Kirill Medveděv čte ze sbírky básní It`s No Good

  

Viděl jsem na horách ledy se rozpouštět,

mořský přístavy, města v zlejch snech jsem znal.

Zmetka jako ty namoutě

jsem jakživ nepotkal

  

- - -

  

Kdo bere si kurvu, ten dává jí víc, 

než dokáže zaplatit,

a ona mu zas dává víc, 

než co platí.

         

Kam ovšem potom se poděje přebytek,

proč oba si na svý nepřijdou?

         

Nikam se nepoděje, jde do prázdna,

v obapolný dobrotě se rozpustí

a shoří 

v tom hodokvasu dobroty a obětavosti,

z čehož pak jsou ranní frustrace –

hysterie a neuspokojenost –

ona by chtěla toho

kdo by už nic nedával,

on zase tu, co by

uměla jen brát –

a oba chtěj nápor –

sobectví, ukrutnost,

od druhýho či vlastní, na tom už nesejde –

tak, a by vše připadlo jednomu z nich,

tak aby byl jeden uspokojenej,

tomu se říká „bažím po lásce“,

po takový, z který se rodí bolest,

z který se rodí muzika,

a muzika zní,

 a člověk, co ji zejtra bude prodávat,

tedy v podstatě buranskej handlíř –

ji zná ze všech nejlíp a nezištně má rád,

holka rozdává v metru reklamní cigára,

ale na mě se usmívá jenom tak –

a s tím se nedá nic dělat,

a jenom mně, sráčovi nešťastnýmu,

připadá, že je všechno oceněný –

i když ještě není všechno prodaný

a rozšlapaný -,

i když se dá pořád ještě získat nějakej metál,

jenže se z něho stejně nakonec vyklube

kopanec tvrdou botou prachů.

                  

- - -

         

Vím, proč vám toho tolik vytýkám,

vy moji milý:

tak naivní a čistý jste,

jste bezúhonný,

a já jsem vaše hříchy chtěl vzít na sebe

(kdybyste nějaký měli)

         

- - -

         

S básníkem Lvovským, častým hrdinou mejch veršů

jehož verše se mi líběj

(a jemu zase moje)

nás tuhle sved dohromady eskalátor;

Lvovskij jel dolů a já nahoru;

žvejkal jsem žvejkačku

a ve chvíli

kdy jsme se navzájem uviděli

jsem zrovna nafouknul

obrovskou bublinu;

oči se nám střetly

usmáli jsme se na sebe;

začlo mě zajímat, co si pomyslel,

když na mě koukal;

někdo mi pověděl, že zhruba stejnej den

možná, že

o den dřív či o den pozdějc

se na nějakejch stránkách v síti

diskutovali mý verše

a Lvovskij tam s lidma komunikoval

co psali například,

že když byl Medveděv mlád,

prodal jeho otec svou obrovskou knihovnu

a chlapeček  zůstal

bez regulérního vzdělání

a bez znalosti historie

ruskýho vers libre;

ten někdo mi řek,

že Lvovskij

s nima komunikoval

moc inteligentně a spořádaně

a něco vysvětloval;

nemile se mě to všechno dotejká;

hvězda nejsem

ani sebestřednej blbeček

a taky nejsem rušitel klidu

jsem neprofesionál

nemůžu pochopit

proč všichni začali tak panikařit

„stojím tu vprostřed historek a laskání“

jak taky psal jeden z mejch oblíbenejch básníků Leonid Gubanov;

o tom, jak nebo proč můj táta prodal svoji knihovnu

popovídám zas někdy jindy;

teď máme ještě předsebou historku o domácí kryse

která mě kousla do pyje;

když se mě někdo zeptá,

zdali je všechno pravda, co jsem psal,

obyčejně odpovídám:

„Ovšemže, jistě, všechno je to pravda,

copak se snad domníváte,

že bych si vymejšlel

takový píčoviny?“ A hlavní je tohle:

hlavní je, když člověk zná svou cenu

člověk co zná svou cenu;

mužskej co zná svou cenu

a taky ženská co zná

svou cenu

tohle mě právě teď

zajímá snad ze všeho nejvíc

tam kde jsme se nyní octli

je taky hrozně nutný dobře znát

svoji cenu;

V světě, ve kterým dneska žijeme

je důležitý

(strašně nutný)

bejt celistvě dokonalej

tak jako strom – topol, bříza, dub, peříčko či sekera

anebo jako 

živočich –

kočka nebo kohout,

anebo slon

anebo

jako pes,

co zrovna v metru chcípá, když se navracíme

z návštěvy

znavený, krásný, trošku opilý,

nevhodně oblečený,

stárnoucí,

nesmrtelný,

a vůbec nechápu,

proč do prdele všichni dělaj poprask

anonymové

kritici

novináři

malý básníčkové

(lousy little poets, jak zpíval Leonard Cohen

všivý básníčkové)

unýlý

(šedý; nebo jak by sami o sobě řekli –

šedý jak podšívka – a já metafory nemám rád) kritici,

co píšou,

 že jim v mejch verších

schází

nějakej hlubinnej prožitek

bože můj,

hlubinnej prožitek

(já myslím, že chtít po verších hlubinnej prožitek

znamená vůbec neznat svou cenu)

chci ať se všichni uklidněj a seberou

a nejde tu o to že já si například sám sebe nepředstavuju

nepředstavuju

jako Majakovskýho

velký silný zvíře

uštvaný ubožáčkama

současníkama

jen mám takovej pocit,

jako bych najednou řek všem nebo mnohejm, 

že jsou sračky

(anebo něco takovýho)

řek jsem jim to

tak nějak podivně

pověděl jsem jim to

aniž jsem sám chtěl

pověděl jsem jim to

protože jsem sám byl malichernej, neschopnej a slabej

a tak myslím

že mý verše jsou jakási prazvláštní zkouška;

nějakej prapodivnej rituální test

dokonalosti nebo správnějc test

schopnosti bejt dokonalej;

test schopnosti

schopnosti

vidět a přijímat se

jakej vskutku jseš:

ubohej, nehezkej, nenadanej,

ješitnej, bezcitnej,

visící hlavou dolů nad propastí

 nad jakousi zářivou smrdutou bezednou jámou

(myslím, že ten, kdo visí nad smrdutou jámou –

a takovejch je většina –

sotva potřebuje

nějaký hlubinný myšlenky)

promiňte že povídám tolik o sobě

myslím že brzy už přestanu povídat tolik o sobě

už si dokonce víceméně představuju jak se zbavit

tohohle zvyku

promiňte mi že mluvím sprostě

všeobecně se snažím ve verších sprostě nenadávat,

protože si myslím, že se všechno, co chce člověk vyjádřit,

dá vyjádřit i bez toho

tenhle text měl bejt věnovanej problému komunikace

a středem jeho kompozice měla bejt bublina

ale pak se všechno nějak pošouplo

a promíchalo

někdy se dělá bez komunikace fyzicky špatně,

ale s komunikací kolikrát ještě hůř

a protože ještě není všechno ztracený,

protože semtam v nás někdo věří

a protože nás někdo semtam ještě pokládá

za hlas generace

(a protože ještě vcelku vzato stojíme pevně na nohou)

chtěl bych znova zdůraznit:

jsme osamělý

věří v nás málokdo

svý verše neradi ukazujem

rodičům, kamarádům, známejm

nikdo nás nevítá

po veselým pracovním dnu

si s náma nikdo nedá pivo

nikdo nás nenaučí jak bejt sami

            

- - -

                

Osamělý stvoření jsou božský

ztracený a opožděný

vrtohlavý hladový podlý

unylý

osamělý nevnímavý neúhledný

lživý neužitečný

skleslý

rozmáznutý po zdi

sežraný se sračkama

vzpomínám si že jsem

loni v létě

tak stál u kina Puškinskij

a nedaleko ode mě

stálo

několik chlápků

s hodně nespoutanejma

buranskejma způsobama

připadlo mi, že jsou to taxíkáři

co čekaj na svý ryta

po nočním představení;

já čekal taky někoho

a jednu chvíli

jsem se jich rozhod pozeptat

kolik je

jeden z nich povídá

„támhle se koukni“

a pokejvnul k pouličním hodinám

kousíček od nás

povídám

„kolik je tam? – nevidím to“

a on mi řek

„to já taky ne“

„vidíte to vy?“

ptal jsem se druhýho

a ten mi řek

„ne já nevidím taky nic“

a proč to vlastně všechno

povídám

já moc dobře vím

proč to všechno povídám

povídám to

protože

se mi tenkrát tuze zalíbila

ta situace,

doslova jsem nad ní propad

nadšení,

málem jsem si tehdá pomyslel

ať žije krátkozrakost!

každej by se

rád cejtil

silnej, hlavní

a když ne, když je to například

pro člověka příliš velká odpovědnost –

tak naopak –

rád by se cejtil

vrtohlavej

odmrštěnej

zbytečnej

chce někoho oslovit a říct mu

„vyslechněte mě!“

kdo prahnete po pivu a vodce

kdo prahnete

po normálním lidským obcování

vyslechněte mě!

unylý

vrtohlavý

osudem odsouzený;

hrdý

krátkozraký

hladový podlý

zdřevěnělý;

osamělý božský

milý neslyšný a z míry vyvedený

zaživa uvařený

rozmáznutý po zdi

vyhlazený z povrchu zemskýho

          

- - -

         

Velkýho gumovýho čuráka

jsem viděl každej den cestou do školy;

to není nejlepší

začátek pro básničku;

se svojí pamětí nemůžu nic udělat,

nemůžu gumovýho čuráka vyndat z hlavy a nahradit ho

například novoročním stromkem;

velkýho gumovýho čuráka jsem viděl každej den cestou do školy –

tenkrát šlo všechno –

gumový čuráky prodávali v každým stánku,

daly se koupit jako dárek – a nerozlučný přátelé,

buddy-buddy, jak říkaj Američani,

si někdy čuráky přinášeli darem –

shodou okolností –

navzájem naráz,

a tehdy to k smíchu nebylo,

bylo to tak přirozený

jako záruka nesmrtelnosti,

symbolickýho štěstí a pokračování,

nekonečný pokračování,

úřady

se dosud nevzpamatovaly,

dosud si nevěděly rady,

co s gumovejma čurákama,

ještě je tenkrát nesoustřeďovaly na určitejch místech,

prostě se prodávaly jako suvenýry,

tady se nevyráběly,

vozily se z Ameriky,

jenže ta neznala jejich cenu,

nikdo neznal jejich cenu,

nikdo neznal cenu ničeho –

jak básníci všichni žili – a poetickej osud vonným lepkavým složením,

pryskyřicí

(což je anglicky resin, po našem rezina, to jest pryž,

a je taky rosin – tuhá pryskyřice, kalafuna – skoro jako roza neboli růže –

jak se to sešlo – guma růže jantar pryskyřice kalafuna),

vonným lepkavým složením

navěky spoutává

všecko spatřený řečený a prožitý

a tak hučí každej odumřelej nerv

a před osmi rokama vypitá sklenka vína

se může proměnit v dlouhý a vypjatý

zvracení –

funguje obrazotvornost –

jako když je hra inscenovaná,

alkohol se pije,

a cévy se roztahujou,

a cigára se kouřej,

a cévy se smršťujou –

jako když se oči přimhuřujou –

napětí narůstá,

u moci jsou krysy,

a kolikrát ještě

řeknem o naší

nevinný a tuze něžný,

někdy krutý, ale opravdově milovaný vlasti:

...

ojebaná země.

   

   

V den svejch sedmatřicátin...

       

V den svejch sedmatřicátin jsem byl zapletenej

do vraždy prezidenta.

Měl jsem pozorovat okna jeho paláce

a šifrovaně odesílat zprávy.

Udělal jsem všechno, co bylo zapotřebí, a začal už bejt nervózní,

až jsem v okamžiku, kdy bylo každý další prodlení smrtelný,

dostal zvěst, že je prezident zabitej.

Tak jsem se odpoutal od davu čumilů před palácem,

ale všim jsem si, že hned za mnou se oddělil a pohybuje se jeden

člověk s podivným úsměvem,

to mi ještě scházelo, pomyslel jsem si, budu ho muset odklidit.

A tak jsem ho zaved do parčíku,

obrátil se a vystřelil,

a když jsem přiskočil, abych ho dorazil,

uslyšel jsem jeho předsmrtnou repliku a otázku –

„Za co? Vždyť jsem váš obdivovatel, mám moc rád

píseň zdi a knihu tři procenta,

chtěl jsem vás jen požádat

o autogram...“

Krucinál, pomyslel jsem si, to je ale přehmat.

Tragickej přehmat, omyl,

kterej znamená, že mrcha prezident

přežil.

  

   

  

Z ruštiny přeložil Milan Dvořák

 

 

Kirill Medveděv - básník, rocker, politický aktivista, nekompromisní nevůdce jen zpola viditelné undergroundové generace protivící se hodnotám putinismu, zakladatel Svobodného marxistického vydavatelství  se narodil v roce 1975 v Moskvě. Ostře kritizuje politický a umělecký establishment a aktivně s ním bojuje. Medveděvovy názory se propojují v knize It’s No Good, která mu v roce 2013 umožnila vstup na americkou scénu. Do angličtiny přeložené básně, eseje, polemiky a různé črty zapůsobily na tamní kritiku jako elektrický šok.

    

    

      .