Rozhovory
Monika Načeva: Bez čtení by hudba nevznikla
Od devadesátých let patří Monika Načeva k výjimečným postavám domácí hudební scény. Zajímavou éru prožila v autorském spojení s Jáchymem Topolem. Básník a prozaik psal texty k jejím hudebním variacím. Z tohoto tvůrčího spojení vznikla tři úspěšná alba. Náš rozhovor se stáčel kolem literárních zkušeností ve spojení s hudbou. Mluvili jsme o nesnázích převádění pocitů do písňových textů a především o intuici.
Ve tvých textech se jen těžko dají vysledovat nějaká zjevně ohraničená témata. Jsou to spíš obrazy než výpovědi. Nelákalo tě někdy tu hranici obrazu, někdy až příliš obecného a stylizovaného, překročit? Udělat třeba něco angažovaného?
Já nad tím takhle neuvažuju. Pro mě je důležité, aby byl text silná, nadčasová báseň. Nezajímá mě současná osobní výpověď a nepřemýšlím o tématech, ani o nějakých hranicích. Jsem spíš člověk, který žádné hranice nemá. Vždy mě zajímal vnitřek jedince, jeho psychologie. Jedině v tomto ohledu jsou texty na mých albech angažované.
Při spolupráci hudebníka a básníka většinou dochází k tomu, že se hudebník textu podřizuje a spolupráce je potom jednosměrná. Tobě se v 90. letech povedlo s Jáchymem Topolem něco ojedinělého, inspirovali jste se navzájem. Načeva se otiskla do Sestry a Anděla, Topol ožil na deskách Možnosti tu sou a Nebe je rudý. Dá se říct, co bylo na téhle spolupráci nejvíc vzrušující?
Největší nářez byl, že jsem mohla spolupracovat s člověkem, který dokáže popsat mé pocity. V básních hledám čistotu a jednoduchost, a to jsem u Jáchyma vždycky nacházela. Největší jízda právě je, když najdeš takového spolupracovníka. Už tehdy jsem samozřejmě cítila, že jednou přijde konec. Ale nemůžeš nikomu říkat: „Vytvoř to, ty musíš". To zkrátka nejde.
foto: autoportrét vznikl během rozhovoru
Co je pravdy na tom, že jsi předlohou Černé v románu Sestra ?
Já jsem se na to Jáchyma neptala, ale určitě jsem se dostala do jeho představ. Když Sestru psal, tak jsme se zrovna seznámili a jemu se tam přimíchali i texty pro mě. Měli jsme silný vztah, porozuměli jsme si. Ve chvíli, kdy pro mě psal, jsem byla jeho múzou. Provokovala jsem to v něm, bylo to jako bychom to napsali spolu. On je nadaný spisovatel a já cítím, co vybrat. Když jsme tvořili písně k první desce, tak jsme trávili spoustu času po barech. Byla to skvělá doba, začátek devadesátých let, undergroundové kluby a všechny ty nory... Později jsem už textaře, se kterým bych tak souzněla, nepotkala a ani nevyhledávala.
Ale spolupracovala jsi s Markétou Pilátovou...
Ano, na desce Mami. Jáchym mi Markétu pro tento projekt doporučil, nechtěl, aby práce byla už jen na něm. Markéta Pilátová v té době vydala svoji první prózu a pro mě napsala své první básně.
Proč nechtěl dál psát?
Neptala jsem se ho, nechtěla jsem žádné vysvětlení. Respektuji to. Pro mě to byla hozená rukavice, proto jsem se vrhla na staré básně, k nimž jsem se dostala přes výstavu o české dekadenci V barvách chorobných, kterou jsem hudebně doprovázela do Bruselu. Rok poté mě oslovil znovu kurátor Otto M. Urban a nabídl mi, abych udělala hudební doprovod k mezinárodní výstavě Dekadence Now!. Napadlo mě udělat rovnou celou desku a tak vznikla The Sick Rose. Byla inspirována obrazy dekadence z let 1880 – 1914.
Přes obrazy jsem se dostala například ke Karlu Hlaváčkovi. Uchvátila mě česká moderna a všechno o čem v té době přemýšleli. Antonín Sova, Irma Geisslova... Přidala jsem si k tomu dopisy Franze Kafky a Williama Blakea. Uchvátilo mě temno, hledání tajemství a náhledy do nevědomí. Když si uvědomíš, že Karel Hlaváček zemřel ve dvaceti čtyřech letech... To já se teprve rozhodla, že budu dělat muziku!
A proč na desce nedošlo na Hlaváčkovu slavnou baladu Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji?
No to se klidně ještě může stát. Já od té doby neúnavně chodím po antikvariátech a mám už slušně zásobenou knihovnu. Mám to spojené i s tím, že se mi líbí, jak ty knihy vypadají, jejich sazba a grafika. Prostě jsem zjistila, že mi ta doba sedí. Asi tak rok jsem chodila do Klementina s blokem a tužkou.
Jak moc je náročné spolupracovat se spisovateli, kteří mají větší autorská ega než textaři?
S nikým jiným než s Jáchymem jsem nespolupracovala. A ti autoři z posledního alba jsou všichni mrtví. Jáchym vždycky říkal: „Já nejsem básník". Já si ale myslím, že je a velký. Někdy z něj vyšel celý text od začátku do konce a někdy mi dával jen střípky, které jsem si sama dopisovala. Podobným způsobem jsem použila třeba kus dopisu Franze Kafky Mileně Jesenské. Prostě jsem kousek vytáhla a použila. Riskuju, ale nebojím se. Cítím, že to tak má být. Vybírám si autory, které mám ráda, takže bych s tím textem nikdy neprovedla nic špatného.
foto: vzniklo během rozhovoru
Sama říkáš, že The Sick Rose je „o tajemných, zvláštních, intimních a krásných stavech, které můžeme zažít sami v přírodě."
Všichni se mě ptají na žánr, a tak dále, ale já se řídím jenom pocity, neumím a nechci o tom mluvit. Pro mě jsou silné všechny zvuky, které slyšíš.... Když sedíš v přírodě a posloucháš. Když v dálce projede auto a ty slyšíš to echo. O tom se ale opravdu blbě mluví. Proto používám básně, které to řeknou za mě. Například „Do jezer stíny lesů padaly", báseň od Antonína Sovy, první píseň na albu. V ní to všechno je.
S parafrází Nietzcheho citátu „co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli, boj se nic" se vrháš po hlavě do každého nového alba. Snažíš se vyzkoušet něco nového, něco nového najít. Platí to pořád?
Tahle větička je složená z Nietzcheho, Topola a mého dědy. Můj děda neměl rád dvě negace, nerad říkal „neboj se ničeho". Strach ale bude vždy aktuální.
Mě momentálně baví smyčce. S Timem Wrightem, hudebníkem, se kterým jsem spolupracovala na posledním albu, jsme pořídili banku samplů vídeňské filharmonie. Oslovila mě možnost technologie, i díky tomu, že Tim Wright vyvinul vlastní hudební matematicky software. Fascinuje mě propojení více než sto let starých básní, smyčců a nejnovější technologie. A určitě se také vrátím k Sovovi a Hlaváčkovi.
Když vzniká píseň, cítíš, že pracuješ s hudbou a literaturou, nebo ti to splývá?
Prvním krokem, když chci připravit novou desku, je hledání správných slov, které ji budou určovat. Pro mě je deska vždy jedna skladba. Když najdu ta správná slova, tak při práci s nimi, jak si je opakuju a čistím, aby zapadla, abych je mohla zpívat, začínám slyšet melodie a otevřu se tomu hledání hudby. Bez čtení by prostě hudba nevznikla.
Příspěvků: 0