Jean-Baptiste Andrea a jeho síla v jednoduchosti

  

 

Nejprestižnější francouzskou literární cenu získal za svůj čtvrtý roman Veiller sur elle (Bdít nad ní), který vydalo malé nakladatelství L'Iconoclaste. 

Spisovatel Jean-Baptiste Andrea se stal vítězem klání, a to až ve 14. kole, k čemuž přispěl svým dvojnásobným počtem hlasů předseda Didier Decoin.

Ještě týden před udělením ceny se po celé Paříži objevovaly různé předpovědi: spekulovalo se o lítém souboji mezi Neige Sinno a Andreou. Mezi těmito dvěma autory, kteří uspěli jak u kritiky, tak u veřejnosti (i počet prodaných výtisků byl ohromující: Sinno prodala přes 50 000 výtisků a Andrea 56 000), se zdál být souboj vyrovnaný. 

Autorka Neige Sinno a její román Triste tigre (Smutný tygr) se stal fenoménem literárního podzimu. Román, zabývající se incestem, který sama prožila se svým otčímem, se podle týdeníku L'Obs dočkal již počátkem listopadu pátého dotisku a objevil se hned v několika dalších nominacích. Nakonec získal ocenění u rýze dámské poroty ceny Femina.

Vysoce ceněný titul Humus spisovatele a esejisty Gasparda Koeniga byl označován za ,,ekologickou knihu naší doby””. Sázelo se také na vysoké šance Érica Reinhardta a jeho románu Sarah, Suzanne et écrivain (Sarah, Suzanne a spisovatel), vzhledem k tomu, jaký vliv  a prestiž má nakladatelství Gallimard, ale i celá skupina Madrigall (jež zahrnuje i další nakladatelství jako P.O.L., Mercure, Flammarion), opisuje zákulisí deník Le Figaro.

Tato.skupina již získala Grand Prix za román, udělovanou l'Académie française, tentokrát za dílo Une façon d’aimer (Takový způsob lásky) spisovatelky Dominique Barbérisové.

Pustit své otěže

,,Nemám problém s tím, že jsem byl outsiderem," vysvětluje Andrea, ,,sžírala mne ale nejistota, chtěl jsem, aby mi někdo řekl ano, nebo ne.’’ Po dvaceti letech práce ve filmovém průmyslu, jako scenárista a režisér, se pětačtyřicetiletý Jean-Baptiste Andrea odvážil pustit do ,,skutečného psaní’’, jak sám říká. 

Ten okamžik byl pro něj zlomem. Dnes to po udělení Goncourtove ceny vypadá téměř jako nějaký splněný sen… ,,Když chcete v naší společnosti, která si toho nemusí nutně vážit, něco dokázat v umělecké oblasti, chci vám říct, že je to možné! Věřím v toto kouzlo a chci se o něj podělit!’’ svěřil se spisovatel v rozhovoru s rozhlasovou stanicí France Culture.

Po třech románech pocítil Andrea potřebu ,,pustit otěže” aby konečně napsal román, který by se podobal těm, které ho po celý život oslovovaly, a v nichž dokázal nalézt ,,radost, která nám umožňuje vzdorovat temnotě’’, míní. ,,Existuje něco jako světlo! Věřím v něj,’’ dodává.

Kniha Bdít nad ní je příběhem umírajícího mnicha a sochaře Mima Vitalianiho, který si ,,ve velké hře osudu vytáhl špatné karty’’. Narodil se v chudobě a stal se sochařem. V románu se prolínají dvě vyprávění: jedno začíná na konci, ve třetí osobě, zatímco druhé bere fakta od jejich počátků.

Jádro románu, jež tvoří její faktický i symbolický středobod, je Vitalianiho vyřezávaná pièta, která uvádí ty, kdo se na ni podívají, do mdlob. Je proto umístěna v klášteře, kde ovšem vyvolává v mniších zase znepokojivé sny. Proto ji Vatikán drží mimo dohled…

Pozoruhodná plastika je zároveň i symbolem odporu, protože Vitaliani ji vytesal z kamenného bloku, který byl původně dílem, jež si objednal Mussoliniho fašistický režim, než si sám sochař uvědomil svůj omyl a rozešel se s ním. Tyranie - politická, sociální a sexistická - patří rovněž k silným tématům této knihy.

Odlupovat vrstvy dějin

Román, soudí večerník Le Monde, lze číst jako ,,detektivní příběh nebo hledání svatého grálu: každé gesto je zkoumáno a hledá se jeho předchůdce’’. ,,Velká krása románu je takříkajíc zašablonována v prázdnotě toho, co se nestane, co není řečeno - a právě to mu dodává krystalickou hloubku: pro Vitalianiho sochařství znamená ,odlupovat vrstvy dějin’, dokud se nedostanete k tomu, ,co se týká nás všech’.’’

Pokud jde o Violu, dívku a ,,tajemné světlo’’, nebo také ,,kosmické dvojče’’ tohoto románu, ona pochází naopak z prestižní rodiny, nad jejíž kolébkou, jako kdyby se snad sklonily všechny víly. Ti dva, Mimo a Viola, se vlastně nikdy neměli potkat... V románu jdou ale bok po boku, prožívají zuřivá léta nástupu fašismu v Itálii. Vzájemně si unikají, znovu se nacházejí, střídavě jsou si přáteli, ale i nepřáteli, pojí je ale neutuchající přitažlivost.

Psaní je pro spisovatele a čerstvého nositele Goncourtovy ceny Andreu ,,uměním čistoty’’, protože mu umění ztělesňuje svobodu, kterou vždy hledal: ,,Umění nepotřebuje normy, ono prostě žije. Umění je to, co leží mezi vyznačenými cestami."

Sám si při psaní zakládá na jednoduchosti. Jeho formální práce, jež tvoří základ jeho vlastní tvorby, se zaměřuje na strukturu, nikoliv na samotný jazyk. ,,Tato kniha má konvenční formu, ale mým cílem je dosáhnout co největší jednoduchosti,’’ tvrdí. 

,,Jednoduchost je ušlechtilá. Mám rád Stevena Spielberga a ve filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava je scéna, která to dokonale ztělesňuje: Indiana Jones hledá grál mezi všemi těmi vázami obtěžkanými drahokamy, ale nakonec je grál malý dřevěný pohárek vyřezaný truhlářem..."