"Je mi záhadou, co to je národní identita" II.

Vzhledem k obsáhlosti autorovy výpovědi jsme se rozhodli jej publikovat po částech. Propásli jste první díl? Přečtěte si jej zde. 

II. 

„Nevědomost se teď považuje za zdravý rozum.“

K EU jsem měl dlouho ambivalentní vztah. Na jedné straně mi sice bylo jasné, že už brzy žádný stát nebude už schopen sám zvládat velké politické výzvy budoucnosti, a Rakousko už vůbec ne, že je tedy zapotřebí společné politiky. Ale zároveň jsem si říkal: Po velkých katastrofách první poloviny 20. století jsme se konečně trochu přiučili té demokracii. Přitom jsme si ji ani nevybojovali, byla nám darována, ale aspoň že ji teď máme. A já se nechci vzdávat žádných demokratických práv nebo možností politické participace, které nám naše demokracie poskytuje. Viděl jsem velké demokratické deficity v politice EU. To jsem tehdy také kritizoval.

"Dopustil jsem se však ve svých úvahách jedné velké chyby. Domníval jsem se: dokud nebudou na nadnárodní úrovni panovat přinejmenším tytéž, ne-li dokonce lepší demokratické standardy, je třeba hájit národní demokracii. Ale když jsem se evropskou ideou a historií EU zabýval intenzivněji, viděl jsem: všechny deficity EU jsou důsledkem odporu národních států, jejich blokády dalšího rozvoje EU. To znamená: je třeba překonat národní demokracii, aby bylo umožněno fungovat demokracii postnárodní."

Po všech zkušenostech s nacionalismem je logickou historickou konsekvencí idea postnacinálního demokratického systému, tak jak si ho představovali muži jako Jean Monnet, Walter Hallstein nebo Jacques Delors. Však rakouská demokracie měla také mnoho deficitů a konstrukčních chyb. Co my tady chceme hájit? Připomínám jen sociální partnerství[1] a rozpor mezi ústavou a „reálnou ústavou“[2]. Už třicet let se nedaří uskutečnit ani reformu vzdělání, třebaže většina ji chtěla – s tím výsledkem, že dnes získává hlasy zrovna strana lidí otočených ke vzdělání zády.[3] A nevědomost se teď považuje za zdravý rozum.

Lidé v EU sice právem spatřují demokratické deficity, ale většina nevidí, kdo na tom nese vinu. Jestliže národní vlády Unii blokují, vůbec to neznamená, že evropská myšlenka nefunguje, jen je na tom vidět, že zas jednou máme problém s nacionalismem. Je třeba trpět už skutečně velkou slepotou, abychom neviděli, že všechno, s čím se musíme politicky vyrovnávat, jsou fenomény, které neznají národní hranice: hodnotový řetězec, potravinový řetězec, kapitálové a finanční toky, migrační pohyby, ekologické problémy, teror, internet a jeho politické důsledky. To, co v této těžko přehledné směsici chybí, je postnacionální demokracie. A tu je třeba teď rozvíjet. A ještě něco: kritizuje se nedostatek demokracie ve fungování EU, ale taková kritika je jen hloupá. Ku příkladu mi poslouží jedna výhrada: „Komise u nás reguluje všecko možné, jenže nemá demokratickou legitimaci, protože úředníky komise nikdo nezvolil.“ Kdekdo přikyvuje – ale slyšel někdy někdo, že by se v Rakousku volili úředníci?