Olga Tokarczuková: Knihy Jakubovy

Olga Tokarczuková:
Knihy Jakubovy

Host
2016
Překlad: Petr Vidlák
853 stran 

Na letošním Berlinale bude mít premiéru film režisérky Agnieszky Hollandové Přes kostí mrtvých (polsky Pokot), jehož předlohou je další román Tokarczukové – Svůj vůz i pluh veď přes kostí mrtvých (2009, č. 2010 Host). Spisovatelka je také spoluautorkou scénáře.

O Knihách Jakubových, jejím posledním románu, se už od vydání psalo jako o autorčině opus magnum. Nejde popřít, že román budí respekt už samotným rozsahem. Na téměř devíti stech stránkách Tokarczuková vypráví příběh židovské heretické sekty frankistů a jejich vůdce Jakuba Franka, který ve svém učení snoubil tři velká náboženství. Díky této knize se stala v roce 2015 po druhé laureátkou nejprestižnější polské literární ceny Nike, což se před ní podařilo jen jedinému autorovi – Wiesławu Myśliwskému.

Sienkiewicz naruby

Profesor a literární publicista Przemysław Czapliński v recenzi pro Gazetu Wyborczou označil Knihy Jakubovy za protiklad Sienkiewiczovy Trilogie. Sienkiewicz ve svých románech popisoval Polsko z perspektivy šlechty, tedy svět především polský a katolický. Tokarczuková zase stvořila v Knihách Jakubových svět heterogenní – svět různých náboženství, národů, jazyků a stavů, které existují vedle sebe. A oproti běžné polské historiografické naraci není to koexistence, a už rozhodně ne poklidná. Náboženská tolerance, o které se hrdě učí v polských školách, se ve světě románu Tokarczukové jeví jen jako formální, právní záležitost, která s každodenní realitou nemá mnoho společného. Svůj názor vyjádřila také ve svém proslovu po udělení ceny Nike, kde si za slova, že si Poláci vymysleli dějiny Polska jakožto země tolerantní a otevřené pro všechny, vysloužila vlnu internetových vyhrůžek a nenávistných komentářů. 

Žánrově a z hlediska faktografického se jedná o historický román. Autorka během psaní Knih Jakubových nejenže nastudovala dostupné studie o Jakubu Frankovi a jeho stoupencích, ale také se opírá o historické dokumenty, archiválie, originální dopisy. Zároveň nevynechala ani cesty do míst, kde se děj románu odehrává. To všechno jí umožnilo popsat tehdejší reálie do nejmenších detailů – kniha je plná podrobných popisů krajiny, architektury, oblečení postav či dokonce vůní. Je to svět pečlivě vystavěný, soustřeďující se na každodennost. V jednom z rozhovorů spisovatelka přiznala, že při psaní románu měla stále na očích malý lísteček, na který už na začátku práce napsala: „Neexistují žádné dějiny, existují jen lidské životy“. Proto Knihy Jakubovy nejsou jen vyprávěním o jisté kapitole z (nejen) polských dějin, ale především jsou to příběhy jednotlivých lidí, které Tokarczuková vytáhla ze zapomenutých koutů dějin a proměnila v živé, věrohodné postavy.  

Melancholikům pro pobavení

Knihy Jakubovy jsou také holdem složeným baroknímu světu plnému kontrastů, světu barvitému, až přehnanému a přemrštěnému. Je to vidět na již zmiňované detailnosti a pestrosti popisů, nicméně Tokarczuková navazuje na baroko už samotným titulem. Jeho plné znění je: Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení. Odkazuje jím na tehdejší popisné názvy knih, a to především na Nové Atény – první polskou encyklopedií, ještě nepoznamenanou osvícenským racionalismem. Její autor, kněz Chmielewski, je zároveň jednou z hlavních postav Tokarczukové románu. Chmielewského dílo je koláží tehdejších vědomostí o světě, sepsanou z autorovi dostupných knih a doplněnou o vlastní názory a zajímavosti. Podobně přistupuje k tvorbě i spisovatelka. K archivním a historickým pramenům přidává vlastní imaginaci a v názvu již zmíněnou metodou konjektury, čili tvůrčího doplňování, spojuje občas jen nepatrné dostupné informace. 

Svět podle Tokarczuk

Ale samozřejmě není možné se úplně zbavit sebe sama a vlastní doby. V tomto smyslu historický román neexistuje, protože jeho kořeny vždy tkví v současnosti spisovatele, píše o Knihách Jakubových autorka. Neskrývá v románu své názory. Nikdy jsem například nevěřila tomu, že v reálných historických událostech se ženy vyskytovaly tak málo. V pramenech se objevují jen okrajově a nemají žádný zvláštní význam. Přitom každý, kdo žije, má matku, sestry a dcery, a ví, že je nemožné, aby nefigurovaly v životních událostech (Torczuková Olga, O Knihách. Jak vznikaly Knihy Jakubovy., v: Host 05/2016, s. 38 – 42) A tak jsou v jejím románu ženy hybatelkami dějin stejně jako muži. 

I na zvířata autorka nahlíží současným způsobem. Jedna z hrdinek románu odmítá maso se slovy: Židé dělají zvířatům to stejné, co Kozáci dělali Židům. Další se soucitem pozoruje cvičeného medvěda, týraného k pobavení vesnického obyvatelstva. Kněz Chmielewski v dopise básnířce Drużbacké vypráví o štěňatech své fenky, které rozdává všem v okolí, protože je mu líto je topit. Jak přiznala Tokarczuková v jednom z rozhovorů, původně měli mít knězovi psi ještě výraznější roli – jejich potomkové měli provázet události ještě dalších padesát let. 

Příběh banality

 Onu velkou cestu Tokarczuková popisuje v třiceti kapitolách rozdělených do sedmi knih. Ale i kapitoly se skládají z menších celků, stupňujících tempo vyprávění. V Knize písku události a jména následují po sobě rychle, jako zrnka v klepsydře, a čtenář se brzo ztrácí, zasypaný jejich množstvím. Pak ale autorka zpomaluje, zastavuje se u jednotlivých scén, dopisů, obrazů. A právě v těch zastávkách se odehrává to podstatné:

Ano, mě vždy nejvíce dojímá ta nejbanálnější, triviální strana života. Ne veliké úspěchy, pakty a traktáty, ne paruky a portréty, ne hodnosti a moudré korespondence, ale právě ony popraskané ruce a pásek od kalhot otlačený na břichu, ty všechny drobností, které dějepisci neberou vážně, protože proč? A nikdo je nezapisuje. A přece tohle je právě podstata života, vždy křehká a prchavá, jako lidské tělo a jeho dobrodružství v čase.