Próza
Jaroslav Rudiš: Konec punku v Helsinkách /ukázka/
Ježíš v brance, Madonna v útoku
Dny zvolna tečou. Dveře Helsinek se otevírají a zase zavírají a zem pod nimi se napíná a chvěje. Nikdo si nedokáže vzpomenout, jak dlouho už to vlastně trvá. Skleničky tančí v třísekundovém taktu a voda v trubkách hučí. Ole dodržuje celibát a odmítá se s Torstenem dál bavit o holkách. A také si všiml, že po stěně u baru běží další docela malá puklinka. Bulvárem duní tramvaje a těžké náklaďáky vozí vytěženou hlínu, písek a šutry na kraj města. Tam vyrůstá kopec na sáňkování, hned vedle podobného kopce, kam po válce navozili hromady suti. Ale tahle hora prý bude nakonec mnohem větší, protože dálnice pod městem má být šestiproudá.

Jaroslav Rudiš:
Konec punku v Helsinkách
Labyrint Praha
2010
268 stran
Díval se z okna. Za Lenou, která se blížila na kole, vlála šála. Než se si uvědomil, kdo to je, stála před ním v modrém zimním kabátě s vysokým límcem, úzkých džínách a okopaných černých kozačkách. A než se na ni podíval podruhé, její kabát už ležel vedle přes židli a Lena si zapalovala cigaretu, kterou dokouří zase jen do poloviny.
„Zdá se mi, že naše město bude nejen golfový, ale taky lyžařský středisko. Kopců na sáňkování v týhle rovině není nikdy dost,“ řekla Lena. Bude poledne a Gabi se nabídne, že by mohla na stoly dát adventní výzdobu, docela malé věnečky, ale Ole nechce.
Helsinky přece nejsou žádný bavorský kostel. Pak si to rozmyslí a řekne, proč vlastně ne. Otevřou se dveře a dovnitř vlétne kousek zimy. Ole ví, kdo to je. Slyší, jak jde rovnou k baru, poznal by ho podle těžkopádné chůze, i kdyby byl slepý. Sáhne Italce na bok.
Má správnou teplotu. Naplní páku dvěma porcemi kávy, zacvakne ji, přisune dva šálky a zmáčkne tlačítko. Pak se otočí a řekne, nazdar Franku, a Frank řekne, nazdar Ole.
„Jak je?“
„Prosinec.“
Ole pustí muziku. A když je káva hotová, vezme oba šálky a postaví je na stůl. Jeden pro sebe, druhý přistrčí Frankovi. A mezi ně šoupne popelník. Je dvanáct, země pod jejich nohama se trochu zatřese a Gabi přinese talíř soljanky. Frank polévku pomalu jí, každou lžíci pofouká, i když soljanka tak horká nikdy není. Ole míchá kávu a cítí, že na Frankovi je dneska něco divného. Pořád ta stejná bunda, kouty a džíny rozdrbané na koleni. Najednou si všimne velkého hnědého kufru, který Frank položil na židli vedle sebe. A taky si všimne, že Frank dneska není ospalý. Naopak, jako by ho něco nakoplo a vrátilo zpátky do tohoto světa, což nemusí být úplně výhra, ale je to alespoň nějaká jistota.
„Ty někam jedeš?“
„Dá se říct, že jsem dojel.“
„Tak to není nic novýho.“
„Už je to hotový.“
„O čem to meleš, Franku?“
Ole přemýšlí, jestli Frankovi zase trochu víc nehráblo. Houbičkový král Frank ztrácel kontakt s realitou. Jestli se jejich kapela kvůli něčemu rozpadla, tak kdyby nebylo problému s Malcolmem, určitě by ji rozložily hulení a houby. Frank se začal zpomalovat a jeho problémy jednu chvíli zaměstnaly nejmíň pět doktorů a nikdy se z toho úplně nedostal. Po jednom ostřejším psychedelickém výletě spadl ze schodů a probral se až za dva dny v nemocnici. Nejdříve ho odepsali a rovnou řekli, že se už nikdy neprobere. Ale Frank je Frank, a tak se probral.
„Byl jsem tam,“ řekl Olemu, když se za ním tenkrát zastavil.
„Kde?“
„Na druhým břehu. Doktor řek, že jsem prodělal klinickou smrt. Ten tunel se světlem na konci, jak se o něm vždycky žvaní, ten fakt existuje, taky jsem tím projel.“
„Hlavně, že si to přežil.“
„Ale jednu věc ti říct musím. Elvis tam není. Ani Sid a Nancy tam nejsou. Kde teda jsou, to se mě neptej.“
Od té doby byl Frank ještě zpomalenější, jenže ani to nebyl konec, protože o ten se postarala až Marta a její pošahaný liánový experiment se smrtí a zrozením. Svět se točí, on chodí na místě a nespí. Teď ale stojí před Olem, na čele má pořád jizvu z toho pádu ze schodů a úplně září, jako by sjel kilo koksu. Co má sakra v tom kufru?
Že by celou svou schízu zabalenou na cesty?
Frank vezme kufr a položí ho na stůl.
„Dějiny světa. Je to kompletní!“
„Cože?“
„Dějiny světa v tomhle kufru po dědovi.“
„Franku, je všechno v pohodě?“
„V tý nejlepší.“
Frank otevře kufr a ukazuje docela malé figurky uvnitř. Oči se mu ještě víc rozzáří. Ole je překvapený. Tohle totiž ještě nikdo nikdy neviděl. „Roky práce, ale stálo to za to. Nechceš si se mnou zahrát?“
„Já nevím… Za chvilku začnou chodit lidi.“
„Jen jeden zápas.“
Dřív se v Helsinkách hrálo hodně. Jednu chvíli tu dokonce byly tři fotbálky, ale pak Olemu začal ten randál vadit, a tak zůstal jen jeden. Spíš jako vzpomínka a dekorace. Je to ten, co kdysi měli ve zkušebně Automatu. „Hitler, Stalin, Churchill, Drákula, Nancy, Picasso, Ho Či Min, Luther, Leni Riefenstahl, Buddha, Matka Tereza, Einstein, Che Guevara, Johanka z Arku, Mohammed, Marlene Dietrich, Newton, Goethe, Sid Vicious, Madonna, Nietzsche, Ježíš. A víš proč? Protože všechno souvisí se vším,“ vytahuje Frank figurky jednu za druhou a oči mu září.
Ukazuje je Olemu i Gabi. A Leně s Ulrike, které probírají svoje holčičí věci. A ještě jedné důchodkyni z vedlejšího paneláku, vdově po armádním důstojníkovi, která se v Helsinkách pravidelně jednou za týden stavuje na čaj cestou ze hřbitova. Figurek je dvacet dva. „Dvě fotbalový jedenáctky, všechno můj osobní výběr. Diktátoři, demokrati, ikony popu, sportu i kultury. Dějiny lidstva si to teď rozdaj ve stolním fotbale. Hitler může hrát s Lutherem, Stalin s Drákulou, Ježíš s Matkou Terezou a jindy proti sobě. A víš proč? Protože záleží jen na tobě, jak to zamícháš. A stejně na konci zjistíš…“
„…že všechno souvisí se vším,“ skočil mu Ole do řeči.
„Přesně tak!“
Ole si vzpomněl, jak Frank chtěl po převratu studovat historii. Jenže to by si musel předtím dodělat maturitu, když ho taky vyhodili z gymplu za jejich cestu do Československa. A když hráli s kapelou, nebyl čas. A on si stejně na cesty bral vždycky historické knížky a pořád si v nich něco zaškrtával o dvacátém století, o tom čase melancholie, krutosti a tragikomické nahoty, jak jednou Frank řekl, a Ole doteď neví, jestli to byla jeho myšlenka, nebo nějaký citát. Nakonec Franka na světě začaly nejvíc zajímat houbičky a hulení.
Teď ale září a vykládá, jak mu figurky vysoustružil jeden starý fachman, šikovný strejda, co dřív dělal ve fabrice na minomety. Frank všem ukazuje, jak jdou úplně jednoduše nasadit do každého fotbálku, a vypráví, jak jim po večerech maloval barvičkami ksichtíky. Nejvíc práce mu vždycky daly vlasy. Hitlerova patka, lokny Marilyn a pak taky Ho Či Minovy fousy. „A to není všechno,“ září dál Frank, usrkne kafe a vytahuje dvaadvacet školních sešitů. Každý nadepsaný jménem jedné z jeho fotbalových postaviček. Rozdává je všem okolo, ale nikdo neví, co s tím. Frank listuje sešitem. „Sepsal jsem jejich kompletní životopisy a našel i spoustu zajímavostí. Věděl jsi, že Dracula se jmenoval rumunský parník, co zmizel v roce 1937 v Černém moři i s nákladem rumunského zlata? A taky pařížský hotel, kde přespával Pinochet a kde všechny prostitutky byly Rumunky?
Že Sidovi při pitvě doktoři našli v žaludku čtvrťák?
A že Hitler je docela běžné chlapecké jméno v Brazílii?
Nebo že Newtonovi nemohlo na hlavu spadnout jablko, protože když se ta událost stala, jabloně teprve kvetly?
Věděl jsi to, Ole? Že jsi to nevěděl?“
„Nevěděl,“ přiznává Ole a myslí na to, že Frankovi nehráblo trochu, ale definitivně.
„Tak teď už to budeš vědět. Vy všichni to budete vědět.
Tady to všechno je. Moje dějiny světa.“
„Jasně, dějiny světa,“ opakuje Lena.
„Ty si myslíš, že mi hrabe, co?“
„Ne, je to zajímavý,“ uklidňuje ho Ole, ale Frank najednou znejistí.
„Klidně mi to řekni.“
„No, možná trochu jo.“
„Moje máma si to taky myslí.“
„To je v pohodě,“ řekne Lena.
„Sme asi ve škole nikdo nedával moc pozor,“ přidává se Ulrike a Frank se uklidňuje.
„A to pořád není všechno. Teď mám v plánu postavit každý z těch postav vlastní fotbalový družstvo. Dvaadvacet fotbalových jedenáctek. Všichni milenci a milenky Marlene Dietrich, všichni Hitlerovi náckové, všichni Stalinovi komunisti, všichni Sidovi pankáči. Budou to hrát lidi po celým světě a budou si u toho vyprávět historický příběhy, protože lidi by se o dějiny měli zajímat, jinak je dějiny doženou a zas to skončí masakrem. Chci si to nechat patentovat a konečně mít prachy. Co myslíte?“
„To je skvělej nápad, Franku,“ říká Ole a myslí na to, že Frankovi už nic nepomůže.
„Fakt skvělej,“ říká Gabi.
„Jojo, úplně boží nápad,“ říká Lena.
„Tak co, kdo si se mnou zahraje?“
Nikomu se do toho nechtělo, ale nejlepší kamarád je nejlepší kamarád. A tak Ole s Frankem oprášili fotbálek v rohu Helsinek, rozdělili si figurky a rozehráli dějiny světa. Ole si do branky postavil Nietzscheho, do obrany zabetonoval Einsteina s Matkou Terezou a do útoku poslal Newtona, Sida a Madonnu. Frank do branky strčil Ježíše, do obrany Ho Či Mina s Drákulou a dopředu natlačil Luthera, Johanku z Arku a Stalina. Začali hrát. Gabi a Ulrike s Lenou fandily. Brzy se přidali i Utopenej, Cantona, Tom a Ramone. Míček se zběsile odrážel od těl figurek a odřených stěn. Frank zářil a vyprávěl příběhy dějin světa, za okny Helsinek duněly staré československé tramvaje a Ole zoufale prohrával a z čela si otíral pot. Pomalý Frank se najednou zrychloval a byl zpátky ve formě. Jedna nula. Dva nula. Tři nula. Deset nula. To přece není možný, napadlo Oleho. Kde se to ve Frankovi vzalo, vždyť se skoro sotva hýbe a já v tomhle přece býval dobrej, ve zkušebně i na šňůrách s kapelou. Bylo to možné. Frank byl rychlý, přesný, silný. Poslední gól dal ze zálohy od Ježíše, Nietzsche to nějak nevybral. A odveta skončila taky katastrofou.
„Dějiny světa, to chce trénink,“ usmál se vítězoslavně Frank na všechny kolem a nejvíc na Lenu. Ale ta se lekla a cukla pohledem raději stranou. A Ole Franka pozval na pivo, které Frank hned vypil, a pak ještě jedno a Utopenej ho uznale plácal po zádech a nechal nalít panáka. A pak se země pod Helsinkami zase zachvěla, skleničky v regále si spolu zatančily a Frank si kufr sbalil.
„A kdy teda budeš dávat kino?“ zeptal se.
„Asi nějak na Vánoce,“ řekl Ole.
„Dáš mi vědět?“
„To víš, že jo.“
„Tak kdybysme se už nikdy neviděli, bylo to krásný,“
usmál se Frank a odešel.
strana 112-118
Příspěvků: 0