Adonis: Poušť /ukázka/

Adonis:
The Pages of Day and Night

The Marlboro Press
2000
Překlad: Samuel Hazo

12

Vrah prochází vzduchem města, pluje ve svém zranění
zranění podobném pádu
jenž ve svém jménu – v samém krvácení jména –
zmítá vším, co je kolem...
domy se zbavují svých zdí
a já už nejsem já.


13

Stromy se sklánějí, aby řekly sbohem
květiny, které se rozvírají a hrdě vztyčují, stahují listy na
půl žerdi, aby řekly sbohem
cesty podobné zákopům mezi řečí a dýcháním říkají sbohem
tělo se odívá pískem, padá vprostřed bloudění, aby řeklo   
sbohem
do abecedy, do inkoustu a do básníků zamilované stránky říkají
sbohem
a sbohem řekla báseň


14

Uvidíš –
vyslov její jméno
řekni:
nakreslil jsem její tvář
vztáhni k ní paže
usměj se
řekni: jednou jsem poznal radost
jednou smutek
uvidíš
není žádná vlast...


20

Našli se lidé v pytlích:
první           bez hlavy
druhý           bez rukou a jazyka
třetí           uškrcen
a ostatní bez jména
- zešílel jsi?              prosím
nikdy o tom nemluvit.


25

Napsal tu báseň –
(jak ho přesvědčit, že mou budoucností je poušť?)
Napsal tu báseň -
(kdo odstraní skálu slov, která na mně leží?)
Napsal tu báseň –
(nepatříš k nám, nezabiješ-li svého bratra)
Napsal tu báseň –
(jak uchopit křik, který lovíme mezi pravdou a básní?)
Napsal tu báseň –
(bude potulný úsvit moci obemknout její hvězdu?)
Napsal tu báseň –
(obzor lze zaměnit s tváří slunce
Napsal tu báseň – (ať zemře)

29

Nezavřel dveře proto, aby spoutal své radosti
ale aby uvolnil svůj smutek.


36

Čekám, že jedné noci přijde smrt
vlož jí do náručí
růži
vyčerpanou prachem, jenž skrápí čelo úsvitu
vyčerpanou lidskými vzdechy.


37

Od palmového vína ke klidu pouští...
rána, které vyváží své vnitřnosti a spí na mrtvém těle
zbloudilých...
ulic, nákladních aut pro lidské změti a vojáky...
stínů, mužů a žen...
bomb nasáklých modlitbami, věrných a kacířů...
železného harampádí, které mokvá a prosakuje z těl
zmrzačených...
země tesknící po obilí, po trávě, po sedlácích...
hradeb, které nás obemykají a topí nás ve tmě...
mytologie zesnulých, která mluví o životě a která vede...
řeči, která je zároveň podříznutím, podříznutým a všemi
hrdlořezy...
temnot, temnot, temnot
dýchám, ohmatávám si kosti, hledám se
hledám tě, hledám jej a hledám ostatní

věším svou smrt
mezi svou tvář a tuto řeč –
nepřestajně krvácející zranění... a tak dále.


38

Večer se snáší – (je to
stránka, již odkázal inkoustu, inkoustu rána, které nepřišlo)
večer se snáší na postel –
(laskanou milencem, který nepřišel)
večer se snáší, on naslouchá – (hvězdám,
podle noci němým, a poslední stromy u zdi
si už nepamatují, co šeptá vítr jejich větvím)
večer se snáší – (prokmitne záblesk, dvě siluety,
jedny šaty objímají druhé, okna jsou průhledná)
večer se snáší – (a je to stav duše
plexus noci pláče
pro to proč milenci vždy plakali)
večer se snáší – (chce být přítelem hmyzu, který napadá jen
domy,
světelným znamením: přišel anděl? nebo to byly střely?
či pokyn?)
večer se snáší – (on spočívá v klínu vdov)
večer se snáší – (on si hraje se šneky)
večer se snáší – (on třeští a topí se ve své sklenici)


39

Hvězda utonula v krvi –
v krvi, jež připomínala dítě
a jeho druhy:
v nebi zbyly jen otvory
zvané hvězdy...


42

Luna si do boje se svými přízraky
vždy nasazuje
skutečnou kamennou přilbu.


43

Když zavřu dveře
je stín přehoz přes postel:
luna drží v tvých rukou
hrst světla
má slova jsou neschopna
vyjádřit všechen můj vděk.



(Překlad Petra Krále)