Rozhovory
Kim In-čchon: V Praze nemá nikdo čas
V průběhu příštích týdnů vám přineseme několik zajímavých pohledů na osobnosti bohemistiky a jejich vnímání současné České republiky.
Michal Procházka (Soul): Jihokorejská bohemistika je poměrně mladá, vy jste byl u toho, když vznikala na univerzitě Hankuk. Jak jste tehdy začínali?
Kim In-čchon: Nastoupil jsem do úplně prvního ročníku bohemistiky v roce 1988. Přijali asi třicet studentů. Předtím nic nebylo, naše vláda neměla s Československem navázány ani diplomatické styky, nic jsme o zemi uprostřed Evropy nevěděli. Naši korejští profesoři, dnešní proděkan univerzity Kim Kju-džin a překladatel Kundery Kwon Če-il, studovali češtinu v 80. letech v Americe. Ze Švédska přijel bohemista pan Gustavsson...
Strašně jsme se chtěli něco dozvědět o vzdálené kultuře, ale nic jsme neměli. Učili jsme se z učebnice Czech for Beginners, pamatuji si Harkinsovu knihu Modern Czech Grammer, vydanou ještě v 60. letech, kde byla slovesa uvedená ještě s příponou ti. Naši profesoři nám vysvětlovali, že se tahle stará forma už nepoužívá, ale některé další věci neznali - a ani znát nemohli. Vzpomínám si, jak jsme otrocky překládali název ulice Na příkopech. Nikdo z nás předtím nebyl v Praze.
Jaký byl obraz bohemistiky a vůbec České republiky v tehdejší Jižní Koreji?
Když nepočítáme vzdělance, korejská společnost se o tehdejší dění v Československu moc nezajímala. Ještě pár let po osmdesátém devátém v ní lidé stále viděli komunistickou zemi, zatímco u nás byla u moci pravicová, v podstatě vojenská vláda.
Na začátku devadesátých let ještě málo Korejců cestovalo do ciziny, lidé neměli tolik peněz jako dneska, zároveň platila mnohá omezení tehdejší vojenské vlády. Nebylo možné vycestovat, pokud jste neměli „jasný účel“ - říkalo se, že je to proto, abyste se nemohli setkat se severními Korejci. Ve skutečnosti se státní moc snažila omezit intelektuální život v zemi, bránila lidem, aby poznávali cizí země a navazovali v zahraničí kontakty se světem.
Nebyl původním cílem založení katedry českých a slovenských studií také vychovávat špióny, zpravodajské odborníky na východní Evropu?
Špióny asi ne, tomu se mi nechce věřit. Nakonec u nás byla tehdy u moci už poslední vojenská vláda, brzy měla nastat demokracie. Spíše bych řekl, že začínal být zřejmý blížící se konec východního bloku - začalo to Maďarskem, které trochu pootevřelo Železnou oponu. Vláda viděla, že je třeba se připravit na případné navázání oficiálního styku se zeměmi dosavadního nepřítele, ačkoliv se jí nedostávalo expertů. Dalším, možná ještě důležitějším motivem k otevření katedry bohemistiky na Hankuku byla soulská olympiáda v roce 1988. Tehdy jsme poprvé viděli na vlastní oči Čechy, kteří přišli navštívit naši katedru - tehdy v doprovodu tlumočníka a koreanisty pana Vladimíra Pucka.
Kdy jste poprvé přijel do Prahy?
Přijel jsem až v roce 1994, a to se přede mnou otevřel úplně jiný svět, než jsem si představoval, než jak jsem o Česku snil.
A jak jste se sžil s novým prostředím? U nás se hodně mluví o tom, jestli je česká společnost otevřená vůči cizincům, jestli je tolerantní k jiným kulturám?
Dneska se ta situace dost zlepšila, že jo... V Praze je už normální, že i starší lidé mluví anglicky, lidé se naučili z našeho pohledu lépe chovat. Tehdy bylo normální, že jste šel po Václaváku, načež se k vám přitočil nějaký typ - hej, nemáš cígo? Na to jsem jako Korejec nebyl vůbec zvyklý. Tak jsem mu řekl něco v tom smyslu, že mám, ale nedám, když neumí slušně požádat. To mi pak začal teprve nadávat. A co teprve prodavačky a lidi ve službách! Měli jste pocit, že v nich pracuje čím dále tím více lidí, ale nikoho to nebaví. Musím říct, že jsem byl ke všemu značně kritický. Tehdy byl také velký rozdíl v životní úrovni u vás a v Koreji. Bral jsem osobně, jak se ke mně lidi chovali. Neustále jsem se s někým hádal, ať už s úřednicemi na cizinecké policii, v bance, v potravinách.
Musím se přiznat, že začátky byly docela obtížné, navíc jsem ještě tolik nevládnul jazykem, abych se třeba ve škole pouštěl do složitých debat. Nicméně potom jsme seděli se spolužáky do noci u piva a kecali.
Někteří Korejci se v Praze setkávají s tím, že je Češi považují za Vietnamce? Musejí se bránit, že jsou z Koreje, aby - smutně řečeno - měli pokoj.
Já říkám, že na Dálném východě jsme všichni Asiati, a když někdo ohrnuje nad Vietnamci nos, ale bere v potaz Korejce, je to stejná hanba. Takže bych se nikdy neomlouval, že nejsem Vietnamec, ale Korejec. To bych nikdy neudělal.
V Praze jste strávil skoro osm let, jak jste vnímal proměny polistopadové společnosti?
To bylo docela zajímavý. Třeba kolem roku 1995 jsem cítil, že se něco změnilo. Všichni sousedé dostali kupónovou knížku, všude se mluvilo o privatizaci a o penězích. Každý druhý se chtěl vrhnout do byznysu, obchodovat, vydělat rychle peníze. Vzpomínám si, jak jsem tehdy tlumočil pro korejskou delegaci na abilympiádě, která se tehdy konala v Praze. Seznámil jsem se tam s jedním mladým rozhodčím, ještě studujícím, který se chystal přerušit školu, aby si založil vlastní firmu. Říkal jsem si, ježišmarjá, to přece nemůže dobře dopadnout. Byl příliš mladý, nezkušený. A taky to začalo zase rychle padat.
Dnes jezdí ročně šedesát sedmdesát tisíc Korejců do Prahy, Jižní Korea je po Spojených státech, Japonsku a Číně čtvrtým největším obchodním partnerem České republiky mimo Evropu. V Ostravě vyrostla továrna Hyundai, další obří investice je na cestě. Jak si Korejci našli zalíbení v Česku?
V neděli jsme měli zrovna přijímačky, ústní kolo. A všichni uchazeči opakovali, že znají Prahu, viděli v Koreji neobyčejně populární seriál Milenci v Praze. Jeho děj se točí kolem milostného setkáním dcery korejského prezidenta s policistou na dovolené v České republice, kde byl také zčásti natáčen. Praha je teď v Koreji velmi populární.
Jak vnímáte českou politickou scénu?
Už ji nesleduji tak pečlivě jako dříve, takže se zdráhám hodnotit. Ale zrovna nedávno jsem v korejských novinách četl o Klausově podpisu Lisabonské smlouvy. Proč Česká republika byla poslední zemí EU, která se k podpisu připojila. Říkal jsem si, že tohle je Česko. Musí být v něčem proti.
A co současná literatura?
Musím předeslat, že u nás toho moc nevychází. Je pravda, že všichni znají hlavně Kunderu, v Japonsku je velmi populární Čapek. Z němčiny byl přeložen Švejk, existují některé Hrabalovy povídky v korejštině. Ale potom už nic. Pokud mluvíte o současných autorech, nikdo o nich neví. Znám pár jmen, Topola, Urbana, ale dneska se věnuji spíše jazykovědě. Na druhou stranu mám načtenou ještě literaturu 19. století, měl jsem rád Zeyera, zůstalo mi někde staré vydání Maryši. Národní obrození probíhalo v Koreji obdobně, přes všechny rozdílnosti v mentalitě a kultuře jsme měli podobnou historii. Jen korejské národní příběhy končí vždy strašně smutně, zatímco v Čechách spisovatel spíše utěšoval národ. Vaše kultura je napohled trochu lehčí, ne tak dramatická. Spojovaly se v ní nejrůznější vlivy, až může mít cizinec náhle pocit, co je to ono skutečné češství.
Co to je podle vás češství? Anebo švejkovství? Jak tomu rozumíte?
Tak o Švejkovi mohu vést dlouhé přednášky. Poslouchat český vtipy - to je jako když loupete cibuli. Odstraníte první šlupku a pod ní je druhá, nějaký další žert, skrytá narážka. Je za tím vždycky ještě něco jiného, co lze obtížně vysvětlit. Češi neumějí mluvit přímo, raději to opatrně naznačí. Často jsem od svých pražských kamarádů slýchával obrat „upřímně řečeno“. Ale pokud šlo o věci související s něčím, na čem jim opravdu záleželo, nikdy to nebylo upřímně. Na druhou stranu Češi nelžou. Když vidí, že něco nemohou splnit, planě neslibují.
Švejk - to je někdo, kdo se snaží vypadat hloupěji, než ve skutečnosti je, až si v tom najde své pohodlí. Ve škole zůstane sedět v poslední lavici a pošklebuje se těm, kdo sedí vepředu, chce něco dokázat a změnit. Z historického hlediska to dává smysl, potřebovali jste přežít a byla to obrana. U nás v Koreji jsme si švejkování nemohli dovolit, nezbývalo se postavit nepřátelům se zbraní, s vidlema. V tom smyslu jsme podobnější Polákům, naši historii lze srovnávat s irskou. U nás se lidé rychle spřátelí, hned by se rozdali, jdou se spolu opít - ale druhý den by se možná i zabili. Máme v korejštině takové rčení: Když si tchán koupí pole a mě bolí závistí břicho. I blízcí příbuzní a přátelé si dovedou nesnesitelně závidět.
Jak vám připadá dnešní česká společnost vlastně zajímavá?
Česká kultura byla venku zajímavá za minulého režimu, jak dokázala tvořivým způsobem reagovat na režim, který jste u vás měli. Teď to může ze zběžného pohledu vypadat, že nastala nějaká mezera mezi tím, co bylo a co přijde. Když jinak srovnán to, co jsem zažil na vlastní kůži před patnácti lety, tak mi přijde, že dneska nemá nikdo v Praze čas. Všechno je trochu povrchnější, každý někam pospíchá, sotva vnímá, co mu říkáte. V myšlenkách už pospíchá za někým dalším. Čas si na vás neudělají ani vaši staří kamarádi, s nimiž jste tehdy pili, kecali a všechno probírali. Dnes něco stále mají.
Profesor Kim In-čchon je jazykovědec, překladatel, autor několika učebnic, organizátor a vedoucí katedry českých a slovenských studií na Univerzitě cizích jazyků Hankuk v Korejské republice. Patří k první generaci tamních studentů češtiny, od poloviny 90. let působil osm let v České republice.
Soul, 2010
Příspěvků: 0