Próza
Olga Tokarczuková: Knihy Jakubovy
Olgu Tokarczukovou českým čtenářům není třeba představovat. Už léta patří mezi nejznámější a nejčtenější polské autory v Česku. Proslavila se románem Pravěk a jiné časy (1996, česky 1999, 2007 Host), který byl přeložen do více než dvaceti jazyků, včetně čínštiny či katalánštiny.
Na letošním Berlinale bude mít premiéru film režisérky Agnieszky Hollandové Přes kostí mrtvých (polsky Pokot), jehož předlohou je další román Tokarczukové – Svůj vůz i pluh veď přes kostí mrtvých (2009, č. 2010 Host). Spisovatelka je také spoluautorkou scénáře.
O Knihách Jakubových, jejím posledním románu, se už od vydání psalo jako o autorčině opus magnum. Nejde popřít, že román budí respekt už samotným rozsahem. Na téměř devíti stech stránkách Tokarczuková vypráví příběh židovské heretické sekty frankistů a jejich vůdce Jakuba Franka, který ve svém učení snoubil tři velká náboženství. Díky této knize se stala v roce 2015 po druhé laureátkou nejprestižnější polské literární ceny Nike, což se před ní podařilo jen jedinému autorovi – Wiesławu Myśliwskému.
Sienkiewicz naruby
Profesor a literární publicista Przemysław Czapliński v recenzi pro Gazetu Wyborczou označil Knihy Jakubovy za protiklad Sienkiewiczovy Trilogie. Sienkiewicz ve svých románech popisoval Polsko z perspektivy šlechty, tedy svět především polský a katolický. Tokarczuková zase stvořila v Knihách Jakubových svět heterogenní – svět různých náboženství, národů, jazyků a stavů, které existují vedle sebe. A oproti běžné polské historiografické naraci není to koexistence, a už rozhodně ne poklidná. Náboženská tolerance, o které se hrdě učí v polských školách, se ve světě románu Tokarczukové jeví jen jako formální, právní záležitost, která s každodenní realitou nemá mnoho společného. Svůj názor vyjádřila také ve svém proslovu po udělení ceny Nike, kde si za slova, že si Poláci vymysleli dějiny Polska jakožto země tolerantní a otevřené pro všechny, vysloužila vlnu internetových vyhrůžek a nenávistných komentářů.
Žánrově a z hlediska faktografického se jedná o historický román. Autorka během psaní Knih Jakubových nejenže nastudovala dostupné studie o Jakubu Frankovi a jeho stoupencích, ale také se opírá o historické dokumenty, archiválie, originální dopisy. Zároveň nevynechala ani cesty do míst, kde se děj románu odehrává. To všechno jí umožnilo popsat tehdejší reálie do nejmenších detailů – kniha je plná podrobných popisů krajiny, architektury, oblečení postav či dokonce vůní. Je to svět pečlivě vystavěný, soustřeďující se na každodennost. V jednom z rozhovorů spisovatelka přiznala, že při psaní románu měla stále na očích malý lísteček, na který už na začátku práce napsala: „Neexistují žádné dějiny, existují jen lidské životy“. Proto Knihy Jakubovy nejsou jen vyprávěním o jisté kapitole z (nejen) polských dějin, ale především jsou to příběhy jednotlivých lidí, které Tokarczuková vytáhla ze zapomenutých koutů dějin a proměnila v živé, věrohodné postavy.
Melancholikům pro pobavení
Knihy Jakubovy jsou také holdem složeným baroknímu světu plnému kontrastů, světu barvitému, až přehnanému a přemrštěnému. Je to vidět na již zmiňované detailnosti a pestrosti popisů, nicméně Tokarczuková navazuje na baroko už samotným titulem. Jeho plné znění je: Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení. Odkazuje jím na tehdejší popisné názvy knih, a to především na Nové Atény – první polskou encyklopedií, ještě nepoznamenanou osvícenským racionalismem. Její autor, kněz Chmielewski, je zároveň jednou z hlavních postav Tokarczukové románu. Chmielewského dílo je koláží tehdejších vědomostí o světě, sepsanou z autorovi dostupných knih a doplněnou o vlastní názory a zajímavosti. Podobně přistupuje k tvorbě i spisovatelka. K archivním a historickým pramenům přidává vlastní imaginaci a v názvu již zmíněnou metodou konjektury, čili tvůrčího doplňování, spojuje občas jen nepatrné dostupné informace.
Svět podle Tokarczuk
Ale samozřejmě není možné se úplně zbavit sebe sama a vlastní doby. V tomto smyslu historický román neexistuje, protože jeho kořeny vždy tkví v současnosti spisovatele, píše o Knihách Jakubových autorka. Neskrývá v románu své názory. Nikdy jsem například nevěřila tomu, že v reálných historických událostech se ženy vyskytovaly tak málo. V pramenech se objevují jen okrajově a nemají žádný zvláštní význam. Přitom každý, kdo žije, má matku, sestry a dcery, a ví, že je nemožné, aby nefigurovaly v životních událostech (Torczuková Olga, O Knihách. Jak vznikaly Knihy Jakubovy., v: Host 05/2016, s. 38 – 42) A tak jsou v jejím románu ženy hybatelkami dějin stejně jako muži.
I na zvířata autorka nahlíží současným způsobem. Jedna z hrdinek románu odmítá maso se slovy: Židé dělají zvířatům to stejné, co Kozáci dělali Židům. Další se soucitem pozoruje cvičeného medvěda, týraného k pobavení vesnického obyvatelstva. Kněz Chmielewski v dopise básnířce Drużbacké vypráví o štěňatech své fenky, které rozdává všem v okolí, protože je mu líto je topit. Jak přiznala Tokarczuková v jednom z rozhovorů, původně měli mít knězovi psi ještě výraznější roli – jejich potomkové měli provázet události ještě dalších padesát let.
Příběh banality
Onu velkou cestu Tokarczuková popisuje v třiceti kapitolách rozdělených do sedmi knih. Ale i kapitoly se skládají z menších celků, stupňujících tempo vyprávění. V Knize písku události a jména následují po sobě rychle, jako zrnka v klepsydře, a čtenář se brzo ztrácí, zasypaný jejich množstvím. Pak ale autorka zpomaluje, zastavuje se u jednotlivých scén, dopisů, obrazů. A právě v těch zastávkách se odehrává to podstatné:
Ano, mě vždy nejvíce dojímá ta nejbanálnější, triviální strana života. Ne veliké úspěchy, pakty a traktáty, ne paruky a portréty, ne hodnosti a moudré korespondence, ale právě ony popraskané ruce a pásek od kalhot otlačený na břichu, ty všechny drobností, které dějepisci neberou vážně, protože proč? A nikdo je nezapisuje. A přece tohle je právě podstata života, vždy křehká a prchavá, jako lidské tělo a jeho dobrodružství v čase.
Příspěvků: 0