Auður Ava Olafsdóttir: Listopadoví motýli

Auður Ava Olafsdóttir:
Listopadoví motýli

Plus
2017
Překlad: Martina Kašparová

Neobvyklou hlavní hrdinkou je žena, jejíž život utvářejí slova, a která se svou ryze individualistickou náturou nemá potřebu ztotožnit se s vnějším světem či hledat tu „správnou“ životní cestu.

Hlavní protagonistku, Islanďanku a překladatelku z jedenácti jazyků libující si v osobním doručování svých překladatelských zakázek, překvapí doznání manžela, že jeho milenka čeká dítě. Navenek vyhrocená životní peripetie se ztrácí pod banálními sděleními a emočně vyprázdněnou konverzací, která bezprostředně po vyznání následuje. Odbočky od, pro českého čtenáře jistě devastujících, životních zvratů chuti k jídlu a sexu vystihují celkové naladění románu, který s všedností a ošklivostí světa bojuje adorací okamžiku, požitku a spontaneity (ne nadarmo je přílohou románu improvizovaná kuchařka islandských pokrmů inspirovaná recepty hlavní hrdinky). I skrze takto konkrétní obrazy jsou čtenáři zprostředkována specifika islandské kultury, stejnou roli ale plní i popisy bezútěšné krajiny kolem dálnice či distancované mezilidské vztahy, těžko představitelné ve středoevropském sousedském kontextu. Ne bez důvodu se hrdinčin road trip odehrává na přelomu podzimu a zimy, tedy v době, kdy jsou na Islandu zhruba tři hodiny světla denně a zejména lidé žijící na venkově se před světem uzavírají.

Po návštěvě „nejlepší věštkyně na severní polokouli“ na radu hrdinčiny svobodné kamarádky Auður, matky neslyšícího syna v očekávání dalších dvojčat bez otce, dostávají události rychlý spád – hrdinka vyhrává dvakrát v loterii a v gestu rychlého vymazání své minulosti se vydává na cestu na západ ostrova do vesnice svého dětství. Přívažkem dostává čtyřletého Tumiho, neslyšícího, zato velice inteligentního syna své kamarádky Auður:

„Dokáže sedět v klidu na zadním sedadle, sotva o něm víš, nekňourá ani nezpívá jako ostatní děti, stačí mu dát čas od času napít, po každých sto kilometrech podat banán a zastrčit mu brčko do čokoládového mléka.“ (s. 118)

Kromě záměrně individualizovaného, osamělého života hlavní hrdinky se v knize rozvíjí téma mateřství a rodičovství v netradičních podobách. Otevřenost hrdinčina téměř mateřského vztahu s Tumim a jeho absolutní loajalita k ní naznačuje velkou prostupnost mezi sférou rodinnou a přátelskou. Román se charaktery a postoji svých postav jeví jako antiteze rodiny klasického typu. Probleskováním tohoto motivu (přestože kniha jako taková rozhodně neaspiruje na žádnou sociologickou studii) se přibližujeme k literární verzi Švédské teorie lásky, která dokumentárně mapuje skandinávský sociální stát stojící na základech vyhroceného individualismu a rozdílné představy rodinného života, kdy jsou mezigenerační a rodinné vztahy nahrazovány komunitními.

Přes otevírání závažných témat je však román relaxační četbou. Cesta okolo islandského pobřeží je plná situační komiky plynoucí z nečekaných setkání. Několik sražených zvířat vede k potyčkám s jejich majiteli, vesničany, kteří se kromě chovu ovcí ve volném čase věnují mimo jiné malbě těchto zvířat akvarelem. (Obeznámenost se stereotypy o islandských reáliích tuto kratochvíli vyvazuje ze světa ad absurdum. V jednom dokumentárním snímku o Islandu mohli diváci vidět starého, na venkově žijícího muže, jehož koníčkem bylo sbírání pařátků uhynulých ptáků a přetváření je ve skulptury.)

Nespolehlivé vozidlo a sesuvy půdy eskalují v setkání se třemi muži a ta posléze ve vztahy na jednu hodinu. Napětí mezi jednoduchou komikou a hrdinčinou ironizující reflexí těchto událostí stále vedou v hledání čehosi více za textem a přehledným příběhem. Jednou z možností je problém čtení, respektive komunikace, a porozumění. Hlavní hrdinka je překladatelkou z jedenácti jazyků – má výjimečný talent porozumět jim v psané formě, avšak jazyk jako promluva a prostředek verbální komunikace v jejím případě selhává. Vyslovené slovo se stává slovem tvořícím, které zasahuje do životů – proto je těžké SLOVO říct nahlas a nést jeho důsledky, jako v případě vyjevení nevěry manžela a neschopnosti na tuto situaci adekvátně zareagovat („Když už nemluvíš jako z nějaké svépomocné příručky, chováš se, jako bys žila v nějakém románu, jako bys ani nemluvila sama za sebe, jako bys byla duchem nepřítomná.“ s. 38).

Komunikace s neslyšícím Tumim, který používá pouze znakový jazyk, je však od počátku pro hlavní hrdinku bezproblémová. Oblast neverbálního jazyka a jakéhosi asociativního domýšlení pomocí náznaků se zdá být ideální náhražkou za verbální komunikaci, která sice funguje na papíře, ale svou mnohoznačností není schopná unést obšírnost sdělení. Mezi vyprávěním a tvořením reality vzniká silná sounáležitost – podle slov hlavní hrdinky téměř jako mezi čtením a vařením („[…] kdo umí číst, umí vařit.“ s. 44).

Přestože román poodhaluje i vážná témata, směsí romantického motivu cesty, humorného a ironického nadhledu hlavní hrdinky spojeného s neveselými otázkami mateřství a partnerského života dosahuje účinku odpočinkové literatury. Islandské reálie, realita (a)sociálního života ženy ve středním věku a koneckonců i seznam receptů ve stylu islandské kuchařky tvoří zajímavou kombinaci, která snadno překračuje hranice domácí produkce a splňuje požadavky čtené a čtivé překladové literatury.

Auður Ava Olafsdóttir (1958) se narodila v Reykjavíku, vystudovala dějiny umění v Paříži a nyní vyučuje na Islandské univerzitě. Listopadoví motýli (v originále 2004, česky 2017, přel. Martina Kašparová) jsou její druhou knihou. Autorce v češtině vyšly další dvě prózy: Výhonek osmilisté růže (česky 2012, přel. Helena Kadečková) a Nad propastí byla tma (česky 2018, přel. Martina Kašparová), a jedno z jejích dramat se objevilo v antologii současné severské dramatiky Pět severských her (2013). Za poslední jmenované prozaické dílo byla Auður Ava Olafsdóttir oceněna Cenou Severské rady za literaturu, která se uděluje od roku 1962 za beletristické dílo napsané v některém ze severských jazyků. Může se jednat o román, drama, sbírku básní, novel, esej či jiný žánr, který splňuje kritéria vysoké literatury.