Z nových básní Lukáše Horáka

mattea 1994

tehdy mě přinutila
tisknout palec do dlouhého těla
plotu
pak mi pusou a trochou loktu zlomila
hlas
a já v jejích zádech naposled
uviděl místo
kudy nemohl nikdy jít člověk
jen kamení náhodou vrásnění srovnané
do tvaru pevnosti
jako teprve předzvěst jeho příchodu

 

amensch

zhruba za rok
ti opět zamrzne voda
v zátoce
stehen a trupu
a na cestě z ulice pod levým kolenem
do suché části tvojí vesnice
obuješ
stopy cizího stvoření
ale v duši pohrdneš takovým plemenem
co v pancíři ledu
krmívá zbloudilá koťata

protože jsi po otci
trochu němec
a po matce pomatenec
jak ostatní místní muži
a
to bys mi chtěl tvrdit
že asi blouzním
    jsem nějaký moc bílý

když sám zjevně nejsi ve své kůži

 

lada hovno

několik hodin teplé epochy
posedl led
ale nikdo si ještě nepřiznal zimu
družina začíná
i končí reflexní vestou

učitelka velí přejít vzít se za ruce
a přejít na protější stranu
před hrozbou večerního
dravce
s armádní svítilnou
zaklesnutou do dýchavičných stromků
mezi zbytky nevyvezených balíků
kolem jeho bot
jen psí štěkot

tak ladovsky nešetrně
rve vítr dospělým kořínky
vlasů
a dětem už navždy klíčí bambule
otvory v kapucích tak úzké
že jim stejně z toho všeho
něco
zapomenu říct

 

moje gotika

v leporelu zastávek čas
od času narazit
do těch ještě na cestě
od anděla k člověku

ti zbylí
už jsou s městem pevně srostlí
vmezeření
ale nemám pro to důkazy
je to mé tajné vědění
při mojí práci v utajení
tmy

pokaždé když se míjíme
zahlédnout jejich tvář
mi zabrání
dopravní značení
nebo jiné tělo

v té chvíli by se mi pak chtělo
udělat něco
za co mi bude stydno

spálit povozy prostřelit koním hlavy
vyklidit pole
to je jedno
stejně je poslední známka středověku
noha zlámaná
v horským kole

 

tamtéž

je to jistý způsob
smrti
sejít se schodů a v puklině dveří
nenajít
známé obrysy
předzahrady rodné vily

jen
úskoky topografie
co vždy až na poslední chvíli
odhalí tělo bestie
města
kde
ve středu neděle
za vlastní přítomnosti
uslyšíš
o budoucnosti možná kurvy
šeptat

můžu se střelit
ale já mířím výš

 

Lukáš Horák (1987) studuje žurnalistiku na MU v Brně. Pracoval jako redaktor Deníku Referendum, básně publikoval v Almanachu Wagon, Welesu, Psím víně, H_aluzi aj. Jedna z básní uveřejněných na serveru A tempo revue byla zařazena do antologie Nejlepší české básně 2011, v literární soutěži Hořovice Václava Hraběte letos Lukáš Horák obdržel 1. cenu a Zvláštní cenu Českého rozhlasu Plzeň.