Překvapivý bestseller I ve smrti sami

Nyní, kdy se Falladův román stal takřka přes noc bestsellerem v Anglii, USA a Izraeli, si přirozeně klademe otázku, proč jsme my germanisté tenkrát tímto autorem opovrhli a namísto toho se raději věnovali těžce stravitelným a politicky konfuzním kusům, jakým je např. Hanse Hennyho Jahnnse Fluss ohne Ufer (Řeka bez břehu). Fallada nějak patřil do kategorie „humanistického realismu“, tak jako Remarque, Wassermann, Kästner, Feuchtwanger a Heinrich Mann, ostatně samí úspěšní autoři, což nedůvěru vůči němu ještě více posilovalo. Od Fallady jsme vlastně znali jen tituly: Občánku, a co teď? (Kleiner Mann – was nun?, Bauern, Bonzen und Bomben (Sedláci, papaláši a bomby), Kdo už jednou seděl v base (Wer einmal aus dem Blechnapf frisst).

Sotva Hans Fallada během čtyř týdnů dopsal svůj 700 stránkový román I ve smrti sami, v 54 letech zemřel. Byl to feťák. „Morfium, kokain, alkohol, nikotin, prášky na spaní“, dočteme se v doslovu. Odvykací kůry, pobyty ve vězení za menší delikty, ozbrojené manželské hádky a mezitím šílená produktivita.

Své umělecké jméno Fallada si Rudolf ­Ditzen vzal z pohádky bratří Grimmů „Princezna husopaska“. Rokem 1930 začíná jeho literární vzestup, především díky sociálně kritickému románu Kdo už jednou seděl v base (Wer einmal aus dem Blechnapf frisst). Nacistický režim se Fallada pokoušel přečkat jako zábavní spisovatel. Jeho žádost na přijetí do komory říšských spisovatelů (Reichsschrifttumskammer) nebyla ani přijata, ani odmítnuta.

Sotva ho propustili z vězení - za pokus o zabití, stal se Fallada bezprostředně po konci války starostou malé vesničky v Meklenbursku. Pak si ho pozdější ministr kultury NDR Johannes R. Becher povolal do Berlína. Falladův příspěvek k budování socialismu a také k pokání vůči vlastnímu oportunismu byl román, který nyní zajímá celý svět: I ve smrti sami.

Nové vydání doplňuje starý plán centra Berlína, s důležitými místy děje: policejním prezidiem na Alexander Platz, centrálou gestapa, vězení Plötzensee a konečně ve čtvrti Prenzlauer Berg ulice Jablonskistrasse, kde žijí spiklenci, o jejichž malém protestu a násilném pronásledování a trestu román pojednává.

Pochopíme záhy: tato mapa ještě zdaleka nezničeného Berlína let 1940 až 1943, tato v románu koncentrovaná bohatost tehdejší berlínské skutečnosti magnetizuje každého, kdo se zajímá o Berlín, o nacismus, odboj a holocaust, tedy všechny – vezmeme-li se příklad z New Yorku – o špionážní thriller Johna le Carré se zajímá celý svět.

Anna a Otto Quangelovi, starší a i obstarožní pár, „malí lidé“ jak je známe od Ericha Kästnera, začali po smrti jejich jediného syna ve válce s vlastním odbojem. Každou neděli píše Otto protinacistické letáky a pokládá je na schodiště berlínských domů, odkud se pak velmi rychle dostanou do rukou gestapa, které po dvou stech letácích dva roky marně pátrá po Quangelových, aby je nakonec přeci jen dostihlo a postavilo před soud.

Tento příběh se opravdu stal – určitě nějak podobně. „Události této knihy sledují do značné míry spisy gestapa o ilegální činnosti berlínského dělnického páru v letech 1940 až 1042“, píše Fallada v předmluvě z 26. října 1946. Přesto jsou jeho postavy „osoby smyšlené“.

Ať už byli Quandelovi ve skutečnosti kdokoli, Fallada je svým stylem přeměnil ve Falladovy postavy. Dobrosrdečný, ale prkenný Otto a stejně tak dobrosrdečná, ale citlivá Anna jsou produktem literární fantazie, v níž figurují postavy i se svými lidskými slabinami.

Hans Fallada nebyl literárně nijak velký autor. Nic na tom nemění ani jeho posmrtný světový úspěch. Lze uvést několik míst z této knihy, která jsou šablonovitá, s rychlými přívlastky a typy vykreslenými pod tlakem. Ale jelikož je kniha na druhou stranu vynikající, měli bychom raději citovat příklady Falladova umění formulace. O pochybném, ale ne nesympatickém Escherichovi z kriminální policie se např. píše: „S pocitem přesily mizela i radost z práce, domýšlivost byla hnojivem, pod kterým plody uzrávaly.“ To je dobře řečeno. Kdyby si byl Fallada vzal více času, byl by román jistě i po literární stránce více zdařilý. Ale Fallada nebyl Musil, nešlo mu o umění románu, ale o hotovou věc a o účinek.

I ve smrti sami je i přes očekávaný smutný konec neuvěřitelně napínavá kniha a tím je skutečně srovnatelná spíš s Johnem le Carré než s Hansem Hennym Jahnnem. Podrobnost, anebo – chceme-li, zdlouhavost vyprávění napětí jen zvyšuje.

Nechybí zde nic: zevrubné líčení policejního a justičního aparátu, studie prostředí výčepů a závodních drah klusáků (kde se často několik stran mluví dialektem), precizní popis berlínského domu za národního socialismu. Dům v Jablonskistrasse 55, kde žijí Quangelovi vedle pijáků, Hitlerjugend, všelijakých podvodníčků, ale i penzionovaného prezidenta nejvyššího soudu či židovských obchodnic, to je mikrokosmos německého nacismu.

Ideologické zaslepení je snad do obyvatel domu vryto ještě méně, než běžné sprosťáctví, chamtivost a podlost. Skoro se u Fallady zdá, jako by celá pyšná ideologie nacismu byla především apelem na nižší instinkty – k loupení, bití a udavačství. Je tu však pořád penzionovaný prezident nejvyššího soudu Moll, asi jediný příklad chytrého, realistického nepřizpůsobení se a nepodrobení. Je to on, který nakonec Quangelům podstrčí kapsle s cyankáli, které však stejně nepožijí.
Falladova morální inventura dopadá v Jablonskistrasse i jinde zhoubně. O to naléhavěji musel být v sovětské i jiné okupační zóně objeven nový člověk, a to pomocí angažované literatury.

„Ani autorovi se často nelíbilo malovat tak temný obraz, ale více světla by znamenalo lež“, píše Fallada v předmluvě. Na samém konci se Fallada přeci jen rozhodl pro trochu světla (a lži?) a přidal ke smutnému konci poznámku dodávající odvahy, v níž vypráví morální nepoddajnost jednoho chlapce po válce. Zde lze poznat, že by se z Fallady mohl stát zcela obstojný socialistický realista, možnost, před níž ho uchránila jeho brzká smrt.

Autor: Christoph Bartmann (publikoval Falter 19/2011)
přeložila Šárka Krtková

V českém překladu vyšly H. Falladovy mimo jiné knihy Pijan (přel. Zlata Kufnerová, Ikar, 2011), Občánku, a co teď? (přeložili Evženie Nová a Ivan Olbracht, Odeon, 1973) či I ve smrti sami (přel. Kamila Jiroudková, Československý spisovatel, 1954).