Iain Banks: Líc a rub /ukázka/

Iain M. Banks:
Líc a rub

Talpress
2002
Překlad: Viktor Janiš 
376 stran

Banks se narodil 16. února roku 1954 ve skotském Fife. Vystudovala anglickou literaturu, filozofii a psychologii na University of Stirling. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil již svým debutem, kontroverzním románem Vosí továrna (1984, česky 1998). Od té doby si získal světovou popularitu a uznání kritiků nejen svými pozoruhodnými romány, ale i knihami žánru science-fiction. V roce 1993 byl Iain Banks zařazen mezi Nejlepší mladé britské spisovatele a jeho bestseller Vraní ulice se v roce 1996 stal předlohou pro televizní seriál.
Ian Banks se svým dílem začlenil k literární elitě a právě v tomto roce máme jedinečnou příležitost setkat se s autorem osobně, a to v divadle Laterna magika na Národní třídě v Praze. Chystá se totiž poprvé vystoupit v České republice na Festivalu spisovatelů Praha.

Ukázka z kapitoly Tělesný strážce

Život protektorova syna pořád visel na vlásku. Křeče a nechutenství Lattense natolik oslabily, že stěží dokázal zvednout hlavu, aby se mohl napít. Několikrát po sobě to ráno vypadalo, že se začíná zotavovat, ale pak se jeho stav zase zhoršil a on opět zápasil o holý život.
UrLeyn šílel úzkostí. Podle sluhů běsnil ve svých pokojích, rval prostěradla na kusy, strhával gobelíny, rozbíjel dekorace i nábytek a nožem rozřezával starobylé portréty. Služebnictvo začalo tu spoušť uklízet, když zašel k Lattensovu lůžku, ale jakmile se UrLeyn vrátil, vyhodil sluhy ven a poté už nikomu nedovolil vejít.
V paláci vládla příšerná ponurá nálada, jeho ovzduší bylo otrávené protektorovým zoufalstvím a zuřivostí pramenící z naprosté bezmoci. V tom období dlel UrLeyn ve svých zdemolovaných pokojích, vycházel jen jednou dopoledne a odpoledne za svým synem a večer potom zavítal do harému, kde obvykle líhával s Perrund – zhroutil se jí na klín či do náruče a nechal se hladit po vlasech, dokud neusnul. Jenže ten klid mu dlouho nevydržel, brzy začal ze spánku křičet, škubat sebou, načež se vzbudil, zvedl se a vrátil se do svých komnat. Z jeho staré, ztrhané tváře čišela beznaděj.
Tělesný strážce DeWar spal na polním lůžku v chodbě u dveří do UrLeynových komnat. Po valnou část dne chodil sem a tam po chodbě, užíral se starostmi a čekal na ty vzácné chvíle, kdy se UrLeyn objeví.
Protektorův bratr RuLeuin se pokusil s UrLeynem sejít. Spolu s DeWarem trpělivě čekal na chodbě, a když se pak UrLeyn vynořil ze svých komnat a rychle zamířil za synem, RuLeuin se přidal k DeWarovi po UrLeynově boku a pokusil se s bratrem zapříst rozhovor, jenže UrLeyn ho vůbec nevzal na vědomí a nakázal DeWarovi, aby k němu až do odvolání nepouštěl RuLeuina ani nikoho jiného. A to také tělesný strážce postupně zopakoval JetAmidovi, ZeSpiolovi a dokonce doktorovi BreDellovi.
JetAmidus nevěřil tomu, co mu bylo řečeno. Myslel si, že jim všem DeWar brání stýkat se s generálem čistě ze své iniciativy.
I on jednoho dne čekal v chodbě a vyzýval DeWara, ač si ho zkusí donutit odejít. Když se dveře do UrLeynových pokojů otevřely, JetAmidus se prodral přes DeWarovu vztyčenou paži, zamířil k protektorovi a oslovil ho: „Generále! Musím s vámi mluvit!„
Ale UrLeyn se na něj od prahu jen podíval a pak mlčky zavřel dveře zevnitř, ještě než JetAmidus stačil vejít. Klíč se otočil v zámku. JetAmidus mohl nanejvýš soptit přede dveřmi, a tak se obrátil a beze slova k DeWarovi odkráčel.
„Opravdu nikoho nepřijmete?“ zeptal se ho DeWar, když zase jednou šli k Lattensovu lůžku.
Myslel si, že UrLeyn neodpoví, ale ten řekl: „Ne.„
„Potřebují s vámi mluvit o válce, pane.“
„Že by?„
„Ano, pane.“
„A jak válka pokračuje?„
„Ne dobře, pane.“
„Dobře, tak nejde dobře. A co na tom sejde? Vyřiď jim, ať udělají, cokoliv bude potřeba. Už mi nestojí za to, abych se s ní dál zabýval.„
„Se vší úctou, pane –“
„Úctu mi budeš od nynějška prokazovat tím, že nebudeš mluvit, pokud nebudeš tázán, DeWare.„
„Pane –“
„Pane!" UrLeyn se prudce obrátil k mladšímu tělesnému strážci a donutil ho před sebou ustupovat, až DeWar narazil na zeď. „Zůstaneš zticha, dokud si nevyžádám tvůj názor, nebo tě nechám vyvést z tohoto domu. Rozumíš? Můžeš odpovědět ano nebo ne.„
„Ano, pane.“
„Výborně. Jsi můj tělesný strážce. Smíš dávat pozor na moje tělo. Nic víc. Pojď.“
Válka se skutečně vyvíjela špatně. V paláci bylo všeobecně známo, že nepadla žádná další města a že naopak armáda baronů dobyla jedno zpátky. Pokud se rozkaz nařizující zajímat barony samotné vůbec dostal až k polním velitelům, ti se jím buď neřídili, anebo ho nebylo možné splnit. Jedna jednotka za druhou mizela v zemích Ladenscionu a zpátky se s hrůzyplnými zkazkami o zmaru vraceli jen ranění, kteří byli s to chodit. Obyvatelé Croughu se už v duchu ptali, kdy se z bojů vrátí jejich blízcí, a začínali žehrat na dodatečné daně, které na ně byly uvaleny kvůli válečným výdajům.
Generálové z fronty volali po nasazení záloh, ale v zemi stejně příliš jednotek nezbývalo. Palácová stráž byla zredukována na polovinu, z té druhé byla zformována rota kopiníků a odeslaná do bojů. Dokonce i eunuši z harémové stráže byli povoláni do zbraně. Generálové a další lidé, kteří se snažili spravovat zem a vést válku v UrLeynově nepřítomnosti, nevěděli, co si počít. Jak se proslýchalo, velitel stráží ZeSpiole nadhodil, že nezbývá než stáhnout veškeré jednotky domů, spálit všechno, co v Ladenscionu spálit lze, a nechat to těm zatraceným baronům. Rovněž se vyprávělo, že když tohle ZeSpiole navrhl, u stolu, kde UrLeyn před půl měsícem řídil poslední zasedání válečné rady, generál JetAmidus příšerně zařval, vyskočil a s taseným mečem přísahal, že dalšímu člověku, který se zpronevěří UrLeynovým přáním a navrhne něco tak zbabělého, osobně vyřízne jazyk.
Jednoho rána vešel DeWar do vnějšího pokoje harému a vyžádal si lady Perrund.
„Pane DeWare," řekla a posadila se na pohovku. On se usadil na další divan naproti, hned za malým stolkem.
Ukázal na dřevěnou krabičku a hrací plán, které ležely na desce. „Napadlo mě, že bychom si mohli zahrát Rozkol velitelů. Nevadí?„
„Ale vůbec ne,“ odtušila. Rozložili hrací desku a postavili figurky.
„Tak co je nového?“ zeptala se po prvních tazích.
„U chlapce žádné změny,“ povzdychl si DeWar. „Chůva tvrdí, že včera spal trošku líp, ale Lattens sotva pozná otce a mluví úplně z cesty, pokud vůbec. Na frontě se situace mění, ale k horšímu. Bojím se, že to celé jde do háje. Poslední zprávy jsou zmatené, ale zdá se, že Simalg i Ralbut ustupují. Pokud jde pouze o ústup, zbývá možná ještě nějaká naděje, ale podle povahy depeší mi připadá, že ve skutečnosti je to bezhlavý úprk, nebo to přinejmenším do něj nemá daleko.“
Perrund se na DeWara zadívala s očima navrch hlavy. „Nebesa, že by to skutečně mohlo dojít do takových konců?“
„Bohužel ano.“
„Je sám Tassasen ohrožen?“
„Doufám, že ne. Baroni by neměli disponovat silami natolik mohutnými, aby nám mohli vpadnout do vnitrozemí, a i kdyby, my máme nejspíš dost nedotčených jednotek, abychom se jim pevně postavili, ale…“
„Ach, DeWare, to zní beznadějně.“ Zadívala se mu do očí „Ví o tom UrLeyn?“
DeWar zavrtěl hlavou. „Nechce nic slyšet. Ale JetAmidus a RuLeuin mluvili o tom, že odpoledne počkají před Lattensovým pokojem a budou naléhat, aby je vyslechl.“
„A myslíš, že to udělá?“
„Mohl by. Taky by jim mohl utéct, nebo nařídit strážím, aby je vyhodili či probodli, nebo by se na ně mohl vrhnout sám.“ DeWar vzal figurku protektora, protočil ji v prstech a zase ji vrátil na místo. „Nevím, co udělá. Doufám, že je vyslechne. Doufám, že se zase začne chovat normálně a začne vládnout, jak se patří. Jestli se brzy nesebere, dojde válečný kabinet k ná¬zoru, že by mu bylo lépe bez něj.“ Zadíval se do Perrundiných rozšířených zorniček. „Nemůžu si s ním promluvit,“ stěžoval si jako malý, ublížený chlapeček. „Mám to výslovně zakázáno. Kdybych si myslel, že mu můžu něco říci, udělal bych to, ale on mi pohrozil, že pokud se na něj obrátím bez jeho výslovného povolení, zbaví mě místa, a v tom mu věřím. Pokud se ho mám nadále pokoušet chránit, musím zůstat zticha. A přece mu někdo musí říct, nakolik se situace vyhrotila. Jestli JetAmidus a RuLeuin dnes odpoledne neuspějí…“
„Pak bych měla v noci uspět já?“ zeptala se Perrund zostra.
DeWar na chvíli sklopil zrak, ale potom se jí znovu podíval do očí. „Je mi líto, že musím žádat tebe, Perrund. A mohu jen žádat. Ani by mě nenapadlo sáhnout k takovému kroku, kdyby naše postavení bylo jen trošku lepší než zoufalé. Jenže ono zoufalé je.“
„Nějaké zchromlé konkubíně nemusí vůbec naslouchat, DeWare.“
„V tomto okamžiku nemáme nikoho jiného. Pokusíš se?“
„Ale ovšem. Co bych mu měla říct?“
„Co jsem ti řekl. Že válka je bezmála prohraná. Ralbut a Simalg ustupují. Můžeme jen doufat, že se stahují spořádaně, ale různé náznaky svědčí spíš o opaku. Řekni mu, že válečná rada je rozhádaná, že se její členové nedokážou dohodnout na jediné akci, a že pokud se nakonec vůbec na něčem shodnou, pak na tom, že vůdce, který nechce vést, je zcela nepoužitelný. Musí si znovu získat jejich důvěru a úctu, než bude pozdě. Začíná se proti němu obracet město i celá země. Síří se nespokojenost, fantastické povídačky o předzvěstech katastrofy a zvedá se nebezpečná nostalgie po takzvaných .starých dobrých časech'. Řekni mu toho tolik, kolik jen snese, paní, nebo tolik, kolik se jen odvážíš, ale buď opatrná. Už dřív vztáhl ruku na své služebníky a nebudu tam já, abych chránil tebe nebo jeho před ním samotným.“
Perrund se na něj upřeně zadívala. „Tohle je těžká povinnost, DeWare.“
„Je. A mně je líto, že se s ní musím obrátit na tebe, ale situace už nemůže být vážnější. Jestli ti v tom mohu nějak pomoci, stačí říct, a pokud to bude jen trochu v mých silách, stane se.“
Perrund se zhluboka nadechla a podívala se na hrací desku. S váhavým úsměvem mávla na figurky mezi nimi a řekla: „No, mohl bys táhnout.“
Jeho jemný, smutný úsměv ladil s jejím.