Rushdieho Zlatý dům jako splasklá bublina vlastní nadutosti

Salman Rushdie:
Zlatý dům

Paseka
2018
Překlad: David Petrů

Indicko-britský autor Salman Rushdie (*1947), který se do povědomí českých čtenářů dostal svými romány, z nichž nejznámějšími zůstávají Děti půlnoci (1981, česky 1995, 2009 a 2012) a Satanské verše (1988, česky 1994 a 2015), se tentokrát pustil na tenký led čerstvé aktuality. Je tak prvním autorem, který se zabýval Donaldem Trumpem. Ano, tím americkým prezidentem, který v době, kdy o něm vyšel Rushdieho román, vládl sotva osm měsíců. Proč ten spěch?

Český čtenář má možnost vidět to trochu z odstupu. Základní parametry tématu se ovšem nemění ani dnes, snad jen, že přibylo více grotesknosti.

Povrchní publicista v bájných civilizačních hávech

Salman Rushdie, jenž disponuje širokým referenčním rejstříkem a nelze mu upřít rozhled i mimořádná historická srovnání, se tentokrát dostal na scestí povrchní publicistiky, byť ji dokázal rámovat obvyklými kulturně-historickými vhledy a doplnit bájnými postavami řecké, indické, ale i slovanské (ruské) civilizace.

Zlatý dům je nejen místo, ale také kulturní odkaz na období vlády římských císařů – zejména julsko-klaudijské dynastie – jakýsi kontrapunkt k Rushdieho oblíbeným soukmenovcům v Indii nebo Pákistánu. Chcete-li, můžete za ním vidět i slavné hororové dílo Edgara Alana Poea Zkáza domu Usherů.

V první části novely přijíždí do New Yorku jistý Nero Golden, jehož synové mají rovněž jména nesoucí kulturně-historické reference (Petronius, Apuleius a Dionýsos). Jsou to lidé bez minulosti, protože – jak Rushdie vypráví – pouze Amerika umožňuje, aby lidé mohli znovu začít bez jejího stínu. Hledají pro sebe nové realizace, vybíjejí se v kosmopolitních sklonech (autismu, narcismu či hermafroditismu). Později však zjistíme, že jejich identita má spíše podobu jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

Příběh, jenž má své kořeny v indické Bombaji, se přenáší do New Yorku, kde Nero Golden a jeho synové na Manhattanu budí, čerstvě po nástupu Baracka Obamy, každý zvlášť i dohromady jako rodina (zatím bez ženy), velké zaujetí. Žena se ovšem brzy objeví a jmenuje se Vasilisa (ale v mysli možná i baba Jaga) – je ruského původu a v domě vymete kdeco. To jednoho pobaví, ale neohromí. Rushdie tu víc než jindy především předvádí tak trochu prázdnotou dunící erudici.

Zpráva o zkáze velkých (amerických) nadějí

Tím, kdo příběh vypráví a je zaujat Zlatým domem nejvíce, je mladý americko-belgický filmař René. Je to hlas vypravěče, ale postupem času i samotného Rushdieho, který knihou provází. Dozvíme se tu – znovu – mnoho o světové kinematografii a jejích postupech, ale také o literatuře. Kniha je však především zprávou o zkáze velkých nadějí, jež zničil Joker. Takto přezdívaná postava nemilosrdného politika je jedním z převleků Donalda Trumpa.

Svět se změnil a paralelně s touto změnou se odhaluje i zkáza a tajemství domu Goldenů. A úměrně tomu také roste moc Jokera. Literární postava Jokera, klíčová reference komiksového storyboardu, úhlavní nepřítel Batmana, který je známý z mnoha filmových zpracování (kdo by si nepamatoval Jacka Nicholsona v jednom z nich?), zničí dosavadní zaběhnutý pořádek tam někde uvnitř Zahrad, kde je skrytý Zlatý dům – podobně jako v dějinách onen bájný antický zlatý věk. Jiný slovy, je to nástup Trumpa, co zcela ruší dosavadní pořádky.

Rushdie popisuje, jak newyorská umělecká komunita přijala své bubliny, ale také ikony a avatary sociálních sítí, které však daleko úspěšněji použil ke svému boji právě Joker. A výsledek? Vyhrála silnější bublina? A co samotné literární dílo? Ptá se vůbec po nějakém smyslu? Není i ono jen nadutou bublinou významnosti samotného autora?

Zajetí v „bublinách“ je v Rushdieho románu v zásadě jenom jiným pojmenováním pro „identity“, staré i nové. Muzeum identity, jež Rushdie vyfabuloval jako satirické místo, kam chtějí všichni dorazit, je jen jedním z míst, kde se metaforicky odehrává celková proměna americké společnosti. Ztratila tím Amerika poslední naději a svůj americký sen?

Vypravěč a dokumentární filmař René se pozvolna stává z pozorovatele aktérem a zapojuje se do děje. Čtenář z toho má však nafouknutou hlavu – Salman Rushdie totiž nejenže přecenil význam Manhattanu, když ho aplikoval na dění ve světě, ale místy vypráví příběhy, které jen vyplňují prázdné stránky. Nenabízejí žádné vzrušení, natož poučení.

Utonutí ve vlastní kulturní marnosti

O vzrušení tu však jde v poslední řadě. Výsledkem je tak neskutečné balábile, v němž sice nechybí odkazy a vtipné glosy na stav americké společnosti, avšak tato společnost, jež má konkrétní dopad na stav světa. Rushdie se utopil ve vyžilých, splasklých představách o své vlastní kulturní výjimečnosti.

Dílo, o němž kritici mluví jako o novém Veletrhu marnosti, je tak pouze marností bez konce, postrádá literární kvality předchozích děl autora. Snad to měl být nový román o tom, jaká je dnes Amerika a potažmo i stav celého světa. Salman Rushdie však nedokázal toto „kulturní čištění“ popsat. Může za to pouze snaha o zachycení reality prostředky fikce?

Pokud, jak v mottu připomněl spisovatel inspirován francouzským režisérem Françoisem Truffautem, v románu překonává život fikci, pak touto svou fikcí překonal Rushdie samotný život. Proč ne. Ale proč to číst? A proč něco takového vůbec psát?