E. L. Doctorow: Andrewův mozek

 
   

            Jak zemřela?

            K tomu se dostaneme. Já to sám nezvládnu, řekl Andrew Martě, která si ho udiveně prohlížela mezi dveřmi. Ten večer zrovna sněžilo a Marta hleděla jako očarovaná na hebké, oživlé vločky, třpytící se na štítku Andrewovy baseballové čapky s nápisem NY Yankees. Marta byla prostě taková, vždycky se nechala unést nepodstatnými věcmi, jako by si je v duchu zhudebňovala. I v těch nejobyčejnějších situacích reagovala pomalu, upřeně na vás zírala velkýma, tmavýma, trochu vypoulenýma očima. Teprve po chvíli se usmála a přikývla nebo zavrtěla hlavou. Teplo z bytu mezitím proudilo otevřenými dveřmi ven a zamlžovalo Andrewovi brýle. Stál tam se zamlženými skly jako slepec ve vánici a nemohl dělat vůbec nic, když konečně Marta natáhla ruce, opatrně si od něj vzala zabalené nemluvně, ustoupila zpátky přes práh a zabouchla mu dveře před nosem.

            Kde to bylo?

            Marta bydlela v New Rochelle, což je čtvrť na newyorském předměstí s velkými domy postavenými většinou ve dvacátých a třicátých letech v různých architektonických stylech – tudorském, holandském koloniálním, neoklasicistním –, které od ulice stíní vzrostlé stromy, převážně staré javory. Andrew se rozběhl k autu a vzápětí se vrátil s dětskou sedačkou, aktovkou a dvěma igelitovými taškami plnými věcí pro miminka. Zabušil na dveře: Marto, Marto! Je jí šest měsíců a má jméno a rodný list. Mám ho tady s sebou, otevři, Marto, prosím tě, já nechci svou dceru odložit, jen potřebuju pomoct, jenom pomoct!

            Dveře se otevřely a na prahu stál Martin mohutný manžel.

Položte to na zem, Andrewe, řekl. Andrew poslechl a Martin mohutný manžel mu vrazil zpátky do náruče dítě. Vy jste byl vždycky pěknej hajzl, řekl. Je mi líto, že vaše mladá žena umřela, ale vsadil bych se, že jste zase udělal nějakou trapnou chybu, něco zoufale zanedbal, že jste na ní zkoušel ty svoje myšlenkové experimenty, vaše slavné intelektuální kejkle, všichni přece moc dobře známe ten váš dar nechávat po sobě jen katastrofy.

            Andrew uložil dítě do sedačky ležící na zemi, pak sedačku i s dítětem zvedl a pomalu se vracel k autu. Málem přitom na kluzké cestě upadl. Připnul sedačku bezpečnostním pásem na zadní sedadlo a pak se vrátil zpátky k domu, posbíral igelitové tašky a kufřík a odnesl je do auta. Uložil věci do zavazadlového prostoru, zaklapl dveře, narovnal se, otočil se k domu a spatřil Martu, jak stojí s šálou kolem ramen na chodníku. Tak dobře, řekla.

            [zamyslí se]

            Pokračujte...

            Ne, přemýšlím jen o tom, co jsem četl o patogenezi schizofrenie a bipolární poruchy. Vědci zabývající se studiem mozku na to jistě brzo přijdou s těmi svými sekvencemi genů a různými variacemi genomu – ti hračičkové, kteří se šťourají v proteinech a teleologii. Všechno označkují nějakými číslicemi a písmeny, tu a tam něco uberou nebo přidají a heuréka, nemoc je pryč. Takže vy, pane doktore, s tou vaší terapií mluvením budete mít po legraci.

            Tím bych si nebyl tak jist.

            Dejte na mě, skončíte na pracáku. Co jiného můžeme dělat, když už jsme okusili ovoce stromu poznání, než rozebírat se biologicky?

Zrušíme bolest, prodloužíme život. Je libo další oko, třeba vzadu na hlavě? To se dá snadno zařídit. Řitní otvor na koleně? Žádný problém. Klidně vám dáme křídla, když po nich toužíte, ačkoli nakonec stejně nebudete létat, ale spíš dělat obří skoky, plavné megakroky jako na pohyblivých chodnících v dlouhých letištních chodbách, které připomínají ležaté eskalátory. A jak víme, že by si Bůh nepřál, abychom vylepšili ten jeho zpackaný, nedokonalý výmysl: život jako nevyléčitelné postižení? My jsme jeho náhradní plán, jeho záchrana. Bůh konající skrze Darwina.

            Takže Marta se nakonec holčičky ujala?

            Myslím taky na to, jak hnijeme v pomalu se rozpadajících rakvích a jak se znovurodíme, jak se nepatrné mikrogenetické zlomky z našich těl vsakují do útrob nějakého slepého červa, který, aniž sám ví proč, je vynese nad zem, kde se kroutí v rozmoklém bahně, než ho sezobne obyčejný kos. Podívejme, to je přece kus mého živého zmapovaného genomu, ten ptačí trus, co teď spadl z nebe, rozpleskl se na větvi a ulpívá na ní jako mokvající obvaz. Páni! Proměnil jsem se v živiny pro ten strom, který tu usiluje o přežití.

Tak to totiž je, víte, ty nehybné, pevně zakořeněné cévnaté organismy mlčky bojují o svou existenci stejně, jako o ni mezi sebou navzájem soupeříme my, ty stromy touží po stejném slunci, bojují o stejnou zem, ve které mají kořeny a na niž rozsévají semena, z nichž se stanou jejich lesní nepřátelé, tak jako se v dávných říších stávali z princů nepřátelé vlastních královských otců.

Nejsou ale docela nehybné. Za silného větru tančí své marné tance, kývají hustě olistěnými korunami ze strany na stranu a vzpínají paže v beznadějném zoufalství nad tím, čím jsou

... Od antropomorfismu je jen malý krůček k tomu, aby člověk slyšel hlasy.

            Vy slyšíte hlasy?

            Á, věděl jsem, že se na to chytíte. Většinou chvilku před tím, než usnu. V podstatě je to tak, že když je slyším, vím, že usínám. A to mě vždycky probudí. Nechtěl jsem o tom mluvit, a teď o tom mluvím.

            Co ty hlasy říkají?

            Nevím. Divné věci. Já je vlastně neslyším. Totiž, jsou to hlasy, to ano, ale zároveň nevydávají žádný zvuk.

            Neslyšné hlasy.

            Ano. Prostě, jako bych slyšel smysl těch slov, která jsou vyslovována neslyšně. Slyším jejich význam, a zároveň vím, že jsou to slova, která někdo pronáší. Obvykle různí lidé.

            Co je to za lidi?

            Nikoho z nich neznám. Jedna dívka mi nabídla, jestli se s ní nechci vyspat.

            No, to je docela normální – každý muž má občas takový sen.

            To je něco víc než sen. Navíc jsem ji vůbec neznal. Měla na sobě dlouhé letní šaty až ke kotníkům. A na nohou tenisky. Na tvářích měla drobné pihy a na slunci vypadala bledá, i když stála ve stínu. A byla krásná, k pomilování! Vzala mě za ruku.

            No, to je víc než jen hlas, rozhodně víc než neslyšný hlas.

            Myslím, že je to tak, že slyším smysl a pak si k němu v duchu vytvořím obraz...

            Mohli bychom se vrátit k Andrewovi, kognitivnímu vědci?

            Nejsem si jist, jestli vám mám říct, že ty neslyšné hlasy slyším, i když jsem vzhůru a věnuju se nějaké normální činnosti. Ale koneckonců proč ne?

Jednou ráno jsem například šel do práce a cestou jsem si ve stánku koupil kávu a noviny a pak čekal na křižovatce na zelenou. A jak jsem tak sledoval, jak na semaforu ubývají červené vteřiny, pronesl hlas: Když už tady stojíte, mohl byste opravit ty síťové dveře. A znělo to tak skutečně, tak úplně jako opravdový slyšitelný hlas, že jsem se otočil, abych se podíval, kdo stojí za mnou. Ale nikdo tam nebyl, stál jsem tam na rohu sám.

            A jaký jste si k tomu hlasu vytvořil obraz?

            Viděl jsem starší ženu. A sebe, jak stojím před vchodem do její kuchyně. Bylo to na nějaké zanedbané farmě, snad někde v západní Pensylvánii. Na dvoře stál starý náklaďák. Žena měla na sobě vybledlou zástěru. Otočila se od dřezu, vůbec nevypadala překvapeně, a řekla tu větu. U stolu seděla malá holčička a něco si kreslila tužkou. Možná její vnučka? Nevím. Podívala se na mě a pak znovu sklopila oči ke své kresbě a najednou ji celou divoce začmárala – to, co předtím nakreslila, teď úplně zničila.

            Jste opravdu ten člověk, o kterém mluvíte jako o svém příteli Andrewovi, kognitivním vědci, který přinesl své bývalé manželce domů své půlroční dítě?

            Jistě.

            A teď mi vyprávíte svůj sen o tom, jak jste potom utekl a najednou stál na prahu kuchyňských dveří bůhvíkde na nějaké zpustlé farmě?

            No, to nebyl sen, byl to jenom hlas. Musíte mě dobře poslouchat. Ten hlas mi přivolal zpátky tu situaci, kdy jsem potřeboval ode všeho utéct, poté co moje dítě s Martou umřelo a můj život s Martou umřel s ním. Bylo mi jedno, kam jdu. Šel jsem na autobusové nádraží a nasedl do prvního autobusu. Cestou jsem usnul, a když jsem se probudil, projížděli jsme po serpentinách v horách v západní Pensylvánii. Zastavili jsme v nějakém městečku u malé cestovní kanceláře a já jsem vystoupil a šel se projít po náměstí: Byly asi dvě nebo tři hodiny v noci a všude bylo zavřeno, trafika i obchoďák, rámařství obrazů i kino, a skoro celou jednu stranu náměstí zabírala jakási správní budova v románském slohu. Na čtvercovém, dohněda vyprahlém trávníku stál památník z Občanské války se zelenočernou sochou jezdce na koni. Když jsem se vrátil k cestovní kanceláři, byl autobus pryč. A tak jsem se vydal pěšky z města, přešel jsem železniční trať, minul nějaká skladiště a asi míli nebo dvě za městem – to už se rozednívalo – jsem narazil na tu polorozpadlou, zchátralou farmu. Měl jsem hlad. Vešel jsem na dvůr. Nikde jsem neviděl živou duši, a tak jsem obešel stavení na druhou stranu a zastavil se u zadních síťových dveří. A uvnitř byla ta stará žena a holčička, jako bych si je právě vymyslel, nebo jsem si je možná opravdu vymyslel. Ta stará paní, která pronesla onu větu toho rána, kdy jsem stál s kávou a novinami ve Washingtonu na křižovatce a čekal, až na semaforu padne zelená.

            Takže chcete říct, že jste utekl pryč a pak najednou stál u skutečných síťových dveří na nějaké zanedbané farmě kdesi v Pensylvánii, tak jak jste to předtím viděl v duchu?

            Ne, sakra. Nic takového netvrdím. Ano, nastoupil jsem do autobusu a ta cesta proběhla přesně tak, jak jsem popsal. Ospalé městečko, špinavá farma.

A když jsem vešel do toho domu, v kuchyni byly jenom ty dvě, ta stará paní a holčička s pastelkami. A taky zakroucená mucholapka visící z lampy pod stropem, úplně černá, jak byla plná much. Všechno bylo naprosto skutečné. Jenom mi nikdo neřekl, abych spravil ty síťové dveře.

            Ne?

            Sám jsem navrhl, že je spravím. Byl jsem unavený a hladový. Nikde jsem neviděl žádného chlapa. Napadlo mě, že kdybych jim nabídl nějakou řemeslnou pomoc, tak mi dovolí, abych se umyl, a třeba mi dají něco k jídlu. Netoužil jsem po dobročinnosti. A tak jsem se usmál a řekl: Dobrý den. Trochu jsem zabloudil, ale vidím, že byste potřebovala spravit tyhle síťové dveře, a já bych to mohl udělat, kdybyste mi uvařila šálek kávy. Všiml jsem si, že se ty dveře pořádně nezavírají, protože horní pant je vytržený ze zárubně a síť úplně uvolněná. Ty síťové dveře byly prakticky k ničemu, proto taky pod stropní lampou visela ta mucholapka. Takže vidíte, že mě tam nepřivedly žádné nadpřirozené vidiny. Prostě jsem nasedl do toho autobusu, viděl tu farmu a tu paní s holčičkou a pak to všechno vymazal z paměti, dokud jsem toho rána ve Washingtonu, když jsem stál na křižovatce a čekal, až na semaforu odpočítají ta červená čísla, neslyšel –

            Vy jste pracoval ve Washingtonu?

            – ano, jako vládní poradce, i když vám nemůžu říct, co přesně jsem dělal – dokud jsem neslyšel, jak ta stará paní říká víceméně to, co jsem řekl já, když jsem stál venku před těmi síťovými dveřmi. Jenom od ní ta slova zněla tak nějak nesouhlasně – jako bych jí dal nahlédnout do své nešťastné existence a ona usoudila: „Tak když už tu stojíte, mohl byste pro jednou udělat něco užitečného a spravit ty dveře.“ Jistě máte v té své příručce pro tenhle druh zážitku nějaký termín, že?

            Ano. Jenom si nejsem jist, jestli mluvíme o stejném druhu zážitku.

            My taky máme svou příručku, víte. Vaším oborem je lidská mysl, naším mozek. Jestlipak se ty dva někdy spojí? Ta cesta autobusem je důležitá hlavně proto, že jsem konečně dospěl do bodu, kdy jsem cítil, že ať udělám cokoli, nemůžu nikomu z lidí, které miluju, nijak ublížit. Dovedete si to představit, pane Psychologu, na té vaší ergonomické židli? Nikdy jsem si nedokázal být předem jist, jak se vyvarovat nějaké katastrofy, jako kdyby navzdory veškeré mé snaze každé mé jednání vedlo k něčemu strašnému. A tak jsem nasedl do toho autobusu a rozhodl se prostě utéct. Už mi bylo všechno jedno. Chtěl jsem nějak zpomalit svůj život, soustředit se na každodenní bezduchou rutinu. Což se mi pochopitelně nepovedlo. V tom měl samosebou pravdu.

            Kdo měl pravdu?

            Martin mohutný manžel.

*

Když Andrew překročil práh, uviděl, jak si Martin mohutný manžel obléká kabát a klobouk a Marta jde nahoru po schodech s dítětem v náruči a přitom mu rozepíná zip a sundává kapucku kombinézy. Andrew si všiml, že byt je mnohem větší a elegantnější než ten, ve kterém bydleli, když ještě byli s Martou manželé. Na podlaze ve vstupní hale byly tmavé parkety. Po levé straně viděl koutkem oka útulný obývací pokoj s čalouněnou soupravou a taky krb s hořícím ohněm a na stěně nad krbovou římsou podobiznu patrně jakéhosi ruského cara v dlouhém rouchu, s řetězem s pravoslavným křížem a korunou, která připomínala vyšívanou čapku. Vpravo byla pracovna obestavěná kolem dokola knihovnami a v ní Martin černý Steinway. Schody pokryté rudým kobercem s mosaznými tyčemi pod každým stupněm lemovalo ladné mahagonové zábradlí, jehož se Marta kráčející nahoru s dítětem v náruči nepřidržovala. Měla na sobě domácí kalhoty. Andrewovi neuniklo, že si uchovala mladistvou postavu, a uvědomil si, že si prohlíží, jak si už dlouhá léta neprohlížel, její pěkně tvarovaná, pevná stehna. Martin mohutný manžel měl na sobě kabát zvláštního střihu s vycpanými rameny a pláštěnkou a širokými rozevlátými rukávy.

Takové kabáty už se dnes nenosí. Na hlavě měl nápadný tvrdý klobouk, který byl pro něj příliš malý.

            Marta, aniž se ohlédla, řekla: Jdi s ním, Andrewe, tím samým tichým, panovačným tónem, jakým mluvila, když ještě byli svoji.

            Andrew vyběhl napřed k autu a otevřel dvířka na straně spolujezdce. Ulevilo se mu, když se Martin mohutný manžel vmáčkl na sedadlo. Zamířili do jeho oblíbeného podniku, kam Andrewa mlčky směroval, na křižovatkách mu prstem ukazoval vlevo nebo vpravo a v cíli pak se zabručením mávl rukou k parkovišti. Vešli do baru v obchodní pasáži. Andrew čekal, že se dají do řeči, že by si mohli aspoň v něčem rozumět – oba koneckonců sdíleli stejnou životní zkušenost v podobě téže manželky –, ale když se usadili u baru a postavili před sebe nápoje ve vysokých broušených sklenicích, Andrew marně čekal, až se Martin mohutný manžel rozhovoří. Nakonec tedy sám pronesl něco v následujícím smyslu:

            Všechno, co si o mně myslíte, je pravda. Je pravda, že jsem nešťastnou náhodou způsobil smrt naší malé dcerky, kterou jsme měli s Martou. V dobré víře jsem jí dal lék, o němž jsem byl přesvědčen, že jí ho předepsal náš dětský lékař. Lékárník se spletl a vydal nám nesprávný lék a já jsem si toho nevšiml; ten den jsem od rána pracoval na své dizertaci, strávil jsem několik hodin v laboratoři a na nějakých schůzích našeho oddělení a tak podobně, a pak jsem jí svědomitě kapal lék do pusinky kapátkem. Celou noc každé dvě hodiny, až konečně přestala plakat a zemřela. Nevěděl jsem, že je mrtvá; myslel jsem, že konečně spí. Byl jsem unavený a šel jsem si sám lehnout, tu noc jsem byl s nemocnou vzhůru já, protože Marta byla úplně vyčerpaná – celý den dávala lekce na klavír své absolventské třídě a já jsem byl koneckonců chlap. Vzbudil mě až Martin křik, zoufalý nelidský nářek připomínající vytí velkého lesního zvířete, které se chytilo tlapou do železné pasti, a možná to ani nebylo zvíře, jaká známe dnes, ale nějaká jeho paleontologická verze.

            Martin mohutný manžel pohlédl do modrého zrcadla nad barem a řekl: Víte, co udělá zvíře, které se chytí tlapou do pasti, aby se osvobodilo? Tu tlapu si uhryže. Tím se samozřejmě zmrzačí a od té doby není schopné se o sebe postarat a vést normální život.

            Tím myslíte Martu, řekl Andrew.

            Ovšem. A tím pádem jsem navždy zmrzačený i já, protože jsem si z lásky vzal nenapravitelně postiženou ženu, která není schopna vykonávat své povolání. A za to všechno může ten podvodník Andrew.

            Tak já jsem podvodník?

            Jistě. Ta vaše dobromyslná, laskavá, chápavá a okouzlující neschopnost je jen modus operandi bezohledného zabijáka. Dáme si ještě jedno.

            Andrew uchopil sklenici, aby rychle dopil své pití a mohl splatit morální dluh Martinu mohutnému manželovi tím, že si koupí další, které upřímně řečeno nechtěl, a přitom mu sklenice vyklouzla z ruky.

Ve snaze ji chytit smetl rukávem z barového pultu misku s oříšky, a zmaten okamžitou nutností napravit dvě nehody současně nezvládl ani jednu, takže sklenice i s obsahem včetně kostek ledu a srpku citrónu následovala lavinu buráků a přistála Martinu mohutnému manželovi v klíně.

*

Povězte mi, urazilo vás, co vám Martin mohutný manžel řekl? Měl jste na něj vztek?

            Ne, on je operní zpěvák. A opera je umění nespoutaných emocí. Něco se stane a pak o tom všichni hodiny zpívají. To, co pronesl tím svým carsky znělým a strach nahánějícím basbarytonem, byla pravda. Nemohlo mě to urazit ani rozzlobit nejen proto, že to všechno sám o sobě vím, ale protože mám v mozku jistou mezeru, která mi brání uznávat ctnosti, jako je – mimo jiné – mravnost. Něco takového je mi zcela cizí. Kdesi hluboko, na samém dně mé duše, jestli nějakou mám, mě moje činy zanechávají naprosto chladným. Uvědomuju si záchvěv soucitu při pomyšlení na mrtvé děti, mrtvé manželky a na požáry, které jsem nevyhnutelně rozpoutal, a přestože mě všechny tyto katastrofy nutí utíkat ve snech někam, kde nemůžu nikomu ublížit, v bdělém stavu žádnou vinu necítím.

            Po tragické smrti své dcerky jste však odešel a odjel tím autobusem do západní Pensylvánie. Je to tak? Nebo mi teď chcete tvrdit, že to všechno byl jenom nějaký váš sen?

            Ne, ve skutečnosti se to odehrálo tak, jak jsem vám popsal.

            Takže jste neutíkal jen ve snu, ale i ve skutečném životě? Člověk, který necítí žádnou vinu, něco takového nedělá.

            Možná jsou jisté chvíle, ale ty nejsou typické, protože v rámci převažujícího duševního rozpoložení jsou to jenom náhodné okamžiky. Zbytky případné lidskosti, kterou jsem kdysi možná nepostrádal.

            Chápu.

            Pravda je totiž taková, že prostě pokrčím rameny a jede se dál. Jsem sice laskavý a dobrosrdečný a velkorysý, ale nakonec stejně nic necítím, v dobrém nebo ve zlém. Hluboko v nitru své osobnosti, bez ohledu na okolnosti, zůstávám chladný a lhostejný, nepřipouštím si žádné výčitky, smutek ani radost, třebaže tyto stavy umím simulovat tak dobře, že dokážu oklamat i sám sebe. Tím se snažím říct, že ve své podstatě jsem strašlivě necitelný. Moje duše sídlí v nehybné, hluboké, krásné, bezcitné, chladné a mrazivé tůni ticha. Ale to mě nepřekvapuje.

Jsem totiž vrah. A vrcholem všeho je, že nejsem schopen sám sebe ztrestat, sám si vzít život v zoufalství nad tím, že jsem rozvrátil životy ostatních, bezmocných malých dětí nebo žen, které jsem miloval. A přesně to nepochopil Martin mohutný manžel, operní zpěvák, když mě odsoudil v bláhové naději, že se mi rozbřeskne a sám se sebou skoncuju. [zamyslí se] Což bych pochopitelně nikdy neudělal.

            Takže Marta nakonec měla dítě, náhradou za to, o které přišla.

            Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Já jsem jí to dítě nechtěl dát úplně. Potřeboval jsem jenom pomoct. Na rok, na dva. Pořád ještě jsem se nevyrovnal s tím, že je Briony mrtvá. Jenomže Marta se dítěte zmocnila, jako kdyby byla jeho skutečnou matkou.

            A to vám vadilo?

            Nebyl jsem v pozici, kdy bych se s ní mohl hádat. Musím vám to dávat po lopatě? Jste tak nedovtipnej? Jedno dítě jsem už zabil. Chtěl byste snad, abych zabil další? Každopádně se k ní jednou přihlásím. Má stejné bleděmodré oči jako Briony. A stejnou světlou pleť.

            Je pravda, co říkal Martin mohutný manžel, že jste odpovědný za smrt své ženy?

            Ne tak docela.

            Jak to myslíte?

            Jenom nepřímo – nebyla tam přímá souvislost.

            Jak se to stalo? Zemřela při porodu?

            Ne, nic takového jsem neřekl.

            Jak tedy zemřela?

            Nechci o tom mluvit. [zamyslí se] Můžu vám říct, že po tom, co zabil dítě, které měl s Martou, přijal Andrew mizerně placené místo mimořádného profesora na malé státní univerzitě na západě, o které nikdy předtím neslyšel.

            Proč?

            Co myslíte? Protože to bylo tak daleko. Protože poté, co se rozvedli, si Marta zvykla stát večer po jeho příchodu z práce před jeho domem. Potáhla z cigarety, odhodila ji na zem a zašlápla a odešla pryč.

            Takže z jejího pohledu to byla jen a jen vaše vina.

            A koho jiného?

            Co ten lékárník? Nenapadlo vás dát to k soudu?

            Panebože, vy vážně nemáte představu, jak je člověk po něčem takovém úplně mimo realitu, že? Jak má mozek zahlcený pomyšlením, že to, co udělal, nejde odčinit. Soudit se s někým? Je v tom nějaké vykoupení? Co byste získal – peníze? Kristepane, proč se tady s vámi vůbec bavím. Mohl by nějaký soud to dítě vzkřísit? A s kým bychom se měli soudit? S lékařem, který předepsal špatný lék? S lékárníkem, který ho vydal? S poslíčkem, který ho doručil? Kde se stala chyba? Koho bychom měli žalovat? Mohl jsem si přečíst nálepku. Mohl bych žalovat sám sebe. Já jsem ten lék dítěti podal. A takhle to viděla Marta: že nakonec jsem to byl já, nikdo jiný, kdo to způsobil.

            A vy jste s ní souhlasil.

            Jistě. Byl jsem to já, jenom já.

*

Takže takhle na tom byl Andrew, v dobrovolném vyhnanství na malé státní univerzitě pod Wasatchskými horami. Zezačátku se mi ty hory líbily. Přijel jsem zkraje září, koncem teplého babího léta, kdy byly na vrcholcích jen zbytky loňského sněhu. Uvědomil jsem si, v jak nelidském světě žijeme. Člověk to začne vnímat, jakmile opustí město. Američani tam rádi jezdí sportovat.

            Co máte na mysli?

            Na horách třeba extrémní lyžování – to je jen jeden příklad z mnoha. Nebo plachtění na vysokých vlnách, sjíždění divokých řek. Paragliding. Atrakce, které tahle planeta nabízí. Jděte do toho nebo od toho nebo si zlomte vaz.

            Aha, chápu. Takže pro vás vítaná změna prostředí.

            Vlastně ani ne. Předpokládám, že jste nikdy nebydlel pod horami.

Celému městu vládly hory. Stačil jeden nebo dva dny a bylo mi to jasné. Člověk se ráno probudí a vidí hory. Dojede k benzínce a vidí hory. Tyčí se nad vším, nehybné a mohutné, a hotovo. Naprosto vás ovládnou. Mají ve své moci světlo, ony ho musejí jako první schválit, než ho pustí k vám.

            Tomu nerozumím.

            Zmocní se světla, a buď ho milostivě odrazí dolů k vám, nebo ho pohltí, zcela podle své libovůle. Vláda horské byrokracie, se kterou nikdo nic nesvede, a ze všech nejmíň slunce. Externí zaměstnanci univerzity bydleli podle dohody v místním motelu. Kuchyňský kout s umakartovými skříňkami. Nábytek z dřevotřísky. Tyrkysovo-fialové závěsy navozující iluzi indiánského folklóru. I to ovládaly hory – vyzývaly k míšení kultur. Já sám jsem byl rozpačitý pokus vedení univerzity o rozšíření nabídky. Jednočlenné Oddělení kognitivní vědy. Neměl jsem s kým mluvit. Moji kolegové, jestli tak můžu ty zdvořilé a neosobní jedince nazývat, byli nudní. Byl jsem osamělý a nešťastný.

*

Jednoho dne šel Andrew kolem univerzitní tělocvičny, velké budovy připomínající letištní hangár, a otevřenou bránou zahlédl množství cvičenců na nářadí, běžců na tratích a atletů: skokanů do dálky a do výšky, překážkářů, koulařů, tyčkařů, gymnastů na koni, na kruzích i na kladině, skokanů na trampolíně. Při pohledu na intenzitu a soustředění, s nímž se každý své momentální činnosti věnoval, přičemž se všichni pohybovali se zcela jedinečným, cílevědomým úsilím naprosto lhostejní k tomu, co dělají ostatní kolem, si v duchu představil společenství hemžících se molekul DNA a podlehl pocitu, že vyčká-li dost dlouho, uspořádají se tihle pobíhající a hopsající a natřásající se neposedové do dvojité šroubovice lidského genomu. Ze všech nejvíc se mu líbila jedna gymnastka na hrazdě, plavovlasá dívčina v úboru připomínajícím jednodílné plavky, která se houpala na tyči dopředu a dozadu. Oproti všem ostatním vypadala skoro lidsky, jako by ji cvičení doopravdy bavilo. Jenže to kývání byl jen přípravný manévr – jakmile získala dostatečnou rychlost, vyšvihla se nahoru a zůstala stát na rukou, vzhůru nohama a rovně jako svíčka, a teprve po chvíli se začala líně překlápět dozadu do

další

série

obratů

o tři sta šedesát stupňů

a pokaždé dramaticky setrvala nehybně na vrcholku otáčky. Pak znovu klesla dolů do další otočky, tentokrát kupředu, jako pomatená ručička na hodinách.

Andrew nechtěl, aby ho někdo přistihl při takovém šmírování, a rychle vykročil dál svou cestou, načež dívka dokončila sestavu závěrečnou obrátkou a seskokem, který po krátkém letu vzduchem uzavřela dokonalým přistáním v podřepu s předpaženýma rukama.

*

Což mi připomíná, že jsem jednou viděl ženu udělat ve vzduchu dokonalé salto, kdy prostě vyskočila a provedla přemet o tři sta šedesát stupňů a pak elegantně dopadla bosýma nohama na zem. Člověk by řekl, že něco takového není možné.

            Kde to bylo?

            Ta žena neskočila do vzduchu z nějakého vyvýšeného pódia, ale rovnou z podlahy v místnosti, která vypadala jako nějaké taneční studio, vyskočila a chytila se za kotníky a sbalená do klubíčka provedla ve vzduchu fantastický přemet. Měla na sobě žebrovaný pánský nátělník a dámské nabírané cvičební trenýrky a po dokončení celého manévru se na mě vůbec nepodívala, co tomu říkám. Byla drobná, s krátkými tmavými vlasy a vypadala docela obyčejně, ale měla hezká souměrná lýtka a štíhlá chodidla s širokými nárty. Pak se ale ten muž, vypracovaný statný chlapík, snad její trenér, který mě tam přivedl, zeptal: Co tomu říkáte? A já jsem mu musel říct, že to číslo potřebuje vypilovat. Trvalo jenom pár vteřin. To na večerní představení nestačí, řekl jsem. Proč jsem mu vlastně něco takového říkal? Byla to snad moje starost?

            Nabírané cvičební trenýrky? To jste viděl ve snu?

            Později jsem se dozvěděl, že ten chlápek artistku pravidelně znásilňuje. Na důkaz toho mě nechali přihlížet oknem sousedního pokoje, jak se na ní válí, až ji pod sebou málem rozmačkal.

            Takže to byl nějaký váš sen.

            Vám nějak moc záleží na tom, aby to byl sen. Pokud to byl sen, možná se to odehrálo až poté, co jsem viděl Briony na hrazdě. A jestli se to odehrálo předtím, ještě dřív než jsem odjel na západ, možná to vůbec žádný sen nebyl. Nějaký čas jsem žil ve východní Evropě, což samozřejmě nemůžete vědět. Rok jsem studoval v Praze. Češi tehdy neměli žádné peníze. Živořili ve stínu ruského obra. Příslušníci místní tajné policie v šedomodrých overalech vyskakovali z křoví, aby si vás vyfotografovali, jak sedíte v parku na lavičce. Nějaký čas jsem žil i v Maďarsku, v Budapešti. Je tam ulice, kudy procházela druhá světová válka: napřed jedním směrem postupovali Němci, a Rusové se před nimi stahovali, a pak opačně postupovali Rusové a před nimi zase couvali Němci. Jedna ulice, kterou šla válka tam a zase zpátky.

Na velkém prostranství nedaleko vysoké školy byl neoznačený hromadný hrob plný lebek a kostí jen tak poházených hlínou. Takže to možná nebyl sen. Na druhé straně si to salto nepamatuju jako jiné věci, které si člověk pamatuje v určitém kontextu. Přesně kde a kdy.

Takže to možná sen byl. Nakonec můžu říct jen to, že si tu scénu v duchu vybavuju jako tmavý a nekvalitní snímek, jako roztřesený němý film, a že se odehrávala v neútulné místnosti s podlahou z hrubých prken a špinavými okny, takže to bylo nejspíš něco, co by nemohlo být ani snem tady na tom našem všemu otevřeném, zářivém, demokratickém Dálném Západě. Tahle gymnastická odbočka k Briony mi připomíná, jak jsme si tehdy byli vzdálení, nejen věkem a společenským postavením, ale hlavně tím, jak jsme každý vnímali svůj vlastní život nebo přesněji, co jsme od svého života očekávali s ohledem na to, jak jsme chápali jeho podstatu.

            O kom teď vlastně mluvíme?

            Bylo zvláštní pozorovat, jak obličej téhle nádherné, mladé, energií překypující studentky prozařuje to pozoruhodné vnitřní světlo, jež mi pomohlo pochopit mou vlastní zachmuřenou existenci, která se částečně odehrávala v ubohém tanečním studiu, kam mě kdysi přivedli, abych sledoval, jak ze sebe jakási ženština v cvičebních trenýrkách a tílku dělá letící projektil.

            Takže s tou studentkou z tělocvičny jste se pak setkal znovu?

            Ona měla jméno, víte.

            Briony.

            Moje budoucí žena.

*

Na první přednášce Základů studia mozku chtěl Andrew napsat na tabuli své jméno, jenže se mu zlomila křída.

Stačil napsat jen „And–“, a když se sehnul pro ulomený kus křídy, který mu proletěl kolem ucha, málem porazil pultík, takže knihy, které si na něj předtím položil, sklouzly na zem. Slyšel, jak se studenti smějí. A potom v téhle jasnými zářivkami osvětlené třídě, kam zpoza oken nahlížely hory, vstala ze svého místa v první řadě Briony a spadlé knihy i ulomenou křídu sebrala. Neměla na sobě jeansy jako všichni ostatní, ale dlouhé světle žluté šaty s úzkými ramínky a k nim tenisky, jako všichni ostatní.

Ta kombinace mu přišla legrační. Byla štíhlá a moc hezká, měla slámově plavé vlasy a jemnou pleť jakoby prosycenou sluncem.

Andrew jí poděkoval za laskavost a pokračoval v přednášce.

Briony se posadila a se špičkami tenisek pod dlouhými šaty namířenými proti sobě a hlavou skloněnou nad notebookem si psala poznámky, pilná studentka pozorně poslouchající s hlavou sehnutou nad lavicí. Andrew myslel na její nohy pod dlouhou sukní.

            A pak si uvědomil, že je to ta dívka, co cvičila na hrazdě.

*

Dobré ráno, studenti. Dobré ráno, světle žluté šaty a tenisky.

Dnes se budeme věnovat studiu vědomí, prostoru uvědomování si všech významů, nutné i dostačující podmínky pro jazyk a řeč, počátku všech dobrých rán. Vědomí – ne to, čím ten chrapoun s kruhy pod očima, co sedí rozvalený vedle tebe, vnímá svět, ale to, co zbyde, když vymažete všechny předpoklady, vzdáte se všech sympatií, vygumujete svou rodinu, školu, církev i národ, jehož součástí se cítíte být... oprostíte se od zátěže všech serepetiček technické civilizace, odříznete se od všech sítí včetně spojení se svými vnitřními mechanismy, svými útrobními procesy, svým hladem, svými smysly a orgány, z nichž teče krev nebo slzy, když vám přestane praskat v kloubech, kdykoli vstanete ze židle, přestaň se, i když se ti moc nechce, na mě se zatajeným dechem a pootevřenými rty takhle dívat, přestaň si uvědomovat, jak tě rozechvívá můj hlas, jak se můj pohled noří do tvého nejhlubšího nitra, nechte se volně a nespoutaně unášet svým vlastním černým a bezhvězdným prostorem. Až nebudete mít nic, na co byste se mohli soustředit, k čemu byste připoutali své myšlenky, žádný obraz, žádný zvuk, žádnou vůni, žádný fyzický pocit ani vjem. Nejste nikde, prostě jste. Nejste tady, jste všude. Nejste v žádném vztahu k něčemu jinému. Nic jiného není. Není nic, na co byste mohli myslet, jen vy a to, jak myslíte. Jste v bezedné hlubině své vlastní duše.

            Ach, má nádherná akrobatko, možná jsme každý jen nehmotnou přítomností ve své existenci, pouhým proudem v oceánu svých vlastních molekul. Ale neboj se! Nech se vést svou divokou touhou a vrať se na zem, k umění, k občanské sounáležitosti, ke svým tělesným potřebám. Ke mně. Můžu tě toho tolik naučit! Láska je úraz, který nás činí necitlivými vůči zoufalství.

*

Tohle by Andrew, jak ho znám, neřekl.

            Před třídou jsem úplně jiný člověk.

            Takže jste v tom byl až po uši.

            No, připouštím, že jsem se nebránil. A ona byla opravdu fantastická.

Kromě toho, srdci se nedá poroučet, však to znáte. Člověk najednou pochopí, že tohle je ten pravý život. A že to, co dosud za život považoval, byly jen stíny v jeskyni.

            V jaké jeskyni?

            Vy jste nečetl Platóna, že, doktore. Tam, kde žije většina lidí, většina z nás, a je přesvědčená, že vidí skutečný, sluncem zalitý svět, zatímco kolem jsou jen stěny jeskyně ozářené mihotavým ohněm iluzí. Briony byla venku, na slunci. A já, nejprve jen nabuzený chlípník, jsem se v jediném okamžiku proměnil v oddaného obdivovatele a pak, když už se to opravdu nedalo vydržet, jsem si uvědomil, že bez ní nemůžu žít.

*

 více o autorovi ZDE

Kniha Andrewův mozek E.L.Doctorowa dosud nebyla přeložena do českého jazyka. Text, který zveřejňujeme byl vydán u příležitosti autorského čtení E.L.Doctorowa na Festivalu spisovatelů Praha v Pittsburghu v roce 2013.

Random House, New York, N. Y.

Copyright © E. L. Doctorow, 2014

Translation © Zuzana Mayerová, 2014, 2021

Copyright © Festival spisovatelů Praha