Intelektuál Mia Couto

Mia Couto oslavil v minulém roce šedesátiny. Také mu vyšla kniha esejů Pensativities: Selected Essays, která potvrzuje roli Couta jako veřejného intelektuála. Věnoval se i novinářské profesi. Především je však literát, svou uměleckou dráhu začínal jako básník. Roku 1983 debutoval sbírkou Kořen rosy (Raíz de Orvalho). Píše také povídky, ale nejlépe se mu daří v románové formě. Mia Couto sám sebe vidí jako básníka píšícího prózu.

Vraťme se k jeho románu Náměsíčná země, kterou kritici označili za jednu z nejlepších knih 20. století napsaných na africkém kontinentě. Autor v ní sleduje trauma mosambické občanské války let 1977–1992. Zpočátku v ní šlo o nezávislost na  dlouhotrvající portugalské kolonizaci. Na sklonku června 1975 byl Mosambik oficiálně uznán nezávislým státem, ale boje na jeho území utichly až s uzavřením míru roku 1992. Konflikt byl pro zemi katastrofální. Mosambik napočítal 250 000 mrtvých, 4 miliony uprchlíků a vydrancovaná země se mohla „pochlubit“ největší chudobou světa.

Děj románu se odehrává v exotické přírodě, ale místo její krásy je plný násilí, bojů, hladu a strádání. Pro jeho hlavní protagonisty, sirotka a postaršího muže, je zubožená realita přirozeným prostředím. V nedávném rozhovoru pro list Guardian Mia Couto ke svým válečným vzpomínkám uvedl, že největším ohrožením pro jeho rodinu během občanské války nebyly autority, ale jeho bílí sousedé. Jako přistěhovalci, neboli bílí Afričané, pro ně byli „zrádci rasy.“ Po portugalské karafiátové revoluci roku 1974, předehře nezávislosti, jim sousedé zkusili vypáčit dveře. Bratr byl na černé listině.

„Cítil jsem, že o tom nemohu psát do té doby, než válka skončí. Měl jsem dvě děti a nemohl nic koupit, každý den byl výzvou k přežití,“ vzpomínal v rozhovoru Couto. Jeho kolega s rodinou byl zavražděn Renamem, mosambickým národním hnutím odporu sponzorovaným Rhodesií a apartheidem v Jižní Africe. Ze sedmi Coutových kolegů novinářů přežili dva. „Byla to teroristická válka. Uvědomil jsem si – pro Krista, přežil jsem to. Cítím se šťastně i provinile. Možná idealizuji, ale je to jako by mi řekli: Ty jsi ten, který o tom má napsat příběh. Při psaní Náměsíčné země jsem trpěl nespavostí – hlasy těch strádajících lidí přicházely do mé mysli jako noční můra.“

To, co Couto v románu Náměsíčná země popisoval, poznal na vlastní kůži. Stejně jako jeho starší bratr se v šestnácti letech zapojil do FRELIMA, hnutí za osvobození Mosambiku. „Bylo to přirozené. Rasové násilí bylo tak viditelné. Nepotřebovali jsme přesvědčování, věděli jsme.“ Snil o tom, že je Che Guevarou, ale dostal pokyn proniknout do koloniálních novin, za což byl potom vděčný, protože by prý nebyl schopen bojovat zbraněmi. Psaní reportáží ho pak inspirovalo k tomu, aby se stal spisovatelem. Mia Couto je dnes pyšný na demokracii a svobodu tisku v Mosambiku. Stále volí Frelimo, přestože s jejich idejemi nadále nesouhlasí.

Před koncem války bylo Coutovi třicet let. Tehdy se vrátil na univerzitu, kde dostudoval. Posléze učil biologii, o které se vyjadřuje s takřka panteistickou úctou. Tato věda je jeho způsob, jak se modlit, jak se cítit součástí něčeho většího, jak rozumět blízkému vztahu k ostatním lidem, zvířatům a rostlinám. „Je důležité znovu získat souvislost mezi přírodou a humanitou.“ Jeho žena Patrícia je také z oboru, pracuje jako hematoložka. Je to mozambická exulantka třetí generace, jejich 24 letá dcera je herečka a Couto má navíc dva syny z minulého manželství, oba jsou biologové.

Nejvíce se jeho vášeň pro biologii vyjevuje v jeho předposledním díle Zpovědi lvice. V ní si lovec se spisovatelem postupně vyměňují role. Příběh je inspirována skutečnými událostmi v severním Mosambiku z roku 2008. Couto tehdy poslal 15 terénních pracovníků do Cabo Delgado, místa, které se nachází u hranice s Tanzanií, aby tam ohodnotili vliv seizmického pátrání po ropě. Jejich návštěva kolidovala se sérií hrozivých lvích útoků, a tak začal pátrat. Za čtyři měsíce totiž na tomto místě přišlo o život 25 domorodých žen. „Čelil jsem nejen lvům, ale také odvěkým strachům a fantomům.“ Někteří vesničané totiž věřili, že predátoři jsou ve dne lidé a v noci lvi. Ptali se Couta, proč si bere zbraně, když je přece nelze zabít kulkou.

Tajemství se vyjevilo spíše jako společenské než nadpřirozené – ženy byly napadány, protože pracovaly osamoceně, ne proto, že by si lev vybral nejslabší kořist. „Tato společnost je velmi patriarchální, násilí na ženách je značné a ženy jsou ,požírány´ jejich vlastním okolím a životem samotným.“

Pro autorovu tvorbu je příznačný magický realismus, i když on sám se proti takovému zařazení ohrazuje. Přeci jenom má něco s tímto proudem společného – imaginativní akt stávání se někým jiným: Jako chlapec se António Emílio Leite Couto přejmenoval na Mia – „mňoukat.“ „Když mi byly tři roky, spal jsem a jedl s kočkami na terase. Ne že bych měl rád kočky, prostě jsem si myslel, že jsem kočka,“ uvedl.

Nejúspěšnější autor portugalsky mluvící Afriky se v loňském roce objevil v užší nominaci na Man Bookerovu cenu. Jeho dílo je přeloženo do více než 20 jazyků, roku 2013 vyhrál cenu Camões pro portugalské spisovatele a následující rok Neustadtovu cenu. Především je ale intelektuál, který se otevřeně vyjadřuje i k politickým problémům na africkém kontinentě. Například v loňském otevřeném dopise jihoafrickému prezidentovi Jacobu Zumovi odsoudil násilí na mosambických migrantech.

Založil také nadaci Fernando Leite Couto Foundation, která podporuje mladé spisovatele. Pojmenoval ji po otci, který oponoval fašistickému diktátorovi Antôniu Salazararovi a uprchl spolu se svou ženou do exilu v padesátých letech. „Rodiče nás učili být součástí nové země, “ říká Mia Couto a pokračuje: „Jsem běloch a zároveň Afričan, syn Evropanů a Mosambičanů, vědec ve velmi religiózním světě, ale také spisovatel tvořící fiktivní příběhy. Jsou zde zjevně protichůdné světy, které rád propojuji, protože jsou mojí součástí.“

Více na oficiálním webu autora.