Zásadní monografie o zdrojích české literární kritiky

 

Tým badatelek a badatelů kolem Dalibora Dobiáše a Václava Smyčky (Alena Jakubcová, Václav Petrbok, Ondřej Podavka, Sarah Seidel) si v knize Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805) nepředsevzal jednoduchý cíl – rozhodl se prozkoumat pole předjungmannovské literární kritiky. Jeho malé probádanosti se nelze divit. Jedná se o období, v němž kritika jako jedna z veřejných komunikačních praktik teprve vznikala. Aby byla věc ještě o něco složitější, v dané době se v českých zemích v součinnosti s kritikou teprve ustavovala představa o samotné literatuře a jejím vymezení – problematizaci obou složek pojmu „literární kritika“ tak můžeme brát za východisko úvah o této knize.

 

Zřejmě i z výše naznačených důvodů volí autoři pro vysvětlení dobových stavů, procesů a proměn sociologické metody. Při svém zkoumání vycházejí z teorií Pierra Bourdiea a Niklase Luhmanna v podobě, v jaké ji aplikoval S. J. Schmidt ve své práci Die Selbstorganisation des Sozialsystems Literatur im 18. Jahrhundert (1989, srov. s. 45). Ačkoli je především bourdieuovská sociologie pro celou knihu určující a někdy zbytečně vytlačuje textostřednější a konkrétnější výklad, autoři jsou si jejích hranic a východisek vědomi. Na rozdíl od Francie poloviny 19. století totiž u nás o necelých sto let dříve neexistoval tak zřetelný protiklad umění pro umění a umění komerčního. Naopak se jednalo o mnohorozměrný prostor, v němž kulturní kapitál mohl mít zásadní vliv například na postavení v rámci státní správy. Použitá metodologie umožňuje zachytit a popsat vznik literární kritiky jakožto specifického typu veřejné komunikační praktiky, který je spojen především s měšťanskou částí společnosti a vytváří prostor pro diskusi jednak do jisté míry osvobozenou od náboženských a státních autorit, což ovšem bylo dáno i jejich benevolencí, jednak nezávislou na šlechtickém mecenátu, jak to umožnila postupná kapitalizace knižního trhu. Zvolený literárněsociologický přístup se projevuje i vizuálně – a to množstvím grafických schémat, jimiž autoři rozvržení sociálních polí znázorňují.

 

I díky svému přístupu práce dobře ukazuje, že literární kritika se nerodila ve vzduchoprázdnu. Kromě výše naznačených společenských konstelací měla na její rozvoj vliv i politická rozhodnutí prováděná na nejvyšší úrovni. Vzpomeňme jen několik nejdůležitějších událostí: V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád. O dva roky později bylo na Vídeňské univerzitě v rámci univerzitních tereziánských reforem založeno studium bohemistiky v čele s Josefem Valentinem Zlobickým. V roce 1781 byl vydán Toleranční patent a Patent o zrušení nevolnictví. V tomto období se také v monarchii začínají na úkor latiny prosazovat vernakulární jazyky jako jazyky vzdělávání. Kolem roku 1770 tedy podmínky pro existenci literární kritiky teprve vznikají – jak se však vyvinula v to, co si pod pojmem představíme dnes?

  

Literární kritiku autoři definují jako „etablující se systémovou roli, která hodnotí publikovanou tvorbu pro novodobou veřejnost, působí na její vkus a reaguje na situaci knižního trhu“ (s. 30). Jak bylo naznačeno na začátku, v celku knihy a vyprávěném příběhu o vzniku této systémové role lze nazřít toto slovní spojení mnohem rozlišenějším způsobem. Ačkoli literatura a kritika v dnešním slova smyslu se utvářely navzájem a v těsném kontaktu, můžeme se je pro názornost pokusit rozdělit a podívat se, jak je autoři konstruují. Dobiáš a Smyčka přebírají konsenzuální představu dobové autonomizace literatury od ostatních diskursů (právo, historie, politika, náboženství, vzdělávání atd.) a zmiňují mj. Kantův koncept „bezzájmového zalíbení“ (s. 28), který ji měl umožnit. Tato představa je podstatná, byť v širších souvislostech působí možná až příliš povšechně a hrubě. Pokud tedy nenastal v české literatuře zlom – přece jen takovým požadavkům literatura ještě nějakou dobu neodpovídá –, je důležité, že se ustavuje např. vedle kázání nebo dobově oblíbených příruček dobrého chování a jednání jako nový komunikační kanál, který si brzy začne vytvářet vlastní pravidla. To se nebude týkat pouze její fikčnosti, ale také její komunikační funkce, způsobu recepce nebo čtenářských cílových skupin.

 

Na druhé straně i pole kritiky, která ještě není kritikou literární, je v druhé polovině 18. století mnohem širší než dnes. Osobností významnou nejen pro dobovou kritiku byl Karl Heinrich Seibt, kterého zmiňuje Petrbok v první kapitole druhého oddílu knihy. Od roku 1763 začal v Praze na pozvání Marie Terezie přednášet o krásných vědách a etice, které pojímal velmi široce a pedagogicky. Působil také jako cenzor a mj. v roce 1775 posuzoval Balbínovu Rozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého, vydanou F. M. Pelclem. Byl to právě Seibt, během lipských studií ovlivněný myšlenkami Johanna Christopha Gottsheda a Christiana Fürchtegotta Gellerta, kdo do českých zemí přinesl protoestetiku – jejíž účely byly stále velmi praktické – a nastupující generaci intelektuálů ovlivnil příměji a prokazatelněji než výše zmíněný Kant. (Soustavněji pojednává Seibtův vliv na české intelektuální prostředí Helena Lorenzová v monografii Hra na krásný život. Estetika v českých zemích mezi lety 1760–1860, 2005.) S ohledem na zmíněné široké pojetí estetiky a její prolínání s etikou (nebo často dokonce etiketou) pak nepřekvapí, že „[m]ezi první časopisecké platformy v Čechách, v nich se bylo možno setkat s kritickým diskursem týkajícím se literatury, patřily morální týdeníky“ (s. 91).

 

Ke konci 18. století dochází i na našem území k rozšíření žánru, který může být pro dnešního čtenáře přímo ztělesněním literatury – románu. (Jednalo se nicméně o německy psané příběhy rytířské, duchařské a hororové se zvláštní příměsí motivů a formálních prvků lidového čtení, které by patrně přísnější kompoziční požadavky na román nesplňovaly.) Na jeho případu se ukazují meze dobového pojetí kritiky, která se zakládala spíše na morálních soudech o obsahu díla než na analýze jeho formy, na proměnlivém pojetí vkusu a na úctě ke klasickým žánrům (epos, óda, tragédie). Román však – jak píše Smyčka v dedikované kapitole – způsobil rozpad této hierarchie (s. 484) a díky svému komerčnímu úspěchu do velké míry kritiku vyřadil ze hry. Byl to právě fantastický charakter románu a jeho často hyperbolizované míšení fikce s historickými skutečnostmi, co provokovalo kritiky-učence a uchvacovalo čtenáře. Morální odsudky navíc často měly  genderové konotace – extenzivní konzumace triviální literatury se považovala za pasivní a neužitečnou činnost, která byla spojována s ženami.

  

Na deskách knihy čteme tezi, kterou se autorky a autoři pokoušejí rozkolísat: „Literární historie zpravidla spojuje počátky české literární kritiky s Josefem Jungmannem.“ V drtivé většině se ale v knize dočteme o kritice „v českých zemích“, jak stojí již v názvu knihy, tedy o kritice německé, což dokládá už letmý pohled do přehledu vybraných dochovaných periodik s literárněkritickými texty. V daném období (1770–1805) tak máme co dočinění především se zdroji české literární kritiky, nikoli přímo s jejím rozvojem. Jak ale ukazuje Dobiáš, kritická diskuse o češtině se vedla již v 90. letech 18. století. Probíhala dlouhodobě mezi Václavem Stachem, náboženským básníkem a překladatelem (Klopstock, Pope), a Josefem Dobrovským. Tematicky se stále nejednalo o čistě literární diskusi, důležitou roli už v ní však hrál český jazyk a pozice básníka ve společnosti. Dobrovský ve svém spise Böhmische Prosodie (1795) kritizoval Stachův prozodicky slabý výkon ve sbírce Nábožné písně pro katolického měšťana a sedláka k veřejným a domácím službám božím (1791, srov. s. 557). Stach zase ve svých veršovaných polemikách zdůrazňoval roli inspirovaného básníka, jenž působí na společnost verši, které netvoří podle gramatických a prozodických pravidel. V tomto sporu se tak do popředí poprvé ve větším rozsahu dostává forma slovesného díla a zároveň se v něm vytváří role inspirovaného pěvce (přestože nábožensky ukotveného), jež bude později důležitá pro Rukopisy i pro jednotlivé básníky.

  

Monografie Počátky literární kritiky v českých zemích (1770–1805) přináší podrobný, avšak ucelený pohled na rozvíjející se pole rozličných kulturních aktivit (vedle literatury i divadla a dalších společenských událostí), které se začaly stávat předmětem stále živější reflexe. Díky dobře zvolené metodologii názorně ukazuje, jakým způsobem a za jakých podmínek se literatura i divadlo autonomizovaly od ostatních společenských praktik a jak se kritika postupně vzdálila etice a přiblížila filologii. Ukazuje tento vývoj jako transkulturní fenomén, který byl umožněn velkou prostupností českého a německého prostředí. A v neposlední řadě nám také připomíná, nakolik je literárnost literatury vlastně jen jedním z jejích vlastních konstruktů.

 

 

Jan Musil je doktorand Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.

      

Projekt "Literární a umělecká kritika 2021" je podpořen dotací Státního fondu kultury.