Próza
David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži
Publikjeme ukázku z nově vydané knihy Davida Fostera Wallace Krátké rozhovory s odpornými muži. Vydalo nakladatelství Rubato v roce 2018 v překladu Martina Pokorného.
.
KR Č. 11 06/96
VIENNA, STÁT VIRGINIA
.
„Jo, to teda jsem jasně, jo, ale momentík, jo? Musíš pochopit jednu věc, jasný? Helejse, já vím, že jsem náladovej. Vím, že jsem občas jakoby zabranej do sebe. Vím, že není lehký se mnou vydržet, kapišto? Alles klar? Ale to, jak si pokaždý, když jsem náladovej nebo zabranej do sebe, hned myslíš, že tě nechám bejt nebo tě pustím k vodě – tohleto se prostě nedá vydržet. Jak máš kvůli mně pořád strach. Vyčerpává mě to. Mám z toho pak pocit, že musím skrejvat, jak mi je, protože ty si jinak hned budeš myslet, že to je kvůli tobě a že tě pustím k vodě a nechám tě bejt. Nevěříš mi, prostě mi nevěříš. Jo, budiž, uznávám, že vzhledem k tomu, co máme za sebou, jsem nemohl z fleku čekat kdovíjak velkou důvěru. Jenomže ty mně nevěříš doteď. Ať dělám, co dělám, nemám v tobě jistotu. Chápeš? Řek jsem, že slibuju, že tě neopustím, a tys řekla, že mi věříš, že tentokrát to pro mě je běh na dlouhou trať, ale nebyla to pravda. Je ti to jasný? Přiznej si to, jo – prostě mi nevěříš. Permanentně po žhavým uhlí. Chápeš? Nemůžu tě přece imrvére ujišťovat.“
O.
„Ne, já ti netvrdím, že tohle je uklidňující. Tady jde akorát o to, abys pochopila – hele poslyš, život jde chvíli nahoru a pak zas dolů, rozumíš? Někdy to lidi sebere míň, někdy víc. Tak to holt je. Ale ty prostě žádný zhoupnutí nevydržíš. Je to, jako by výkyvy byly zakázaný. A hele, já ti rozumím, že to je zčásti moje vina, jasný? Rozumím ti, že když nastávaly různý ty situace, nepřipadala sis dvakrát bezpečně. Ale s tím už prostě nemůžu nic dělat. Teďkonc mluvíme o současnosti. A já mám pocit, že kdykoli se mi nechce se bavit anebo jsem trochu náladovej nebo zabranej do sebe, tak ty si myslíš, že plánuju, jak tě nechám bejt. A to mě prostě ničí. Rozumíš? Ničí mě to. Kdybych tě tolik nemiloval nebo mi na tobě tak hrozně nezáleželo, možná bych to zvlád. Ale já to nezvládám. Takže jako jo, balím kufry, odcházím.“
O.
„A já – přesně takhle jsem se bál, že si to vyložíš. Já to věděl, že to pro tebe bude znamenat, žes měla celou dobu pravdu, když ses bála a nevěřilas mi a připadala sis v nejistotě. Já to věděl, že řekneš: ‚No tak vidíš, přece jenom odcházíš, i kdyžs tvrdil, že to neuděláš.‘ Věděl jsem to, a stejně se ti to snažím vysvětlit. Ty to nejspíš stejně nepochopíš, ale – počkej – chvilinku poslouchej a zkus mě chápat, jo? Ready? Jestli teďkonc odcházím, tak to není potvrzení všech tvejch obav. Není to tak. Já odcházím kvůli nim. Chápeš? Dokážeš to pochopit? Já už nesnesu ty tvoje strachy. Snažil jsem se s tou tvojí nedůvěrou a strachem bojovat. A už dál nemůžu. Jsem vyflusanej. Kdybych tě tak strašně nemiloval, třeba bych to zvlád. Jenomže mě to totálně ničí, ten neustálej pocit, že ze mě máš strach a že si se mnou nepřipadáš v bezpečí. Dokážeš to pochopit?“
O.
„Z tvýho hlediska to je na hlavu, já tomu rozumím. Jasně. A taky chápu, že mě teď z hloubi duše nenávidíš. A já se na to dlouho připravoval, abych tomu byl schopnej čelit, že mě za tohle budeš z duše nenávidět a nasadíš tenhleten výraz, že se jako potvrdily všechny tvoje obavy a podezření. Chápeš? Fakticky, kdybys viděla, jak na mě teď koukáš, každej by pochopil, proč tě nechávám bejt.‘“
O.
„Promiň. Nechci to všechno házet na tebe. Promiň. Není to tvoje vina. Musí to bejt moje vina, když mi ani po tolika tejdnech nevěříš a nevydržíš pár normálních zhoupnutí, aniž by se ti hned honilo hlavou, že chci zmizet. Nevím, proč to tak je, ale musí to teda bejt moje vina. A taky vím, že naše společná minulost není zrovna ideální, ale přísahám, že všecko, co jsem řek, jsem myslel vážně, a snažil jsem se na sto procent. Přisámbůh že jo. Je mi to hrozně líto. Dal bych všechno na světě za to, abys kvůli mě netrpěla. Miluju tě. Budu tě do smrti milovat a doufám, že mi to věříš, ale už se tě o tom nebudu snažit přesvědčit. Akorát mi věř, že jsem se snažil. A nemysli, že by problém byl v tobě. Nevyčítej si to. Problém je v nás dvou, proto odcházím, rozumíš? Dokážeš to pochopit? Že tady nejde o to, čeho ses furt bála? Chápeš to? Dokážeš pochopit, že ses pletla, že ses možná pletla? Můžeš pro mě udělat aspoň tohle? Protože pro mě to teď taky není snadný, chápeš? Odcházet takhle, mít tě v paměti zapsanou s tímhle obličejem. Dokážeš pochopit, že mě to taky rozdírá? Jsi to schopná pochopit, že v tom nejsi sama?“
.
.
David Foster Wallace (1962–2008) byl americký romanopisec a esejista, považovaný za jednoho z nejvlivnějších a nejoriginálnějších spisovatelů posledních dvaceti let. Výbor povídek Krátké rozhovory s odpornými muži (1999) je prvním překladem D. F. Wallace do češtiny.
Příspěvků: 0