Revoluční neděle Wendy Guerry

Kubánka Wendy Guerra je v zahraničí hodně skloňovanou autorkou a ani v České republice není úplně neznámou. Její první kniha Všichni odcházejí vyšla pod českým nakladatelstvím Odeon dva roky po vydání. V originále vyšla ve španělské odnoži amerického nakladatelství Random House roku 2008. Příběh je ověšen úspěchem, nakladatelskou cenou a dočkal se v Latinské Americe stejnojmenné filmové adaptace. Také další autorčiny vycházejí v prvním vydání ve Španělsku. Wendy Guerra zkrátka není příliš vítaným hostem v kubánském literárním prostředí.

Wendy se už jako malá dostala k divadlu. Potkala tam významného kubánského herce Vincenta Revueltu a měla příležitost s ním pracovat. Ve čtrnácti letech hrála hned dvě hlavní role v kubánské divadelní skupině Teatro Estudio a v 17 letech vydala první knihu básní.
Její texty ji doprovázely po celou dobu. Mluví v nich o dospívání jako o těžkém období, kdy si potřebujete vytvořit vlastní svět, třeba právě prostřednictvím psaní deníků a psaní zůstala věrná.
V pozdějších letech se na jednom workshopu na filmové škole se setkala se slavným spisovatelem Gabrielem Garcíou Marquezem a ten ji navedl, ať skončí s filmem a začne psát čistou literaturu. Wendy tedy opustila herectví i film a začala se profesionálně věnovat psaní. Nejprve přepracovala své osobní deníky z dětství, které vyšly souhrnně ve zmiňované knize Všichni odcházejí.

Další knihou, kterou zaujala veřejnost, je román Pózovat nahá v Havaně (Alfaguara, Madrid, 2011). Ani v něm neopouští svou oblíbenou deníkovou formu.

Místem dění je Havana ve 20. letech minulého století a inspirací jí je život americké spisovatelky Anais Nin, který konstruje formou fiktivních deníků. Ty reálné zůstaly nedokončené, když Nin pobývala v letech 1922-1923 v Havaně. Román v češtině zatím nevyšel, ale můžeme si přečíst výstižnou recenzi Denisy Škodové na portále iLiteratura.

Kuba, navzdory své nepředvídatelnosti, je pro Wendy Guerru "bezpečnými nebesy". Věří, že i když spisovatelka a Kuba jsou k sobě navzájem hodně tvrdé, přece jenom je Guerra její součástí a mluví o svém vztahu k ní jako o vztahu čistě milostném.
Zatím poslední, fragmentálně vyprávěná kniha se jmenuje Revoluční neděle (Revolution Sunday, Melville House, 2018) nese téma zrady.

Protagonistka románu, spisovatelka a básnířka Cloe, je postupně zrazována nejdůležitějšími složkami svého života a jednou z nich je domov, samotná Kuba: "bez Kuby neexistuji, jsem ostrovem," říká, "Kuba vypadá dole tak malá, zatímco uvnitř mě je tak velká."
Kubánské autority ji špehují a policie pravidelně navštěvuje její byt, a zabavuje jí věci - důkazy disidentství. Cloe se stává vězenkyní jak své osobní situace, tak politické situace na Kubě. Guerra stav ilustruje narativem kombinovaným s poezií. "Jsem v pasti, plná pochyb. "; “Když se narodíte v zajetí, máte velmi přesný set gest."; a “Jsem uvězněna, kompletně uvězněna."

Z knihy Revoluční neděle (Revolution Sunday)
překlad: Martina Kutková

Když ráno vstanu, jdu se rovnou osprchovat, přestože se Kubánky myjí navečer, máma mě naučila sprchovat se dvakrát denně. S Gerónimem máme úplně jiné návyky, on se na hodiny zavírá v koupelně mých rodičů, zatímco já chodím na velkou i na malou; dokonce se i sprchuji s otevřenými dveřmi. Procházím domem a tečou ze mě pramínky vody, přemýšlím, o čem budu psát, a v každém koutě, kde vidím kameru, vypláznu na zařízení jazyk a mrzutě pozdravím toho, kdo nás šmíruje.

Otevřu malý počítač a probírám wordovské dokumenty a najednou vidím, že tam není nic z toho, co jsem tento týden napsala, vše zmizelo. S chvěním procházím každý soubor, chci zjistit, odkdy texty chybí. V počítači není vůbec nic. Prudce ho zavřu. Podívám se na Gerónima, připravuje v kuchyni kávu, jeho vlhké vlasy, uvolněné tělo, anglické pobrukování a klid si nezaslouží přerušit kvůli mému neštěstí. Říkám si, že je to nějaký omyl, noční můra, vrátím se k počítači, otevřu ho, přitisknu obličej k obrazovce. Hledám jediný verš, zápisek, ale není tam nic, nic.

Pokusila jsem se plakat, ale nemohla jsem, pokusila jsem se utéct, ale nohy nereagovaly. Všechno z počítače zmizelo. Snažila jsem se vybavit si svou poezii, ale nemám ve zvyku učit se vlastní texty nazpaměť, pamatovat si je mi připadá stejně děsné a směšné jako přijít o ně.

„Neumím své básně nazpaměť,“ řekla jsem pohnutě Gerónimovi a vzala si od něj kouřící hrnek, který mi ochotně nabízel.

„Jen málo spisovatelů si v dnešní době pamatuje své básně nazpaměť.“

„Zmizely. Nic tu není,“ vysvětlila jsem, otevřela počítač a s náznakem hrůzy mu ukázala prázdnou modř obrazovky, přitom jsem hltala kávu a čekala, že on tam něco najde.

Gerónimo nedůvěřivě otevřel počítač a já jsem si uvnitř hrnku prohlížela zbytky kávy. Někteří lidé tvrdí, že dokáží číst budoucnost z obrázku, který zůstane na dně, povídají, že se ve tvaru toho bahna, té měděné patiny skrývá tvůj osud. Na mém obrázku je zvláštní, že v hrnku nezůstalo o moc víc než rozptýlený prášek, na dně porcelánu plavala jen trocha nečitelného prachu kávy a nic víc.

„Cleo, nic tam není. Ten počítač vypadá jako před prvním použitím. Víš jistě, že jsme moje soubory stáhli právě sem?“

Jen jsem se na něj podívala a z očí mi přímo do těch jeho vyšlehly dva hořící blesky.

„To není možné,“ řekl a prohlížel zařízení sem a tam, hodil po mně nedůvěřivý pohled, ale připouštěl, že se poprvé vyplácí dát na mé zveličování.

Márgara se objevila brzy, svůj příchod oznámila pozdravem ze dveří, našla mě zalezlou v posteli a zdeptanou tak, jak jsem od smrti rodičů ještě nebyla. Svlékla postel, jako kdybych tam ani neležela, zvedla mě jen, když natahovala prostěradlo, a pak mě uložila na polštář a přikryla.

Postavila papiňák na plotnu a do půl hodiny dům zaplavila silná vůně fazolového ragú. Pískot papiňáku je zvuk kubánství. Je to zvuková stopa zahánějící hlad všech domácností v téhle zemi. Astmatický, přerušovaný a věčný tón, který zní jako realita.

Připravila kávu s mlékem, trochou cukru a špetkou soli, jako to dělávala mému otci. Nachystala také smažené zelené banány rozmačkané s česnekem, říká se tomu „mogolla“ a podává se ke snídani v některých oblastech na východu. Odtamtud sama pochází a můj domnělý otec zřejmě také.

Posbírala všechny vytištěné básně rozptýlené po domě včetně těch, které zasvěceně poškrtala ve snaze změnit obsah a oklamat cenzuru. Položila je na stůl prostřený háčkovaným ubrusem a stříbrnými příbory, sklenicemi od českého piva na kubánský Cristal a dezertními lžičkami bez dezertu.

Když dorazil zpocený a hlady umírající Gerónimo, zasedli jsme k obědu. Vše se zdálo být tak všední, jako bychom spolu v tom domě žili celá desetiletí, ale není to tak, zrovna se přistěhoval, v kubánských hotelech není soukromí. A v tomhle domě snad ano? Soukromí tady na ostrově by se dalo přirovnat k zimě nebo ke sněhu, je to jen klam.

Američan tak docela nechápal obědový rituál s Márgarou, která mě přesunula z čela, aby usadila herce. Pro muže, jenž soužívá se zaníceným feminismem svých kolegyň, je leninský machismus nepochopitelný. Nic z toho ho v danou chvíli zřejmě nezajímalo, protože mu úřady zamítly přístup do historických archivů, o který se pokusil skrze oficiální žádost. Odpověď byla kategorické „ne“ bez jakékoli vyhýbavosti či ohledu.

„Možná že máš dva Oscary a přízeň veřejnosti, časopisy a mezinárodní deníky ti leží u nohou, ale nás to tady, ‚soudruhu Gerónimo‘, nezajímá. Ne, chlapče, do historického archivu nepůjdeš, protože se nám prostě nechce a tečka,“ řekla jsem nadutým hlasem a napodobovala ochraptělého, drsného a nepříjemného příslušníka.

„Jak o té osobnosti natočíme film, když nenahlédneme do archivů? Nebude to seriózní.“

Když to jde na Kubě od desíti k pěti, lidi se opijí, spí nebo souloží. Gerónimo si šel hned lehnout a čekal na mě, já jsem zůstala a probírala kopie básní, které mi Márgara zachránila.

„Děkuju, Márgaro,“ řekla jsem skoro s pláčem. Nezůstalo z toho skoro nic, ztratila jsem dva roky práce.

Otevřela jsem počítač a chtěla začít s přepisováním, ale vlastní zařízení se mi zdálo málo důvěryhodné. Zadívala jsem se na prázdný dokument, jakoby se z modravé bílé mohly vynořit mé básně. Zařekla jsem se jako malé dítě, že změním konec svého kresleného příběhu. Dvě slzy jako hrachy mi ukáply z očí přesně ve chvíli, kdy přede mnou stanula Márgara a řekla:

„Piš, holčičko, piš.“

 

KLEC V TĚLE

A ona, tedy já, chce otevřít klec

Klec, která mě odděluje od života

Vždyť už jsme byli ano trochu zmírající tím vším a

ptáci prahnoucí po světle

Zahubená všemi těmi němými slovy v temnotě jsi

přišla k nám

Připravená hláskovat zpoza osvíceného vězení

S vypětím sil zkouším převést ta písmena vyrytá

na těle.

 

KLEC NA HRAČKU

Past vidím na cestě

Ale zdá se, že jsou to květiny, kompasy nebo zrcátka

Samičkou jsem se stala díky sbírce klecí, kterou jsem zdědila

po matce

Upadla jsem tak hluboko jako vážný tón mého orchestru

Tam směřuji, odvážně a v zajetí

Z útoku kouká jen to nejhorší

Holka, klec na hračku

Mé pestrobarevné panenské srdce nezdědí potupu ani bolest

Zkrátka není klecí v těle holčičky.

 

V půl sedmé večer se Gerónimo probudil z odpolední siesty, Márgara dál soustředěně stála a recitovala zpaměti ztracené básně. Diktovala mi mou verzi a pak tu, která se jí zdála být schůdná pro úřady; z úcty jsem zapisovala obě. Jen párkrát jsem předtím slyšela její hlas tak zřetelně, ale nyní recitovala odhodlaně jako pionýrka při dopoledním vyučování na základní škole, recitovala mé verše a vkládala do nich jiný význam, svůj význam dávala mým slovům, i když věděla, že jí všechny ty věty kompromitují.

Obraz vysoké, šlachovité, pravicové a nehybné černošky recitující pasáže o západu slunce Gerónimovi učaroval, rozhodl se otevřít jednu z mnoha lahví whisky, které dovezl z L. A., a připít na všechno, co mu připadalo neskutečné a fascinující.

Márgara odešla v osm večer. Zavřela za sebou s šepotem, který se mi podařilo rozluštit.

„Opatrujte se, věčně tu nebudu.“

S Gerónimem jsme se svalili na chladné dlaždice a beze slova se pomilovali, oblečení kvůli kamerám a potmě, světlo se pomalu vytrácelo stejně jako den z našich těl.

Čtete také

v češtině:

Rozhovor s autorkou pro iLiteraturu
http://www.iliteratura.cz/Clanek/23019/guerra-wendy-

Článek o knize Pózovat nahá v Havaně
http://www.iliteratura.cz/Clanek/30595/guerra-wendy-posar-desnuda-en-la-habana-diario-apocrifo-de-anais-nin

Článek o knize Všichni odcházejí
http://www.iliteratura.cz/Clanek/23021/guerra-wendy-vsichni-odchazeji-in-reflex

v angličtině:

Recenze knihy Revolution Sunday https://www.nytimes.com/2019/01/11/books/review/wendy-guerra-revolution-sunday.html

Druhá recenze knihy Revolution Sunday
https://blog.lareviewofbooks.org/reviews/everything-nothing-wendy-guerras-revolution-sunday/

Rozhovor s autorkou z roku 2014
https://www.youtube.com/watch?v=mw1tRX8a7z0

O novém románu El mercenario que coleccionaba obras de arte https://www.efe.com/efe/english/life/wendy-guerra-discards-heroes-vs-villains-trope-in-new-novel/50000263-3796932