Próza
Martin Amis: Návštěvní barák
Lísavě i odtažitě pochmurná próza, koncipovaná jako svědectví a doznání, je zarámována korespondencí – zřejmě i proto, že některá její sdělení osobní předání nesnesou. V kapitolách se prolínají reportážní záznamy z míst systematického teroru, na něž se vetchý pamětník gulagu na sklonku života vrací, s přemítáním nad dilematy, která s opuštěním otřesného místa neskončila – provázela a pronásledovala ho celý život.
Anonymní vypravěč, jehož hlas zní místy velmi břitce, jinde je zase spíše ochable smutný, bilancuje svou minulost naplňovanou a ovlivňovanou po mnoho desetiletí zejména vztahem ke dvěma lidem. Jedním z nich je vlastní bratr Lev, který se shodou bizarních okolností ocitl ve stejném pozemském pekle. Na místě typu „nápravně výchovný ústav v totalitním provedení“ – v jednom ze stalinských středisek otrocké práce, šikany a zneužívání všeho druhu. Tohle peklo nazývané Predposylov, kde je absurdita pasována na samozřejmost, se nachází za polárním kruhem, takže krutost zdejších obyčejů umocňuje drsnost klimatu. Táborový návštěvní barák představuje pro oba bratry jakýsi kulminační bod – přestože oba podstupují realitu gulagu už několik let, teprve v téhle boudě se naplno (a potupně) projeví, nakolik jsou zdejším pobytem poznamenáni.
Autor pojímá (ne)citlivé téma z širšího úhlu pohledu – postihuje nejen bezprostřední zakoušení příkoří v lágru, ale především to, jak se taková zkušenost vepíše do jedince, který pobyt v táboře přežije. Brutalita, která je v Predposylově coby modelovém příkladu otrockých vězeňských komplexů obsažená naprosto ve všem, v člověku zůstane napořád vrostlá. Narozdíl od Solženicynovy novely Jeden den Ivana Děnisoviče Amisova próza až nesnesitelně přibližuje nejen chod lágru, ale také obecné poměry v Rusku (jak tehdejším, tak dnešním). Jejich líčení je natolik přesvědčivé, až bychom pokládali za jisté, že autor pochází právě odtamtud a navíc je i pamětníkem rozmanitých podob vykořisťování, o jakých se v Návštěvním baráku hovoří. Obojí je však velmi vzdáleno skutečnosti.
Mnohobřitý milostný trojúhelník
Druhou klíčovou osobu pro starce, podnikajícího prapodivně nostalgickou exkurzi po Sibiři, představuje žena, kterou byl celý život fascinovaný a posedlý, ovšem stala se manželkou bratrovou. Nehledě na silnou proměnlivost dějinných dekád se ji všemožně snažil získat a opakovaně selhával. Pásmo jeho úvah a vzpomínek je adresováno dívce, která s tímto neúspěšným dobyvatelem vlastně ani není příbuzensky spjatá, přesto mezi nimi existuje zvláštní pouto. Jedná se totiž o dceru oné vytoužené, pro oba vězně osudové ženy Zoji, které schopnost každého okouzlit nepřinesla téměř žádné štěstí. Vypravěč se pokouší Zojině nyní již dospělému a dávno osiřelému dítěti vysvětlit souvislosti toho, co se odehrálo, ozřejmit její původ a také přiblížit aspekty groteskní ruské současnosti – bez ohledu na to, že ji to zřejmě nezajímá.
Příběh je většinu času podáván z perspektivy tohoto popudlivého, konfliktního seniora, který při svém svěřování nemá apologetické sklony. Ovšem v samotném závěru, když se konečně odhodlá k rozhodujícímu kroku a otevře dopis od dlouhou dobu mrtvého bratra, se vše vypovězené ukáže v odlišném světle. Ten vzkaz převrací vyznění dosavadních událostí, jak je chápal vypravěč a tedy i čtenář. Lvovo „pokořující“ psaní, ač se vyjadřuje vcelku sofistikovaným stylem, je do románu zanořené jako dráp do masa (či do Achillovy šlachy). Adresátka ničivých proudů paměti, v „západním světě“ žijící Venus, vypravěčova nevlastní neteř, kterou již formují úplně jiné vlivy než ty, s nimiž nás syrově konfrontuje tato kniha, se tak nakonec dozvídá takřka všechno. Vše kromě „svědecké verze“ své matky, jejíž veškeré pohnutky jsou vždy jen tlumočeny jinými osobami.
Zatímco třeba starší Amisův román Šíp času si libuje v chrlení informací naruby, respektive pozpátku (a to jak v detailech, tak v celkovém nasměrování chodu dějin), v tomto případě autor s narativními postupy ani strukturou textu zdaleka tolik neexperimentuje. Alespoň po řemeslné stránce tak jde o přístupnější čtení. To ale neznamená, že by to nebyla pořádná dřina. A nebylo by vůbec rozumné zkoušet, zda dojmy z příběhu ještě znásobí, bude – li se vstřebávat ve sveřepě mrazivém a bezbarvém povětří podobném atmosféře predposylovského gulagu.
Příspěvků: 0
