„Je mi záhadou, co to je národní identita“ I.

I. 

„Národní řešení ale nikdy nepřinese žádné řešení, jedině ještě vyhrotí problémy.“ 

Odešel jsem do Bruselu, abych viděl a učil se. Změnilo to můj pohled na rodnou zemi. Rakousko se pro mě stalo zcela abstraktním pojmem. Domovem je pro mě Vídeň a Dolní Rakousy – a v širším smyslu Evropa. Nepotřebuji žádnou národní rovinu mezi tím. Tyrolské hory, korutanská jezera, to je všecko hrozně krásné, ale stejně krásné je i Durynsko nebo třeba Alentejo. Nevidím důvod, proč mám mít hlubší vztah k lidem v Bludenci jen proto, že mají týž pas jako já, ale žijí osm hodin cesty daleko, zato s lidmi, co žijí v Bratislavě, k nimž to je 40 minut, nemám mít společné zájmy, protože to je hlavní město jiného národa.

Vůbec si nevím rady, co si počít s pojmy jako „národní pas“, „národní identita“, … Převedeno do jazyka politické organizace, zhruba ve smyslu římského projevu Waltera Hallsteina (první předseda Evropské komise, 1958–67, velký zastánce evropské integrity, pozn. redakce), znamená to: Ve smyslu subsidiarity získají na významu zemské sněmy a regionální parlamenty, národní parlamenty budou nadbytečné. To je výsledek historické rozvahy. Naučil jsem se jedno – je chybné rozehrávat proti EU národní zájmy, je nutno radikálně kritizovat aktuální stav EU a za měřítko užívat myšlenky otců zakladatelů.

Za to, že EU nefunguje, mohou nacionalisté, znemožňují a blokují kde co, a pak volají: EU nefunguje, proto potřebujeme národní řešení. Národní řešení ale nikdy nepřinese žádné řešení, jedině ještě vyhrotí problémy. A potom lidé, kteří volili nacionalisty, docházejí k přesvědčení, že tihle nacionalisté nebyli dost důslední, a dožadují se ještě radikálnějšího nacionalismu. Tímto způsobem to končí ve fašismu.

Nacionalisti vyvolali druhou třicetiletou válku, od roku 1914 do roku 1945, mají na svědomí miliony obětí, největší zločiny proti lidskosti, až po Osvětim. Bylo tudíž rozumné, když zakladatelská generace EU řekla: Trvalý mír můžeme zaručit jen překonáním národů. Když dnes hovoříme o populistech, nelze mezi nimi a nacionalisty rozlišovat. Kdo chce být populistou, musí ovládat i hru s nacionalismem. Podívejte se na naději „proevropské strany ÖVP“: pro Sebastiana Kurze (rakouský ministr zahraničí, pozn. redakce) je nacionalismus vlna, a on je dobrý surfař. Politický program – to všechno je jen taková pěna. Říká o sobě pochopitelně, že je „zapálený Evropan“, blokuje ale proevropskou politiku, a požadavek národních řešení mu zároveň vynáší potlesk nacionalistů; přitom se ale vydává za ministra zahraničí otevřeného světu.

Z německého originálu přeložil a připravil Petr Dvořáček.

* Římské smlouvy, uzavřené 25. března 1957, pomyslná zakládací listina EU, jsou dvě: smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS, později Evropské společenství, od r. 2009 pak EU) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy byly jedním ze základů pozdější evropské integrace. Do 90. let byla tato evropská společenství svazkem států s čistě hospodářskými cíli. – Prvními signatářskými státy byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Tento integrační proces byl po hrůzách války výrazem touhy Evropanů po mírové sjednocené Evropě. 

Druhý díl si můžete přečíst zde. 


*****

Překladatel: Petr Dvořáček, nar. 1949, FFUK, studium germanistiky a bohemistiky. Do roku 1991 redaktor nakladatelství Academia. Poté překladatel ve svobodném povolání (během doby několik let zároveň redaktor časopisu Germanoslavica ve Slovanském ústavu); člen OP; překlady z větší části z oblasti soudobých dějin (Německo ve 20. století, Protektorát, česko-německé vztahy – mj. Detlef Brandes, J. W. Brügel, Niklas Frank, Brigitte Hamann, Katrin Himmler, Ferdinand Seibt, Reiner Stach aj.) a rovněž beletrie (Wolfgang Koeppen, Wolfgang Hilbig, Robert Menasse, Libuše Moníková).