Články
K tvorbě Máriuse Kopcsaye
Když jsem se poprvé setkala s texty Máriuse Kopcsaye, přiznám se, že mě dost překvapily. Do této chvíle jsem se totiž v současné próze nesetkala s žádným autorem, který by tak důsledně a nemilosrdně demytizoval svého hlavního hrdinu. Nekoná a nemyslí vznešeně, nevypadá přitažlivě, tak nějak hnije zaživa a celý jeho život a vztahy podle toho vypadají. Autor o všem tom hnití vypráví velmi poutavě a barvitě, to však život hrdiny nikterak neposunuje výše. Tím, že z toho spisovatel udělá umění, se hrdinův život nestává ušlechtilejším, ani smysluplnějším.
Čtenář se při četbě knih Máriuse Kopcsaye může cítit spokojený. Jeho hrdina je přesně takový, jakého vidí on sám sebe – přirozeně inteligentní, obětavý, citlivý. Stejně jako hrdinu, ani čtenáře také tak nějak nikdo nechápe, nikdo mu nerozumí, možná mu i závidí, dost často ho zneužívá. Čtenář se tedy do značné míry identifikuje s popisovaným subjektem, avšak v určité chvíli, když děj začíná padat do hlubin bezútěšnosti, se od něj může úspěšně odpoutat. V rozhodujícím okamžiku se totiž ukáže, že hrdina je ještě pitomější, naivnější a škaredější, než čtenář. A to je úleva, protože to čtenáři dává nějakou šanci. Dává mu to možnost zasmát se někomu, kdo na tom ještě hůř. Vynadat mu v duchu, že kdyby nebyl takovej vůl, žilo by se mu lépe.
Kopcsayovy postavy jsou sympatické právě proto, že jsou tak málo hrdiny, jako jejich čtenáři, takže se s nimi čtenář může bezvýhradně ztotožnit. A přitom všem se utvrdit v tom, že jeho život není tak dočista zbabraný, že by to mohlo být ještě daleko horší. Celou tu dobu přitom cítíme, že potenciál hrdiny (stejně jako jeho čtenáře) byl a je obrovský. Jen se to všechno po cestě někam poztrácelo.
Kopcsayův hrdina je tedy chytrý, citlivý, je vynikajícím pozorovatelem. Div, že mu svět neleží u nohou. Problém totiž nastává v okamžiku, kdy má svoji inteligenci, citlivost a pozorovací talent uplatnit. Něco se stane a on se zásadně mine s protějškem. Nějaká forma autismu, nějaký komplex méněcennosti jakoby mu bránil hájit sebe sama a svoje základní práva, jako by svůj život daroval prvnímu, kdo svoje nároky dokáže patřičně přesvědčivě obhájit. Čím dál více zabředává do průšvihu, který zpočátku vypadal jako nevinné nedorozumění, tím více ztrácí schopnost udělat nějaký radikální krok, kterým by celý proces zastavil. Naopak vše, co udělá, jeho situaci ještě zhoršuje. Při četbě má člověk podobný pocit jako v Kafkově próze, s tím rozdílem, že kulisy nevyvolávají předtuchu tragédie, ale spíše grotesky. A to je právě ono – dříve nebo později se čtenář udiveně pozastaví nad tím, čemu se to vlastně pochechtává. A přemýšlí nad tím, zdali je to ještě smích nebo už výsměch.
Z velké části hrdina přičítá svou věčnou smůlu tomu, že ho obklopují v drtivé míře lidé všelijak mravně a duševně deformovaní, jejichž jedinou výhodou často bývá jen to, že jsou drzejší, mají osvalenější tělo, menší břicho, více vlasů, nad ničím příliš nepřemýšlejí a rovnou jednají. Z velké části však sám zjišťuje, že nejenže není ochoten, ale ani schopen se podle takových vžitých pravidel chovat a do těchto stereotypů vklouznout. Tím je nám sympatický – tím donkichotským věčným bojem s větrnými mlýny – jenže, aby nás to nemátlo, Kopcsay nám detailně objasňuje, že tohle není žádný boj, protože kdyby byl, dokázal by pořádně bouchnout do stolu a říct, co si o tom všem myslí, dát někomu přes hubu, anebo ho prostě vykázat do patřičných mezí. Kopcsayův anti-hrdina se místo toho stáhne do sebe, sčítá utrpěné ztráty a pozoruje, jak ho zasáhly – vyvolává ve čtenáři nechuť svými detailními popisy, jak jeho tělo zase o něco hůře funguje, jak je zase smrti blíž. Autor se svým hrdinou nemá žádné slitování, ani na chvilku nepodlehne soucitu, nedá mu možnost z šedivé bezútěšnosti vykročit.
Přes všechnu srandu a směšné pasáže, a že jich není málo, si při četbě uvědomujeme, že rozesmát čtenáře nebylo hlavním záměrem autora. Stáváme se svědkem počínání člověka, který žije život, jež si sám nevybral, který je v podstatě od dětství nucen dělat nějaké kompromisy, pokud se má začlenit do společnosti a v jejím rámci nějak rozumně fungovat. Že v tom všem nevidí smysl, že mu to připadne samoúčelné – ani na tyto úvahy už v kolotoči, do něhož naskočil, nemá čas, protože musí vydělávat, shánět byt, plodit děti, vydělávat, živit děti, shánět větší byt, protože děti rostou, vysvětlovat, jak to, že nevydělává víc, a co že to vlastně chce ještě jiného, než vydělávat a živit děti.
Kam se ztratil člověk, jehož ideál v sobě Kopcsayův hrdina nosí? Kdo za to může? Mohlo to být vůbec někdy jinak? Znamená to, že ani já nemám na vybranou, jen to nevidím tak ostře, jako autor? Nebo to všechno záleží na úhlu pohledu? To jsou otázky, které v průběhu čtení vyvstávají před každým čtenářem, který knihu nebere do ruky jenom jako zábavnou literaturu. Autor barvitě a vtipně popisuje existenciální krizi stárnoucího mladíka, až občas slzíme smíchy – ale proto není ona existenciální krize o nic menší a závažná.
Jedna z hlavních otázek, které vyvstávají, je, jaký má vůbec takový život smysl, a jak z toho začarovaného kruhu ven. Když se totiž díváme na svět optikou, jakou nám nabízí Márius Kopcsay, vyjdou nám naše životy podobně zpitvořené a umaštěné. Znamená to ale, že takové skutečně jsou? Nebo je to jen jakýsi návod, jak sama sebe a problémy, které zabírají celý náš horizont, nebrat tak strašně vážně? Těžko říct, nicméně zasmát se jim, shodit je alespoň na chvíli se stolu očistným smíchem, jak nám nabízí autor, není vůbec špatné řešení.
web autorky
foto © Iris Kopcsayova, 2008
Do češtiny bylo zatím přeloženo pouze jediné dílo M. Kopcsaye nazvané Ztracené roky (Kniha Zlín, 2008).
Příspěvků: 0