Próza
Po Bukowském otevřen i Kerouacův šuplík
Nakladatelství Argo vydalo v roce 2009, potažmo 2014 některé dosud nepublikované práce Charlese Bukowského (Pobryndané spisy a Absence hrdiny). V roce 2019 ohlásilo další novinku. Pozůstalost Jacka Kerouaca na pulty přišla pod názvem Dobrá bloncka. Je to opět nářez.
„A někde pod tím vším jsem pořád uvažoval (prasácky), jestli mě náhodou nevzala proto, že je vlastně v skrytu duše posedlá sexem a jenom čeká, až řeknu: Někam to postav, ať si to můžeme rozdat, bylo v ní ale něco nedotknutelně důstojného, co mi bránilo v tom, abych to řekl, nebylo to jen mou náhlou ostýchavostí (když začal ten nebeskej benzík působit), co mě drželo, abych se vytasil s takovou dotěrnou a vážně urážlivou nabídkou, bylo mi totiž jasný, že mám co dělat s mladou dámou. Tahle myšlenka se mě ale držela jako klíště. Bál jsem se otočit a podívat se na ni, jen jsem občas sjel očima k tomu řetízku a k drobné sněhobílé pacičce na plynu. A tak jsme mluvili a mluvili. Za Los Alamos začal benzík pořádně zabírat, a tak jsme povídali jako o život, ale většinou mluvila ona. Dělala modelku a chtěla se stát herečkou, a tak dál, všechny ty obvyklé plány krásné kalifornské blondýnky, až jsem nakonec řekl: Teda pokud jde o mě, tak já nechci nic… jsem přesvědčenej, že život je jen samý utrpení, a já chci jenom odpočívat a nebýt svině, být někde v lesích, pod stromem a žít v chatrči.“
Úryvek z povídky Dobrá bloncka, kterou napsal v roce 1955, je dobrým příkladem Kerouacova reportážního stylu. S minimálními postranními intencemi zaznamenává automobilovou jízdu z Los Angeles do San Franciska s dvaadvacetiletou kráskou, která zareagovala na jeho vztyčený palec u cesty. Odbíhá k bezvýznamným detailům, jeho psaní je střapaté, v povídce se nic nestane, ale drží ji nezdolná flow. Nepotřebuje zápletku, zprostředkovává pocit. Tradičním stylem otec beatniků napsal jen svůj raný román Maloměsto, velkoměsto z roku 1950. Všechno další už bylo šílené po vzoru legendárního dopisu Neala Cassadyho Joan Andersonové.
Charles Bukowski by do takové povídky píchl peprnou sexuální scénu. I Kerouac dává najevo, že by rád, ale drží se skutečnosti a možná i vkusu mainstreamových nakladatelů, které tou dobou, dva roky před vydáním Na cestě, už netrpělivě obletoval. Na druhou stranu, to otevřené fetování v povídce je taky na hraně. Jinak se v ní pouští do prezentace svých buddhistických názorů. Hezké holky kopou hroby, tak zněla jeho oblíbená výmluva. Finální slastí je pro něj osamocené vytuhnutí na měkkých matracích levného hotelu ve Frisku po pár locích tokaje a těšení se, co za dobrodružství přinesou další dny s kumpány. U Kerouaca byla stěžejní budoucnost, obzor cesty, u Bukowského šlo o přítomnost – pivo v ruce a ženu po ruce. Kerouac pil víc než on, ale pro Bukowského byl alkohol fetišem. Možná i díky tomu si ho dokázal držet od těla.
V Dobré bloncce, teď už myslím celou knihu, ne jen její theme povídku, píše v jedné z úvah, že géniové tvoří svůj vlastní styl psaní, zatímco talenti, ti interpretují jen nějaký ten už existující. Sám sebe v textu mezi génie nezařazuje, ale z kontextu vyplývá, že příkladem génia nemyslí nikoho jiného. Spisovatelé a skromnost, to nikdy nešlo dohromady. Po vydání Na cestě si už mohl pouštět hubu na špacír i ohledně pojmu beat. Nic jiného se od něj nečekalo. On byl beat. „Sympathetic,“ zněla jedna z odpovědí na chtivý novinářský dotaz, co to slovo znamená. Soucitný. Hm.
„Poněvadž byl Joyce génius, celý život jej uráželo prakticky celé Irsko i zbytek světa. Pár pitomců z keltského obrození ovšem připustilo, že nějaký ten talent má. Co taky mohli říct jiného, když ho brzy měli začít imitovat? Pět tisíc absolventů tvůrčího psaní by se mělo pustit do popisu jednoho červnového dne v Dublinu roku 1904 nebo snů jedné noci, a stejně by se jim nikdy nepodařilo to co jemu: on se k tomu prostě zrodil.“ Kerouac kromě zjevné podobnosti s průkopnictvím stylu možná taky podobně jako James Joyce trpěl maniodepresivitou. Nebo něčím na ten způsob. A možná nejen tím. Ale psal skvěle. Možná díky tomu.
Praví beatnici se podle něj vyskytovali jen od konce druhé světové války do začátku války korejské, tedy v rozmezí let 1945 a 1950. Praví beatnici netušili, že jsou beatniky, a ti, kteří se za ně považovali, už jimi nebyli. Z impulzu druhé světové války se zrodil i francouzský existencialismus. Kerouac se prolinkování svého hnutí s tím evropským nebránil. Ve skutečnosti se ale něco v něm vší té pompéznosti bránilo. Ano, byl to plachý, citlivý člověk, který pod tlakem pil jako duha. S kontrakulturou hippies, která přišla v následujících letech, nechtěl mít podobně jako Bukowski, a na rozdíl od Allena Ginsberga, nic společného. Hlásil se spíš ke konzervativním hodnotám, drogy považoval za věc provizorní. Jak to šlo dohromady s jeho devastujícím alkoholismem je otázka.
„Ztracená generace dvacátých let nevěřila v nic, a tak se rozhodla vše cynicky shazovat. Nyní se z ní staly naše hlavní autority, a tak na nás hledí s nelibostí, mračí se pod huňatým obočím, jelikož my si chceme užívat – v životě, v umění, v čemkoli, v doznání všeho všem. Ztracená generace vše shazovala, beatnici to zase pozvedají. Beatnická generace totiž věří, že všechno hrozné v životě bude mít nějaké opodstatnění. První ze Čtyř vznešených rad zní: Život je jen utrpení. A beatnici vám na to řeknou, že to stojí za to, člověk akorát musí věřit a nechat ten svatý proud nekonečně tryskat z onoho tajného zdroje živoucí blaženosti.“
Dozvídáme se, že kdyby bylo po jeho, Na cestě by se jmenovalo Beatnická generace. Musel ale ustoupit nakladateli. V textu knihy byl donucen i k dalším razantním ústupkům. Po jejím vydání a nabytí kultovního statusu si vymínil totální kontrolu nad všemi dalšími knihami. Tato svoboda byla pro něj důležitá, vehementně bojoval proti vnitřnímu cenzorovi a tedy logicky i proti tomu vnějšímu. Byl schopný napsat několik vsuvek v samostatných závorkách vedle sebe. Ať spisovatel dělá, co chce. Jeho styl je opilost. V pozdějších knihách jako Satori v Paříži z roku 1966 už tento přístup přestával být ku prospěchu věci. Zběsilý boj proti autocenzuře mu možná bránil postavit se svému alkoholismu. Každopádně je to hlavně jeho nespoutaný styl, co definuje beatnickou generaci.
Oddíl O hudbě přináší zanícené úvahy o bebopu. Podobně jako se knihy Francise Scotta Fitzgeralda spojují s jazzem, ty Kerouacovy se nedají myslet bez bebopu, ztřeštěné odnože jazzu. Podobně je Na cestě ztřeštěnou odnoží románu. Kerouac v textech hodně používá i pojem hipster, který dnes tak dobře známe. Hipsters byli původně jazzmani, kteří hráli ulítle, squares naproti tomu hráli přesně podle not. Na vysoké škole byl Kerouac nadějným hráčem amerického fotbalu. V oddíle O sportu se dozvídáme, že miloval i baseball. Dalšími oddíly Bloncky jsou Postřehy, které obsahují drobnou publicistiku, a Slova na závěr s drobnými datovanými úvahami – s Bukowským sdílel zálibu v kočkách. Poslední rubrikou je městoMěstoMĚSTO, vyplňuje ji stejnojmenná sci-fi povídka. Knihu uzavírá doslov Roberta Creelyho, sanfranciského básníka, který autora zažil v nejlepším.
Příspěvků: 0