Gao Xingjian: Bludný ptačí let

Bludný ptačí let

 

Když se staneš ptákem

A nejsi nic než pták

Jak se zvedne vítr

Vzlétáš

Zorničky očí zeširoka rozevřené

Díváš se do tmy na ten úžasný svět tam dole

Mimo bažiny běžných starostí

Vnímáš jen noční let, jen tak, bez cíle

Slyšíš svištění vzduchu i tlukot srdce

Tohle toulání všechny chmury odhání

   

Kroužíš kolem dokola nebo letíš přímo, jak se ti zlíbí

Nic tě nenutí vrátit se na stejné místo

Tak proč si připouštět nicotné výčitky

Už žádné soužení, příkazy, žádná zášť, až nadosmrti dobří

Pro jednou ses zbavil břemena minulosti

Tvá svoboda je v konečcích křídel

Prudce se propadáš, pak se zas necháváš unášet vírem

Náhlý let střemhlav přechází do letu těsně při zemi

A tato země, kdysi tak těžká

Se zvolna naklání zároveň s tebou

Někdy zvlněná jak pomačkaný ubrus

Někdy vztyčená jak neprostupná zeď

Mizí perspektiva, ta utkvělá posedlost, nikdy nedosažená

Tolik nečekaných zázraků, jeden za druhým

       

Mlha, možná že mrak

Pronikáš širokou spárou

A sbíráš úsvit i ranní červánky

Přelétáš přes pohyblivé hory

Nad zázračně se otáčejícím jezerem

Stejně tak krouží a těkají myšlenky v tvé hlavě

Mezi pouští a mořem, kde den se dotýká noci

Zatímco obrovské oko tě přivádí k neznámu

A ty jsi pták

Který se kdysi díval právě takhle

Noříš se vzápětí do hlubin rozjímání

Zjeveného metafyzikou vidění

Zbaveného zmatků a neklidu, jež vyhloubila slova

Je to natolik průzračné, že i vzdálenost mezi blízkým a odlehlým 

                                                                             se rozpouští v nekonečnu

Vše, co je rozostřené, co lze sotva postřehnout

Co bezustání toužíš alespoň zahlédnout

Co si nedokážeš ani představit

Je teď tak blízko, a náhle jsi tam

    

V oslepujícím světle

Prázdno, stejně jako plnost

Vyvolá srážku tohoto okamžiku s věčností

A čas je průsvitný

Z některých stínů a štěrbin

Vyráží na povrch zapomenutá poušť

     

Všechno, co jsi nikdy neměl, všechno to prchavé a nepředvídané

Sebemenší zakolísání způsobí ztrátu zraku

Takže se znovu propadáš do pološera

A dobře víš, že nejsi ptákem

Už se nedokážeš zbavit té úzkosti

Jež na tebe doráží ze všech stran

Neukryješ se před rámusem z ulice, ani před každodenním hlukem

     

Zbytečný zápas

Měl by sis nalézt alespoň nějaké útočiště

Pro klid duše, pokud ještě nějakou máš

Někde nějaký prostor

Nějaký vesmír, žádný ráj, ani žádné peklo

Kam by se schoulily tvoje smysly ve stavu beztíže

     

Konečně místo chráněné před posledním soudem

Ušetřené před každou novou utopií

Prostor, který si ptáci vyhrazují ke své oběti

Než si je příroda vezme zpět

Mohou tak umírat naprosto potichu

Ale jak jenom najít tu neposkvrněnou zemi

Kde člověk získá onen klid a jas

Na konci života plného útrap, ztrhaný do úmoru

      

A viděl´s někdy vůbec starého ptáka

Zesláblého, zuboženého, skrz naskrz vyděšeného

Jak si stěžuje, naříká, fňuká

Jak podvádí, švindluje či kdekoho napálí

Nemluvě o někom, kdo škemrá o přežití

      

Zvláště když, smrt už na jazyku, si pečlivě připravil úkryt

A tam tiše vyčkává, až jeho život vyprchá

To je to posvátné místo, na které nikde nenarazíš

Všichni ptáci je však důvěrně znají

Po životě opojných požitků, lokaných plnými doušky

Přijde chvíle, kdy se tam vydají, aby zde přijali poslední hold

  

Autora fotografoval Michael March  

více o autorovi zde