přepisováním, zavrhováním celých pasáží nebo textu samotného, pokud z něj nezbude nic než právě forma. Pěkně napsané texty jsou k ničemu. Tedy pokud nejsou nic víc, než pěkně napsané. Pro mě je literatura především způsob uvažování. Jazyk je to, co lidem umožnilo myslet. Věc, která zproblematizovala skutečnost. Naprosto abstraktní nástroj, pomocí něhož je možné být dokonale konkrétní, sdělit někomu své myšlenky, pocity... Tohle je podstata literatury - hra s něčím, co z nás udělalo myslící bytosti.

Ve Vašich věcech je tenká hranice mezi realitou a nerealitou, mezi snem a bděním. Někdy se to blíží surrealistickému uvažování…

Surrealismus mě nikdy nezajímal. Je příliš libovolný. Je to taková snobská hra na nepřítomnost rozumu. Přitom my jsme až děsivě racionální bytosti. Faktem zůstává, že na druhé straně tíhneme k iracionalitě, k absurdnostem všeho druhu, ke snům a vizím. Ale není to žádné skandální odhalení lidské podstaty. Je jen dost příjemné o tom takhle uvažovat.

Sen, ale hraje ve Vašich knihách důležitou roli a kdysi jste mluvil o tom, že i ve Vašem životě. Nebo už je to jinak?

Sny mě vždycky zajímaly především tím, že jsou. Že člověk má nějakou odvrácenou stranu, nějaký nelogický prostor, ve kterém se během spánku pohybuje jeho vědomí. Jako malý jsem dost trpěl na noční můry, nesnášel jsem spánek. Později jsem si nějakou dobu sny zapisoval, bavilo mě se v tom přehrabovat, hledat všelijaké významy... Dneska mi mnohem záhadnější připadá bdělý stav.

V současné době je dost populární teorie paralelních světů.  Ani ve Vašich textech žádná „jedna pravá realita“ neexistuje…Myslíte, že „realitu“ vlastně neznáme, případně se tedy můžeme pohybovat v paralelních „realitách“?

Já vůbec nevím, co to znamená realita, natož paralelní reality. Nerozumím tomu, co ta slova označují. Člověk žije, spí, sní, nějakým způsobem prožívá svět. Nevím, co je realita pro člověka, který dejme tomu nabourá v autě, ochrne, přestane vidět, slyšet, mluvit, cítit a ztratí hmat. Nevím co je to pro mého souseda, pro kohokoliv, koho znám. Lidé nedělají nic jiného, než že se všemi silami snaží udržet nějakou veřejnou realitu, nějaký myslitelný průměr - něco, čemu každý aspoň trochu rozumí, aniž by to ve skutečnosti dokázal jakkoliv vysvětlit.

Vím o Vás, že se zajímáte o Witolda Gombrowicze. Čím je pro Vás jeho dílo zajímavé?

Gombrowicz objevil celý jeden literární kontinent. Po obsahové i formální stránce. Pro mě to bylo podobně zásadní setkání jako s Klausem Mannem, Kóbó Abem nebo třeba s Kunderou. Úplně mě to zničilo. Pornografie a Kosmos jsou jedny z těch až děsivě dobrých textů, které posouvají hranice celé literatury a umění vůbec. Gombrowicz je určitě jeden z největších spisovatelů dvacátého století. Pořád mi připadá, že ještě není úplně doceněný. Pravá gombrowiczovská hysterie nás nejspíš ještě čeká...

Jak se jako autor díváte na recenze a interpretace Vašich knih? Jsou pro Vás přínosné?

Recenze čtu a od jistých lidí je beru jako důležitou reflexi. Bohužel v Čechách by se počet recenzentů dal spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek jsou opisovači anotací ze záložek knih. A to v literatuře situace není zdaleka nejhorší. Recenze a kritika dnes funguje především jako propagace, je vcelku jedno, co se o knize napíše, důležité je, že se píše. Není na tom vlastně nic špatného, ale o kritickém prostředí, kde by vztah spisovatel – recenzent měl nějaký tvůrčí potenciál, se vůbec nedá mluvit.

Je podle Vás někdo výjimečný v současné české literatuře?

Byl - Magor.

Foto © Alžběta Diringerová