Procházka literární džunglí (2. část)

První část si přečtěte zde. 

Umberto Eco (1932, Alessandria – 2016, Milán) je tu s námi oficiálně už jen co jméno. Skutečnost, že jeho knihy nepřestaly zaplňovat pulty českých knihkupectví ani po smrti svého autora, jsou však silným argumentem proti podobnému tvrzení. Těsně předtím než se jeho zdravotní stav v loňském únoru fatálně zhoršil, stihl ještě Eco připravit další antologii svých novinových sloupků. I tato jeho kniha byla přeložena do češtiny a vyšla nedávno v nakladatelství Argo pod názvem Od hlouposti k šílenství. Ecovy eseje, články a sloupky se jistě i nadále budou po právu těšit značné popularitě. Jak to ale bude s jeho sedmi romány? Budou se stále číst? Věštit nemůže nikdo. V naší moci je však Ecovo beletristické dílo kriticky zhodnotit. 

(Fotografie: janstranslation.com)

.

Těžko říct, co se psalo v druhé knize Aristotelovy Poetiky, již tak nevybíravým způsobem střežil Ctihodný Jorge. V té první – kterou jedině známe – se ovšem o tzv. třech aristotelských jednotách neříká nic. Tyto zásady byly formulovány teprve italskými neoklasickými teoretiky. Jméno růže, jež můžeme chápat třeba zrovna jako jednu velikou „hru o Aristotela“, se jimi však přesto řídí. Román se odvíjí v přirozeném čase, na jednom místě a je v zásadě soustředěn kolem jedné dějové linie, na níž jsou navázány filozoficko-meditativní pasáže. Šlo o vnuknutí nenávratně ztracené knihy, jež se v Ecově románu vynořuje v severoitalském opatství? Ať tak či onak, šlo o vnuknutí šťastné. „Lavina se kutálí do údolí,“ popisuje Paola v Tajemné plameni královny Loany „ale řítí se stále rychleji, protože neustále narůstá a táhne s sebou i svou předchozí tíhu. Jinak by nebyla lavina, zůstala by jen malá sněhová koule, která se nikdy neskutálí“. Ze svahů opatství se žádná lavina neutrhla a je to tak dobře. Ke svému štěstí zde Eco zůstal koulí – to mu vyhovovalo lépe, než cokoli jiného. Jaký to rozdíl oproti jeho jiným románům – předně Foucaultovu kyvadlu –, jež byly tak nevybíravě kritizovány v první části této eseje.

Právě v nápadném kontrastu k láskyplným slovům, jež pronášel o Kyvadle, říkal Eco o svém veleslavném debutu, že „ho nenávidí“, protože je to „jeho nejhorší román“, ba dokonce „prokletí“. Byla tato jeho nenávist oprávněná?

Pro Eca jistě neplatilo známé Ranického diktum o spisovatelích, kteří „literatuře rozumí asi jako ptáci ornitologii“. A přece se zdá, že ani on nebyl – jako většina autorů – dobrým soudcem vlastního díla. Ostatně Eco sám by byl možná tím posledním, kdo by se podobnému konstatování zpěčoval. Jak že to říkal Boidi Baudolinovi? „Řekl jsem si, že to určitě mělo něco znamenat, i když těžko říct, co. Ale sám víš, jak to chodí: člověk něco vyrobí, nějakou figuru, a co má znamenat, to si pak vymyslí jiní. A nakonec je to úplně jedno.“

Miliony čtenářů všech národností Ecova románová hříčka neokouzlila náhodou. Ať už mu byla podnětem k jejímu napsání skutečně „chuť otrávit nějakého mnicha“, či nikoli, je nepochybné, že vzniklo neobvykle životné dílo. Právě díky poměrné formální jednoduchosti se zde mohlo plně rozvinout sémantické bohatství, jaké uměl Eco vytvořit, aniž by bylo čímkoli ublíženo jeho lesku. Mohl tak nerušeně vzniknout nesmrtelný příběh – příběh pro „každého, kdo chce proniknout do tajemství reality, do hry jejích znaků, a kdo je ochoten převzít roli žáka“ (Zdeněk Frýbort). Věřím, že napsat podobně kompaktní a po všech stránkách vydařenou knihu – mluvíme-li o beletrii – se Ecovi povedlo už jen jednou. Dotyčné dílo navíc ani zdaleka nepatří mezi jeho nejznámější – spíše naopak.

Poté, co si uvědomil, že o knihovnách a muzeích toho „napovídal dost“, hledal Eco změnu. Ostrov včerejšího dne chtěl napsat „o přírodě a dost“. Toto vykročení na čerstvý vzduch bylo osvěžující a nepochybně mu prospělo. Bezezbytku však své předsevzetí naštěstí nedodržel. Je-li Jméno růže „metafyzickou detektivkou“, Ostrov je snad nejlépe možno označit jako dobrodružné „Drama Času“. Roberto – kuriózní trosečník na opuštěné lodi – sní o Ostrovu, který dlí v minulosti nebo spíš jakési bezrozměrné věčnosti. Je dráždivě blízký – člověk má téměř pocit, že by se ho mohl dotknout – a přece vzdálený v prostoru i čase. Je neustálou výzvou. Nehybně trčí uprostřed Pacifiku a přece nepřestajně utíká, uskakuje zrovna jako chocholouš pod rukou Sókratovou. Je to však jiný živočich, kterého si Eco i jeho Roberto volí za symbol Ostrova – Oranžová Holubice. Toto Robertovo „neviditelné kompendium vášně jeho milující duše“ mu však pohříchu také uletí někam do minulosti, dřív než ho vůbec spatří.

Věčné pokušení Ostrova – podbarvené komikou vědeckých hokuspokusů otce Caspara – nás zve dál a dál. A to i přesto, že dvacátá šestá kapitola, kde je sfáráno do zlatého dolu symbolů, jimž holubice vévodí, patří k jednomu z mála míst, kde je čtenář opět nucen obracet oči v sloup. To, co se v zlatém dole třpytí, jsou totiž jenom slova. Eco zde propadá svým pověstným citačním orgiím a bez jakékoli přidané (tvůrčí) hodnoty prostě hází lopatou na hromadu encyklopedické informace, které vstřebal během své obsáhlé čtenářské kariéry. Pasáž naštěstí není příliš dlouhá a dá se úspěšně přeskočit. 

Význačnější výtka proti Ostrovu existuje jediná. Už v předešlé části byla zmíněna plytkost některých Ecových literárních charakterů. Ani Roberto, skrze jehož zraky celému pokušení Času propadáme, sám o sobě příliš zajímavý není. Je v něm málo plastičnosti a kouzlo postav typu Viléma z Baskervillu, který svým intelektuálním šarmem bezmála předčí svůj doyleovský předobraz, mu chybí úplně. O to zajímavější je však závěr, který jsme nuceni vyvodit. Má-li kniha nefalšované tělo a originálního ducha, stěžejní postava nemusí být stěžejní. Ostrov je tak důkazem malého literárního zázraku.

Na rozdíl od Jména růže se jeho vyprávění aristotelskými jednotami řídí jen do určité míry. Odchylky od ní jsou však – opět ve zřetelném protikladu k románům „stiženým horrorem vacui“ – diktovány kauzální nutností. Ztroskotalý člověk nám nejdřív musí říct, jak se vlastně dostal na opuštěnou loď uprostřed Pacifiku. Jinak by nás jeho osudy nejspíš ani nezajímaly. Teprve minulost propůjčuje smysl jeho přítomnosti. Když už se mu šťastnou náhodou podaří objevit souputníka, ten brzy pod mořskou hladinou groteskně doputuje až k vlastní smrti. Roberto šílí samotou. Neschopen dostat se na Ostrov a pokořit jeho tajemství, ztratí důvěru ve svět, který ho obklopuje a nachází útěchu v Říši Románů. Co jiného má nakonec ale taky dělat? A tak se dává do vyprávění o svém zlořečeném dvojníku Ferrantovi... Jemu i Ecovi slouží ke cti, že jejich Romány nakonec nepřetečou. V závěru se naopak nenuceně opět spojí v jeden. 

///

Umberto Eco nebyl špatným ani vynikajícím romanopiscem. První kniha se mu neobyčejně vydařila a díky tomu mohly vzniknout ty ostatní. Řada jeho nápaditých fikčních světů se mu i přes vysoké kvality dílčích komponentů bohužel rozpadla pod rukama. Tím není řečeno, že dobré romány jsou pouze ty, které drží pohromadě otěže tří jednot. Někteří autoři však kázeň potřebují. Jinak je bohatství vlastní invence může zavalit. Ecovi prostě svědčilo být někde zavřený – ať už v horském klášteře nebo na ztroskotalé lodi.

Náš profesor sám o sobě říkal, že je filozof a romány píše pouze o víkendech. S takovým hodnocením lze souhlasit, zároveň je však třeba ho upřesnit. Podle Davida Huma můžeme filozofii rozdělit na „hlubokou“ – v níž se vyznamenal Aristotelés nebo Malebranche – a „snadnou“, která si vypůjčuje „všechny prostředky básnictví“ a pojednává „o svém námětu v… přístupném stylu, jaký nejspíše potěší obraznost a vzbudí zájem“. Do té první přispěly Ecovy sémiotické spisy. Ty však ve svém oboru zásadního vlivu nenabyly (Slavoj Žižek je lakonicky označil za „nudné“). Do druhé spadají jeho eseje, ve kterých naopak vynikl skutečným mistrovstvím. Právě v nekorunované královně literárních útvarů mohl dát nerušený průchod své erudici, a zároveň vydat všechny plody svého stylistického i imaginativního umění.

Na Eca-vypravěče nesmíme zapomínat. Jestli má však právo vstoupit do historie literatury jako opravdový velikán, pak jako saggista. To je ale nakonec docela pěkný úděl.