Próza
Mlýnské kolo paměti
V knize Na Betáni, závěrečném díle volné trilogie o vyloučených místech a lidských osudech Prahy, přináší Milena Slavická příběh o uzdravení z traumatu, který je zároveň ostrou kritikou destruktivní touhy po moci nad druhými.
Próza Na Betáni s podtitulem O nevinnosti a jiných maličkostech (2022) spisovatelky a historičky umění Mileny Slavické (* 1949) je závěrečným textem knižní trilogie – navazuje na Slavické prozaickou prvotinu Povídky Jamrtálské (2010) a knihu Hagibor (2014). Všechny tři texty jsou zasazeny do okrajových částí Prahy, jež pro autorku představují symbol vyloučenosti. Postavy autorčiných próz formuje osamění, vykořeněnost a traumatické dětství a dospívání. Životní neukotvenost pak vede mimo jiné k silně pociťované spjatosti s místem, která mnohdy nese prvky traumatu.
Periferie, osamění a soucit
Po Nuselském údolí (Jamrtál) a Hagiboru, oblasti mezi Vinohrady a Strašnicemi spjaté zejména s osudy židovského obyvatelstva Prahy, situuje autorka svůj příběh do Kunratic. Název „Na Betáni“ dosud nese hospoda, která dlouhou dobu fungovala jako zájezdní hostinec. Betáň nicméně není oficiálním názvem žádné čtvrti, jedná se patrně o archaický či lidový název oblasti, který se vepsal do názvů ulic a zmíněného hostince. Právě ztráta původní podoby a proměna místa v posledních desetiletích, stejně jako jeho nemožnost opustit svou okrajovost a vyloučenost tvoří jednu z linií příběhu.
V novele Na Betáni vypráví Slavická příběh vyrovnávání se s otřesným zážitkem z minulosti a možností ozdravení vlastní paměti. Zatímco v Hagiboru sledovala autorka tři generace žen, jejichž život byl poznamenán otřesy v podobě emigrace či rozpadů rodin, jde v knize Na Betáni především o hrdinku jedinou. Ta se rovněž musí v dětství vyrovnávat s absencí rodinného zázemí – a především s vážným traumatem, jež z ní nepřímo vyplynulo.
Příběh fotografie
Hagiboru, výrazněji než autorčině prvotině, se Slavické nejnovější kniha blíží také prací s obrazovým materiálem. Působivé zakomponování graficky stylizovaných fotografií podporuje dojem součinnosti vizuální a textové složky. Podobně jako v případě Hagiboru se ve fotografiích zrcadlí vyprávěný příběh. V druhé části trilogie byly fotografie vpleteny do příběhu velmi těsně: představovaly totiž vedle deníku důležitou zprávu o životě v emigraci jedné z žen a v krabici se dostaly k její dceři, která se s ní osobně nikdy neměla možnost potkat.
Na Betáni je v práci s fotografiemi zdrženlivější. Na snímcích se mihnou detaily příběhu, jednotlivé předměty, místa děje či postavy nebo jde o fotografie, na kterých hrdinka z odstupu poznává své příbuzné. Samotný původ a povaha fotografií není v knize úplně vyjasněná. Může ji však osvětlit rozhovor s autorkou, který si lze poslechnout v archivu Paměti národa. Slavická zde mluví o způsobu práce na knize, ve kterém hrají důležitou roli právě fotografie určitého místa, které předcházely samotnému psaní.
Zásadní význam v příběhu má přitom především fotografie na obálce knihy: ‚A tady si můžeš tetu Marii prohlédnout pořádně a budeš vidět, jak moc jste si podobný,‘ prstem ťukala na fotografii s ozdobným vykrajovaným okrajem, na asi čtrnáctiletou holku ukazovala, která stála v silonových šatech a srolovaných punčocháčích a odrbaném kožíšku ve sněhu.“ (s. 97)
Trauma a ozdravení
Vypravěčka Aneta Králová se vrací do domu ve Vídeňské ulici s nejasným cílem vyrovnat se svou traumatizovanou pamětí. Dům zdědila po své tetě Marii, která ji zde po matčině rozvodu vychovávala. Právě teta je nejvýraznějším vtělením nevinnosti z podtitulu knihy. Důvěřivost a upřímnost její povahy hraničící s naivitou se v jistém ohledu stala příčinou zranění, s nímž se hrdinka přijíždí na Betáň vyrovnat. V majetnických sexistických gestech starších mužů vůči dospívající dívce viděla teta pouze jejich ochotu se dívce věnovat. Zároveň jde však o nevinnost a lehkost, která souvisí se zapomětlivostí, jež je jednou z přísad vedoucích k hrdinčině ozdravení.
Titulní Betáň vypravěčka spojuje s biblickou Betánií, kde žil vzkříšený Lazar. Jiná Betánie je pak také místem Ježíšova křtu rukou Jana Křtitele, který se zde narodil. Betánie se tak jako symbol váže především na pomoc a naději. Realita pražské periferie působí na první pohled kontrastně. Její nemocní a slabí, zastoupeni Lojzou, který celé roky přehazuje škváru na dvoře, jsou místo pomoci vystaveni ponižování a zotročení, například prostřednictvím drog a námezdní práce. Nebo prostřednictvím sexuálního násilí.
Proti patriarchátu
Společenskou a politickou povahu sexualizovaného násilí rozkrývá autorka v několika klíčových obrazech. Nitky, které v příběhu postupně splétá, tvoří výmluvný vzor artikulující silnou kritiku zneužívání moci a společnosti řízené ideály bezohledné síly a útlaku slabších. Jak násilí spáchané na dospívající dívce, tak socha Stalina močící na Prahu jako obraz kolonizace Sovětským svazem, tak brutalita podnikatelského baroka s jeho privatizací majetných představují v knize různé podoby téže podlosti.
Slavické hrdinky a hrdinové jsou tímto společenským násilím v různé míře deformováni a jsou nuceni se mu postavit, žít jemu navzdory. Aneta Králová však představuje oběť ještě v jiném, daleko silnějším smyslu. Trauma přežitého násilí ji nadále nepřestává pronásledovat. Musí čelit pokusům o znevěrohodnění své zkušenosti a delegitimizaci svých výpovědí ze strany těch, kdo zrovna disponují sebemenším pocitem moci. Tak se například dětská psycholožka uražená znevážením své autority pokusí obrátit situaci proti mladé oběti a učinit z ní pachatelku.
Nenápadná vzpoura, ke které Aneta Králová dospívá teprve dlouhé roky po tom, co prožila na Betáni a co ji život zavedl na mnohá další místa, se odehrává doslova za zády těch, kdo ji kdysi zranili. Hrdinka se, také díky vlastnímu psaní, jež přirovnává k mlýnskému kolu vyplavujícímu z hlubin paměti vzpomínky, přesvědčuje o své moci. Nikoli však prostřednictvím jejího obrácení proti druhým, spíše naopak – soustředí se v důsledném útěku z domu po tetě, který nechává napospas nenasytnému developerství, další z podob destruktivity současného systému.
Síla úniku
O sexualizovaném násilí a jeho strukturních souvislostech se mluví v poslední době různým způsobem. Jako téma, osobitě zpracované, je důležité také v knize Na Betáni, třebaže její narativní působivost zdaleka nevyčerpává. Slavická nabízí příběh o vyrovnání se s traumatem a převzetí odpovědnosti za vlastní život. Podstatnou roli v něm hraje psaní jako strategie, jež dovoluje spojit osobní a sdělitelné, autoterapeutické a společensko-kritické. A také četba.
Stejně jako v dalších knihách autorčiny trilogie hraje i v Na Betáni roli poezie. Zhudebněné básně Bavora, jedné z postav smutného Nuselského údolí, či texty Ivana Diviše v příběhu emigrantky později pohřbené na Hagiboru – na jedné straně zpřítomňujících domov, na druhé sloužící jako zbraň vůči těm, kdo jej zradili – doplňuje v knize Na Betáni básnická sbírka Ábela, druha v neštěstí hlavní hrdinky, nebo verše Sylvie Plathové, které Anetu doprovází na úniku z manželství s Ábelem: „Jak je to možné, pomyslela jsem si, že mi nějaká neznámá básnířka posílá přes Atlantický oceán větu, kterou cítím v morku svých kostí?“ (s. 85)
Trilogie Mileny Slavické nachází v knize Na Betáni literárně silné završení, které prohlubuje autorčina dlouhodobě sledovaná témata. Patří mezi ně život sociálně vyloučených a rozpadlých rodin nebo osudy poznamenané emigrací, pokřiveností mezilidských vztahů před rokem 1990 a posléze zmatečným zaváděním neoliberalismu a ekonomizací společnosti (v knize Na Betáni ztělesněné hrdinčinou ambiciózní matkou) upadající do čím dál krvavějších krizí. Především pak je Na Betáni důležitým příspěvkem literatuře zabývající se zkušeností a osvobozením žen.
projekt literární a umělecká kritika 2022 podpořen:
Příspěvků: 0