Děkuji každému rozbřesku i každému soumraku, jež mne s neochvějnou silou vždy přesvědčí uvěřit, že láska a dobro naší lidské rasy jsou natolik veliké a silné, aby ji dokázaly uchránit před sebou samou.
Duše Zlatého města
Když ses přestala ztrácet.
Když jsi přestala hledat.
Když jsi přijala všechny neznámé osoby za své blízké.
Když tě nepřestalo překvapovat,
že budovy jsou pokaždé nové,
odhalíš-li dosud netušený
detail nebo perspektivu.
Když jsi přijala jeho temnou krásu
A těšila se z krátkého slunce
rozkvetlé magnólie…
Když jsi naslouchala varhanám v jednom z chrámů
A nacházelas Boha ve všem vůkol.
Když jsi nasála vzduch
A vítr od Vltavy tebou projel až do morku kostí.
Když jsi vlastní slzy proměnila v smích…
Když ses probouzela třepotem holubích perutí,
který ti připomínal křídla andělská…
Když ses zahleděla k obzoru,
Jenž se rozplýval v osluněných mračnech,
rozevírajících k objetí nebesa jako náruč,
až tehdy tě město přijalo jako svou součást.
Teprve tehdy jsi poznala duši Zlatého města…
Samé dívání ve snách scházení
ale oči zůstávají zavřené
chtějí se spustit vrhnout pustit
do temné hudby v rytmu rytmů
a tma aaaaajako při automatickém psaní to jeeeee
a
snásnááá snáz si hraje na bláznivou
než aby vysvětlovala proč jsou velké věci snadné
a ty malé těžké a proč to neplatí naopak
a kruh se otevírá
odkud začít
vypráví se jeden...