Debutová básnická sbírka lékaře, horolezce a prozaika Tomáše Kozáka 
je rozmanitá a proměnlivá, a přece drží pevně pohromadě. 
Básně se plíží podél zdí, tančí v rytmu samby nebo mizí s údery 
ujíždějícího metra a nakonec zdolávají horské štíty. 
Od „přízemních básní“ sbírka roste až k vrcholům „Himálaje“, 
kde lapá po odpovědích a záchytných bodech. Cestou střídá 
verše tíživější i lehčí, hravější i strohé, časové i nečasové. 
Cyničtější pozorování se v nich prostupují s básnickými 
meditacemi nad tím, proč vlastně psát, když už všechno bylo 
napsáno – a jaký má lidské snažení vůbec smysl.
Zrcadlo
Nemusí to být nutně teorie relativity, 
to spíš praxe nutnosti 
dokazuje, že jsem mladší, 
než jsem byl a než jsi ty, 
a můj návrat z kosmu 
zpátky na Zem 
je sen, co se mi teprve 
bude zdát, až se setkám s Časem.
 
(Na to se těším, 
protože se ho zeptám, 
kde byl před velkým třeskem 
a proč se tak loudá, 
když na mě tady v tom rámu čekáš.)
 
Číslo účtu
Už zase požaduje 
přístup k mému účtu. 
Je to on, 
docela zajímavé jméno, 
zavináč 
dot kom.
Můj soused, 
nebo lovec slonů v Kamerunu? 
Nechápu.
Teď nechce po mně další linky 
ani zveřejnit mé prasečinky.
 
Vím, sliby se neberou zpět 
a dnes má na to nárok.
Asi to nahlásím, to by se mělo. 
Nakonec, nemám co ztratit, 
v nebi neveselo.
 
 
Amputace
Volavku jsem zachránil vteřinovým lepidlem. 
Rodiče ji koupili kdysi v Bulharsku, 
kam letěli dvoumotorovým iljušinem 
a přivezli si vyřezaný kýč a mě.
Tu volavku celý život chránili, 
teprve teď na ni žárlím.
Přesto jsem lepidlem Super Stark Super Schnell 
slepil zlomený krk s vlastními prsty.
A potom se jich zbavil, 
jinak to nešlo.
 
Cestou po...
celý článek