Julian Barnes: Než potkala mě

Julian Barnes:
Než potkala mě

Odeon 2018
Překlad: Jiří Hanuš

Když je život řádného historika Grahama Hendricka v půli se svou poutí, opustí svou stávající manželku Barbaru a dceru Alici a ožení se s nákupčí Ann. Aby se Barbara svému bývalému muži pomstila, vyšle ho s dcerou – pod falešnou záminkou – do kina na jistý starší film, v němž, jak se neočekávaně ukáže, ztvárňuje Ann postavu nepříliš cudného vzezření. Co se Grahamovi zpočátku jeví veskrze komicky („dokonce se přistihl, že se pochechtává“), následně přeroste do netušených podob mussetovské žárlivosti a současně nepřetržitého „historického bádání“ po předchozích Anniných milencích, jakož i návštěv zapadlých anglických kin, v nichž promítají brakové filmy s Ann v zapomenutých rolích.

Graham se tak ve druhém manželství stává „paroháčem, co dostal parohy do vínku, neboli paroháčem předčasně obdařeným“, pokud si vypůjčíme typologii z Fourierova rozpustilého dílka Soustavný přehled paroháčů (Tableau analytique du cocuage, 1856, česky 1995, přel. Martin Řízek). Fourier se dále odvolává na Molièra („to, že je paroháčem pouze předčasně obdařeným, je mu málo platné“), motto od stejného autora najdeme i v Barnesově románu („přece jen je lepší se oženit než umřít“). Tradici tématu nevěry by bylo možno výběrově sledovat až k Plautově římské (tragi)komedii Amfitryon (Amphitruo, datace neznámá, česky 1978, přel. Vladimír Businský), s níž Než potkala mě jaksi bezděčně sdílí určité rysy.

Zvláště výrazně Barnesův raný román jakoby přejímá divadelní strukturu: jedenáct kapitol má převážně podobu jednotlivých oddělených scén, zčásti odehrávajících se v uzavřených prostorech kina, pokoje či domu; instance er-formového vypravěče není tolik výrazná, události převážně komentuje a glosuje. Navzdory zkusmému charakteru díla – a vzhledem k pozdějším Barnesovým textům (viz recenze románu Hukot času, The Noise of Time, 2016, česky 2017, přel. Petr Fantys) – jsou paradoxně i esejistické pasáže omezeny na minimum. Podobně jako u Plauta nestojí román na propracované zápletce, ale spíš na sledu jednotlivých scén a (částečně) na jazykové komice. Barnes tu s gustem bývalého lexikografa konfrontuje slovník Grahama, který se při nadávání zmůže nanejvýš na „zatraceně“, a Ann, která si ulevuje podstatně vulgárněji („zasraná Barbara“; v originále často užité f-word). Z téhož zdroje lidového humoru pocházejí i scény Grahama onanujícího na radu „rodinného přítele“ Jacka – pro změnu opakovaně hlasitě prdícího a komentujícího toto počínání (v originále třebas slovní hříčkou „Gone with the Wind“).

„Pokleslé“ tělesné konání představuje pandán ke Grahamově dosud převažující „cerebrální orientaci“ a současně souvisí s jinou klíčovou tendencí románu, a sice se snahou představit člověka v jeho nejrůznějších modalitách. Při dialozích postav se využívá poznatků z nejrůznějších vědeckých oborů – výstřední spisovatel Jack dává Grahamovi rádoby učené přednášky o lidském mozku, genech, neurologii, antropologii a pochopitelně i o Freudovi. Postava Jacka zároveň vnáší do příběhu další důležitý rozměr: jednak typicky komický, když vyjde najevo, že dříve měl pletky s Ann – a Graham (a následně i Ann) si k němu v té chvíli chodí pro rady stran své neobvyklé žárlivosti (podle Jackova meta-komentáře to je námět nanejvýš na povídku; později ho příznačně označí za „našeho malého Othella“), jednak se jeho prostřednictvím zdvojuje motiv vztahu mezi skutečností a fikcí.

Ten je nejprve tematizován Grahamovými návštěvami kina, u nichž vystává otázka po ontologické platnosti fikce: Byla mu Ann skutečně nevěrná, když se milovala s mužem jako filmová postava? A kdyby to bylo jenom jako, jaký je v tom rozdíl? Jack jako spisovatel z literární školy Tesco (jak se sám označuje s ohledem na své spotřební knihy) proslul tím, že (prý) přepisuje – nepříliš invenčně – vlastní život do svých knih. S tímto vědomím Graham rozluští Jackův poměr s Ann, zaznamenaný v posledních Jackových knihách. Barnes nám tu dokonce předloží přímo onu inkriminovanou pasáž, důvtipný pastiš Jackova „umění“. Vtip je ovšem v tom, že Jack je chvástal; daná scéna se tudíž nikdy nemusela (ale mohla!) takto odehrát, pro Grahama má ovšem fikce (byť autobiografizující) platnost historiografické práce.

Grahamovo – ironicky též historikovo – prokletí spočívá v neschopnosti (a praktické nemožnosti) se dopátrat toho, jak to vlastně bylo. Shromáždí sice úctyhodné množství „usvědčujícího“ materiálu, ale minulost pro něj přesto zůstane nepolapitelná (navíc když si Ann s Jackem vytvářejí vlastní verze minulosti), vždy mu bude přinášet více otázek než odpovědí. To už se četné a postupně poměrně monotónní Grahamovy objevy „nevěry“ lomí z komického (v komedii bychom mohli předpokládat závěrečnou konfrontaci milostného trojúhelníku) do tragického vyznění. Závěrečná kapitola potom ukázkově naplňuje Aristotelovy poučky tragédie – hrdinovo rozpoznání své situace (anagnorise) a brutální výjev (pathos).

Než potkala mě tak sice může ve výsledku působit více jako svého druhu formálně-obsahové cvičení než svébytný román, jedná se však o cvičení převážně podnětné (byť ne tolik pronikavé jako autorova pozdější díla) i zábavné (výborná je hned úvodní Grahamova historka o zapomínání jmen při představování), rozšiřující dosud přeložené Barnesovo dílo o další fasety („divadelní“ struktura, jazyková komika, lidový humor). Lze jenom doufat, že v budoucnu vyjde i prvotina Metroland. Zatím poslední Barnesův román Jediný příběh (The Only Story, 2018) by měl vyjít v příštím roce.