Procházka literární džunglí (1. část)

Umberto Eco (1932 Alessandria – 2016 Milán) je tu s námi oficiálně už jen co jméno. Skutečnost, že jeho knihy nepřestaly zaplňovat pulty českých knihkupectví ani po smrti svého autora, jsou však silným argumentem proti podobnému tvrzení. Těsně předtím než se jeho zdravotní stav v loňském únoru fatálně zhoršil, stihl ještě Eco připravit další antologii svých novinových sloupků. I tato jeho kniha byla přeložena do češtiny a vyšla nedávno v nakladatelství Argo pod názvem Od hlouposti k šílenství. Ecovy eseje, články a sloupky se jistě i nadále budou po právu těšit značné popularitě. Jak to ale bude s jeho sedmi romány? Budou se stále číst? Věštit nemůže nikdo. V naší moci je však Ecovo beletristické dílo kriticky zhodnotit. 

Umberto Eco opakovaně prohlásil, že kdyby měl „zachránit jeden jediný ze svých románů a ostatní odsoudit ke spálení na hranici“, uchoval by Foucaultovo kyvadlo. Stejně jako románové kyvadlo mělo být středem světa, jediným pevným bodem ve vesmíru, měl být román o kyvadle oním základním nehybným bodem Ecovy tvorby. Autor už prý nikdy nebyl Univerzu blíž, než při jeho psaní. „Na počátku načrtl znaky do vánku, temný žár vyšlehl z jeho nejtajnější hlubiny jako bezbarvá mlha, jež dává tvar beztvarému, a jakmile se začala šířit, v jejím středu se vytvořilo zřídlo plamenů a ty vyšlehly, aby postupně ozářily nižší sefiry až dolů ke Království.“

Kyvadlo jistě bylo projektem s nesmírným potenciálem. Prokázalo, že autor umí zvládnout i odvážnější formu podvojného vypravěče (zatímco Casaubon vypráví klasicky, po ecovsku, Jacopo Belbo svému tvůrci ve svých grafomanských spisech umožnil otevřít průchod proudu vědomí po vzoru Joyce, jejž Eco tolik obdivoval). Nabídlo autorovi vyjádřit se prostřednictvím nejrůznějších konspiračních teorií ke kabale a tajným společnostem, tématům, jež ho – i přes opakovaná ujišťování o opaku – nepochybně fascinovala. Na tomto atraktivním a zábavném pozadí dalo Ecovi možnost vystavět mohutnou stavbu významů, plnou filozofických zákoutí. A v neposlední řadě dalo vyniknout Ecovu pohotovému smyslu pro humor. Tj. jednalo se o archetypální schéma ecovského postmoderního románu – efektního čtení, v němž však rozkrýváme nové, hlubší – a někdy podpovrchové – sémantické proudy.

Výsledek ovšem působí dojmem pneumatik kvality F1, které někdo nebezpečně přehustil. Časové rozvrstvení textu – dle svého tvůrce „serpentinová struktura“ – přinejlepším skřípe. Vypravěč Casaubon se na přeskáčku pohybuje mezi současností, nocí 23. června 1984 v periskopu, kde čeká na mystickou seanci, a 21. červnem 1984 v Miláně, aby nám vyprávěl, co se dálo v posledních dvou, potažmo šestnácti letech. Do toho všeho vstoupí tu a tam Belbovo autobiografické intermezzo a vzniká celkem obstojný galimatyáš. Přitom se zdá, že by nebylo potřeba nijak drastického zásahu a překombinovaná hyperstruktura by mohla vzít za své za účelem větší stylové průzračnosti. Snad by bývalo postačilo vyprávět prostě celý příběh z periskopu. Román by to neochudilo, spíš naopak, neboť – a v literatuře tak často – méně bývá více. Marně tápu po důvodu, proč zbylé vypravěčovy postřehy a dosažení amor fati nemohly následovat v reálném chronologickém sledu na konci románu – po popisu Belbova tragického konce. Oč lépe a plastičtěji funguje kaskádovitá časová sekvence Ostrova včerejšího dne (sám Eco ji označil jako „jeden-krok-dopředu-a-tři-zpátky, jeden-dopředu-a-dva-zpátky, jeden-dopředu-a-jeden-zpátky“)!

Ještě rušivější než formální překombinovanost je však způsob, jakým se Eco zhostil svého tématu. Píšu „nejrůznějších konspiračních teorií“, ale přesnější by bylo napsat „VŠECH konspiračních teorií na světě“. Žádnou z položek Eco přirozeně neponechá zkrátka a vzniká tak olbřímí kuriózní pastiš, v němž se míjí templáři, rosekruciáni, Velikonoční ostrovy, Hitler, pyramidy, zednáři a Rudolf II. Píšu „mohutnou stavbu významů“, ale výsledek často působí spíš jako pozlacený showroom, v němž autor vystavuje na odiv svou – jistě opulentní – erudici. Extrémním příkladem je 120 citátů uvozujících jednotlivé kapitoly, jež pohříchu nemají jinou funkci než ukázat, kolik toho Eco v životě přečetl… Nacpat do textu všechno, co mě napadne a – a to především – všechno, co vím. Mohlo by se to jmenovat Ecovská obsese. V Kyvadle se neobyčejnou měrou vysrážely neduhy, jimiž Ecovy fikční světy trpí jako takové. Jestliže ho on považoval za svůj nejlepší román, já ho považuji za ten nejhorší. Kdybych měl spálit na hranici dva Ecovy romány a ostatní zachránit, spálil bych Kyvadlo dvakrát. (Ale stejně jako trochu přeháněl Eco, řekl bych, že trochu přeháním i já.)

Úskalí Ecovské obsese je možno si dobře demonstrovat na pojednání jeho dalších dvou románů: Pražského hřbitova, za nějž autor získal Paveseho cenu, a dobrodružného Baudolina. Oba tyto příběhy spojuje víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Zjišťujeme, že čím pozorněji se díváme, tím více se nám jejich struktura odhaluje jako téměř identická. Oba romány nalézají nikoli náhodou svůj pandán v Ecových odborných pracech. Nevznikly primárně okolo svých protagonistů, nýbrž okolo dokumentů – slavných literárních padělků –, jejichž vznik popisují. Až jaksi dodatečně byly románům přisouzeni jejich hrdinové. A nebudeme se divit, když zjistíme, že se jedná o tvůrce obou ústředních spisů. Jde tedy o falzifikátory. A tak se na scénu dostává Ecovo oblíbené, takřka korunní téma: stýkání a potýkání reality s fikčními světy. „A co se tvé zpovědi týče, nejspíš už nevíš, kdo vlastně jsi, a je tomu tak možná právě proto, že jsi vyprávěl příliš mnoho lží, dokonce i sám sobě.“ To říká Niketas Choniates Baudolinovi, ale mohl by to zrovna tak dobře říci o 700 let později kapitánu Simoninimu. Jeden má „Svatý grál“, obyčejnou misku, z které pil jeho otec, sedlák ve Fraschettě, Simonini má Protokoly, své duchovní dítě, vlastně rovněž rodinné dědictví, pozdní plod dědova zapřisáhlého antisemitismu. Oba střeží své padělky, jimiž klamou svět a v neposlední řadě sami sebe (vždyť v jejich pravost sami uvěřili!). Baudolino sice nechce nikomu škodit, ale Pohár, stejně jako Protokoly, nakonec zabíjí. Je vlastně jedno s jakým úmyslem byla lež stvořena – nakonec si žije vlastním životem. A tak se Baudolino na konci románu vydává hledat říši kněze Jana, kterou si sám vymyslel.

V obou případech se jedná o romány jednoho století. Oba se příznačně dávají do vyprávění příběhu, aby se jim vrátila paměť: vždyť Baudolino, tento Forrest Gump 12. století (říkám dvanáctého, avšak bez jeho účasti se pochopitelně neobejde ani plenění Konstantinopole v roce 1204) toho zažil tolik, že je na tom takřka jako Simonini s Dalla Piccolou, svým odštěpeným já, do nějž byl kapitán nucen ukrýt část svých vzpomínek. Výše zmíněné tvůrčí schéma se opakuje. Na počátku románu nestála osobní dramata protagonistů, nýbrž drama celého století, coby jediné velkolepé postavy an sich. Teprve dodatečným úkolem dodat této „obsáhlé historické faktografii soudržnosti“ – jak napsal Jiří Pelán o kapitánu Simoninim – „pověřil Eco svého románového hrdinu.“ Na této větě není třeba měnit jediné slovo a lze ji uplatnit i na Baudolina, zrovna jako v Pražském hřbitově smyšlenou postavu držící pohromadě nesčetný kompars historických osobností.

Oba romány tedy od počátku měly dva opravdové hrdiny: své století a jeden dokument, jenž byl jeho vlastním plodem. Následoval tvůrčí proces kutálející se sněhové koule, jež na sebe postupně nenabalovala další a další motivy tak, jak tomu při psaní románů bývá, nýbrž nabalila na sebe své vlastní postavy. Proti konceptu jako takovému lze něco namítat jen stěží. Naopak. Opět se jedná o ambiciózní a slibný plán. Vše ale zákonitě ztroskotává na Ecovské obsesi. Simonini i Baudolino se musí podílet či stát přímo v pozadí všech událostí svých – dlouhých! – staletí Svatým grálem počínaje a prvním výkopem pařížského metra konče. Musí se potkat s každým a musí zažít prostě všechno, co jim jejich věk může nabídnout. „A co jsem měl nechat Baudolina dělat během té čtyřicetileté přestávky?“ ptal se sám autor. „V té chvíli mi to připadalo jako mrhání, zdálo se mi, že do vyprávění vrážím celou řadu časových klínů, abych se konečně dostal k tomu zpropadenému roku 1204.“ Je třeba říct, že se to Ecovi zdálo správně.

Jakkoli byl tvůrčí plán obou románů téměř identický, výsledný produkt je značně odlišný z důvodu značně odlišné literární kvality obou protagonistů. Zatímco plastickému Simoninimu se téměř podařil jeho nadlidský úkol: udržet román pohromadě tak, jak to plánoval jeho tvůrce, o Baudolinovi se něco podobného rozhodně tvrdit nedá. Eco choval ambici vytvořit v Simoninim „nejnesympatičtější postavu světové literatury“. To byl nesplnitelný úkol, poněvadž už dávno existuje Harry Potter. nepochybně se mu však podařilo přivést na svět velmi životnou figuru. Individuum žijící v jednoduchém světě stupidních předsudků si nás místy nutně získává svou vytříbenou gastronomickou náruživostí a pohotovým smyslem pro humor a řadí se tak po bok Hanse Landy z Tarantinových Hanebných panchartů.

I přes sílu svého protagonisty a geniální zápletky, jež se k jeho rozdvojenému já vážou, však Pražský hřbitov ve výsledku ztroskotává na tomtéž jako Baudolino. Eco neodolá a pojedná o všem, nač si vzpomene v domnění, že vytváří – dle svých vlastních slov – „Mahlerovu symfonii“. Takhle se ale bohužel neskládají symfonie. Z nesčetných útržků krásných melodií vzniká nakonec jen vysoce vytříbený hluk. 
 

///

Méně nebezpečným, ale někdy stejně vysilujícím projevem Ecovské obsese je typická upovídanost popisů a až paranoidní komplexnost výčtů v příručkových pasážích. Stránky Jména růže, kde Eco zmíní prostě každou sektu, heretický pseudořád a pomateného proroka, kteří se kdy pohybovali po středověké Evropě, jsou dobře známé. Tyto pasáže jsou schopny odradit nejen „sémantického“ či „gastronomického“ čtenáře, o němž Eco mluví v Lector in fabula. Znaky se Eco celý život odborně zabýval a jejich hromadění lze snad s jistou nadsázkou označit za obligátní nemoc z povolání. Každopádně lze velmi úspěšně zpochybnit výrok, jímž se v Ostrovu včerejšího dne prezentuje otec Emanuele: „A Louky? Jen se podívej, kolik toho můžeš povědět o Loukách, a věz, že čím víc toho povíš, tím víc z nich pochopíš.“

Sympatické na tom všem je alespoň to, že si Eco byl této své posedlosti vědom a uměl si z ní udělat legraci. Vždyť stejný otec Emanuele říká: „Mezi Substance pod Boha Nejvyššího zahrneme tudíž Božské Osoby, Ideje, Bájná Božstva velká, prostřední a nepatrná, Božstva Nebeská, Vzdušná, Námořní, Pozemská a Pekelná, Hrdiny v Božstva proměněné, Anděly, Démony, Skřítky, Nebesa a Bludné Hvězdy, Nebeská Znamení a Souhvězdí, Zvěrokruh, Kruhy a Sféry, Elementy, Páry a Výpary a pak – abych nevypočítával všechno – Podzemní Ohně a Jiskry, Meteory, Moře, Řeky, Prameny, Jezera a Útesy… A tak dále přes Substance umělé, kam patří díla všech Umění, Knihy, Pera, Inkousty, Glóbusy, Kružítka, Úhelníky, Paláce, Chrámy a Brlohy, Štíty, Meče, Bubny, Obrazy, Štětce, Sochy, Halapartny a Píky a nakonec Substance metafyzické jako Druh, Odrůda, Vlastní a Akcident a další podobné Pojmy.“ [zvýraznil šh]

Zkrátka a dobře, v Cestě do říše hyperreality, neodolatelné eseji, v níž shrnul své dojmy z cesty po Americe, Eco zděšeně hovoří o kalifornském Hearst castle, architektonickém skanzenu pochybné umělecké hodnoty. Budeme-li krutí, můžeme mu jeho vlastní slova připomenout: „Převládající dojem, kterým celek působí, není množství starožitností vyrabovaného v polovině Evropy, nebo nonšalance, s níž vyumělkovaná konstrukce zdánlivě spojuje falešné a pravé, nýbrž pocit plnosti, obsesivní odhodlání neponechat jediné místo, které by na něco neupomínalo, načež je dosaženo mišmaše stiženého horrorem vacui. Kvůli bláznivému nadbytku je to místo neobyvatelné, zrovna jako jsou nepoživatelné pokrmy, jež mnoho amerických nóbl restaurací… nabízí svému zákazníkovi, coby důkaz jeho vlastní ‚affluence‘: čtyři palce tlusté steaky s humrem (a pečenou bramborou a zakysanou smetanou a rozpuštěným máslem a grilovaným rajčetem a křenovou omáčkou), aby měl zákazník ‚more and more‘ a nemohl si přát již nic dalšího.“

V jiné, rovněž výborné eseji, napsal Umberto Eco o Dumasově Monte Cristovi, že se nepochybně jedná o jeden z „nejvášnivějších románů, jaké kdy byly napsány, a zároveň, jeden z nejhůře napsaných románů všech dob a všech literatur“. Je tomu tak především proto, že román „přetéká na všech stranách“. Eco měl nepochybně pravdu. Celý výrok však dostane docela novou dynamiku, vztáhneme-li jej na romány samotného autora. Zjistíme, že zatímco i jeho romány přetékají na všech stranách, vášeň bychom v nich hledali marně.

Ale buďme spravedliví. Eco napsal také dva romány, jež z podlehnutí „mišmaši horroru vacui“ vinit rozhodně nelze. Nulté číslo mohlo stěží přetéct už kvůli útlému rozsahu. Stejně jako všechny Ecovy romány – jaký z nich odložíte po 50 stranách? – je i ten poslední velmi dobře rozepsaný. Vzápětí toho však nenabízí mnoho. Kromě četných poznatků a postřehů k novinářské praxi jedinou pěkně vykrouženou postavu: zábavného Bragadocia posedlého konspiračními teoriemi. Ke konci záblesk naděje: právě tento kašpar posedlý strachem z oživlého Mussolliniho a Japonců je zabit tajnými službami. Ale Eco zajímavý podnět nerozvine a román brzy nato utne. A navíc, i u Bragadocia se vlastně jedná jen o poněkud destilovaný výtvor zhnětený z odřezků po plukovníku Ardentim z Foucaultova kyvadla. Nulté číslo by snad bylo zajímavé jako skica k nenapsané eseji, ale jako román je slabé. Sám Eco řekl, že jeho dřívější romány byly jako Mahlerova symfonie, zatímco Nulté číslo je jazz. K první části jsem se již vyjádřil. Druhá je pravdivá, ale je k ní třeba doplnit, že to není černošský jazz v newyorském klubu, nýbrž že ho hraje ochotnická kapela na hasičském bále.

Těžší oříšek představuje v mnoha směrech pozoruhodný Tajemný plamen královny Loany. Prvních 300 stran ilustrovaného románu je skutečně radost číst. Šedesátiletý Yambo stižený amnézií se rozpomíná na svou minulost prostřednictvím své dětské četby a nesčetných útržků literárních děl, jež nosí v hlavě. Zde se Ecovi zase jednou podařilo zabudovat nekonečné odkazy na světovou literaturu do románu nesmírně plasticky. „Jak vypadá mlha? – Nepřivádějte mě do úzkých, jsem jen pouhý doktor. A pak, je duben, nemůžu vám ji ukázat. Dneska je pětadvacátého dubna. – Duben je nejkrutější měsíc.“ Yambovo mumlání zde má svou nezaměnitelnou funkci a proto nikdy nepůsobí otravně nebo samoúčelně jako se to již v Ecově beletristickém psaní mnohokrát stalo.

První dva oddíly románu fungují bezvadně, poněvadž jsou v nich útržky jeho „paměti z papíru“ prokládány reálným dějem. Vzápětí však – v nejnapínavějším momentu knihy, kdy se má hrdina vrátit zpět do Milána s nejcennější knihou na světě v ruce – Eco obrací, nechá ho upadnout zpět do kómatu, a zbytek románu se již nese pouze na vlně Yambova místy nejasného a fantastického vzpomínání na dětství. Harmonie, jež tak výborně držela pohromadě první část knihy, je ta tam. Je nepochybné, že Eco si takto s horizontem očekávání svých čtenářů pohrál záměrně – v souladu se svým pojetím „sémantického“ a „sémiologického“ čtení. Výsledek však není příliš šťastný. Plamen působí dojmem krásného zdravého stromu, který někdo v polovině usekl. Nezbylo víc než pařez, jakkoli mohutný. Zůstává totiž krutou pravdou, že dobrý román bez odpovídajícího konce je organismem bez hlavy. A jedna z Ecových nejlépe rozepsaných knih tak bohužel vyznívá do ztracena.

Co se týče vášně, je pravdou, že není ústředním tématem Ecovy postmoderní tvorby, a proto není záhodno mu její nedostatek vyčítat. Lze však v tomto smyslu upozornit na jednu obecnější a závažnější vadu Ecových románů. Velcí spisovatelé mívají zpravidla o dost hlubší smysl pro tvorbu postav a vytříbenější cit pro vnímání psychiky jednotlivce. Výsledkem je, že z nejedné jeho figury to na sto honů zavání umělostí, literaturou. Čtenář má pohříchu neodbytný pocit, že nečte o postavách z masa a kostí, nýbrž pouze ze slov. O Nultém čísle netřeba ani mluvit, ale i v Pražském hřbitově – přes koncert vypravěčského mistrovství, který v něm Eco rozehrál – pátráme kromě protagonisty marně po jedincích, kteří by nám uvízli v paměti.

Je to důsledkem faktu, že Ecovy figury jsou určované fabulí a bezezbytku jí slouží. A tak řada diskutérů jeho dialogů – jež jsou nejednou ve své podstatě rozepsáním historického traktátu pro více hlasů – slouží pohříchu pouze coby ztělesnění ideje. Extrémním případem je Baudolino. Přebytek ústředních postav románu zapříčinil téměř naprostou schematičnost jejich charakterů. Baudolinovi přátelé jsou mezi sebou kromě několika povrchních rysů zaměnitelní do té míry, že s odstupem i krátkého času si člověk jen s obtížemi vzpomene, kdo byl vlastně kdo. A tak, když se na konci románu skupina zničehonic a poněkud groteskním způsobem „rozprchne“, necítíme pocit ztráty. Jediná výrazně odlišná postava – univerzální padouch Zósimos – je pouze zosobněním středověkého předsudku o podlých Řecích. Věřím, že i čtenář, kterému by nakrásně nevadila nemístná přebujelost a nesoudržnost Ecových románů, se s tímto literátským neduhem srovnává jen těžko.

Eco byl autor, který strávil v zajetí literatury nejen svou kariéru, ale též život. Nejen že ji četl, psal o ní a tvořil ji – žil jí. Je příznačné, že dokonce i jeho nejautobiografičtější román – Tajemný plamen královny Loany – těží naprostou většinou z literatury, Ecovy dětské četby. Takové vznešené knihomolství má však bohužel svá úskalí. 

///

K Ecovu dílu jsem se doposud vyjádřil poměrně kriticky. Své nezpochybnitelné kvality však má. Díky čemu se stal Eco tak slavným romanopiscem? Co zapříčinilo – jistě oprávněný – kult Jména růže? A co dosud jen okrajově zmíněný Ostrov včerejšího dne? To be continued…

Druhou část si přečtěte zde.