Lawrence Ferlinghetti a jeho století – doslov ke sbírce Výlevy Nářky Smích

 

Tyto verše v knize Výlevy Nářky Smích nenajdete. Jsou z básně „Vetešníkův obligát“ ze sbírky Lunapark v hlavě z roku 1958. Z poněkud pozapomenuté básně, která je ovšem stejně naléhavá, ne-li naléhavější než Ginsbergovo „Kvílení“ (1956). Ba co víc, tato báseň naznačila směr, kterým se generace „načatá“ Ginsbergovým kvílením vydala do dalšího desetiletí:

 

„Pojďte, půjdem ty a já

kravaty rozvěsíme po kandelábrech.

Necháme si narůst plnovous

pochodující anarchie.

Budem vypadat jako Walt Whitman

s amatérsky vyrobenou pumou v kapse.

Chci na nejnižší příčku společenského žebříčku.

Dobrá společnost je špatná společnost.“

 

Ano, Lawrence Ferlinghetti není jenom starosvětský melancholik ovlivněný atmosférou romantické Francie, básník příběhů „zmizelého světa“, jak by se snad dalo usuzovat podle dávno do čítanek proniknuvšího verše „Johnny Nolan má na zadku záplatu / kluci ho ženou“. Je to – a vždycky byl – i básník ryze současný, aktuální a angažovaný (ať již se nám to slovo líbí nebo ne). Odkaz na Burroughsův výrok: „Jen mrtvého a feťáka nic nezajímá,“ je možné chápat jako motto ústředního a setrvalého proudu Ferlinghettiho poezie.

Nejinak je tomu i v této autorově zatím poslední sbírce. Najdeme zde básně publikované již dříve plus několik básní nových či dosud neuveřejněných. Kniha vyšla v roce 2014, po sbírkách Americus: Part I (2004) a Time of Useful Consciousness (Americus, Book II, 2012), které mapují historii Spojených států amerických na bázi narážek, citací, odkazů a „krádeží“ z děl široké škály autorů, kteří dnes patří k pilířům moderní americké literatury – T. S. Eliota, Ezry Pounda, Walta Whitmana, Jamese Joyce, Thomase Wolfea, Bertolta Brechta, W. C. Williamse, W. S. Burroughse, Charlese Olsona, Allena Ginsberga, Eda Sanderse a mnoha dalších –, včetně jeho samého. 

Již sám název sbírky (v originále Blasts Cries Laughter) se s Ferlinghettiho poťouchlým smyslem pro intertextuální narážky k tomuto kánonu hlásí – Blast (výlev, výbuch, poryv) se jmenoval časopis, jehož dvě publikovaná čísla v roce 1914 a 1915 představovala umělecký směr vorticismus („Vír je bod maximální energie… Lidský vír má v moci osnovu budoucnosti…“), mezi jehož zakladatele patřil vedle malíře Percyho Wyndhama Lewise především básník Ezra Pound. A jak ve své esejistické knize Ezra Pound v (post)kultuře / Modernistovy obrazy v (uměleckých) médiích doložil Jakub Guziur, právě Pound je autorem, k němuž ve svých pozdějších sbírkách (i malbách) Ferlinghetti stále více odkazuje, na nějž navazuje a vůči němuž se vymezuje.

Třiadvacet Výlevů nářků smíchu tak tvoří kolekci, jež doplňuje výše zmíněné sbírky a stejně jako ony reflektuje nejposlednější vývoj v USA i ve světě, kromě historických exkurzí a paralel s dneškem se zabývá i (stále) žhavě aktuálními tématy – ekologií, politikou, válkou, migrací. Nijak skrývaná angažovanost básní však ani trochu neubírá na autorově imaginaci, kdy básníkova trefná slova stále umějí podat zhuštěný záznam reality, umí se přeměnit ve filmový (dokumentární) záběr či obraz – v každém případě dokáže čtenáře přinutit přemýšlet.  

Stručně řečeno, básně jsou stále takové, jaký je Lawrence Ferlinghetti už téměř sto let (narodil se 24. března 1919 v newyorském Yonkers). Ferlighettiho poezie i život jsou encyklopedií celého století, v němž zažil a prožil mnohé z toho, co bylo pro ono století příznačné: vyrůstal bez otce (zemřel ještě před jeho narozením)i bez matky (v ústavu pro duševně choré), vyrůstal po příbuzných ve Francii a v americkém sirotčinci, účastnil se vylodění v Normandii, plavil se na lodi Selinurv Pacifiku a v Nagasaki se ocitl pár týdnů po shození atomové bomby. Studoval na Kolumbijské univerzitě, kde získal magisterský titul z anglické literatury za diplomovou práci o anglickém spisovateli Johnu Ruskinovi a anglickém malíři J. M. W. Turnerovi, následně pakpoezii na Sorbonně, kde obhájil svou dizertační práci „Město jako symbol v moderní poezii: Pokus o nalezení velkoměstské tradice“. V roce 1953 pak v San Francisku otevřel City Lights Bookstore. První vydanou knihou v edici Básníci do kapsy (The Pocket Poets Series) byly jeho Obrazy zmizelého světa (1955), druhou překlady španělské poezie od Kennetha Rexrothe, třetí sbírka Kennetha Patchena a čtvrtou pak Ginsbergova sbírka Kvílení (1956). Co se dělo dál, je známá historie. 

V roce 1998 byl slavný básník hostem Festivalu spisovatelů Praha. Během své několikadenní návštěvy zde stvořil báseň s názvem Řeky světla, kterou věnoval Pražanům.

Už pouhý náhled do Ferlinghettiho životopisu může být vodítkem, proč píše tak, jak píše. Se schopností vžít se do pocitu člověka žijícího na ulici, bitého, utlačovaného, stejně jako do způsobu uvažování jedince z tzv. lepší společnosti či namachrovaného „umělce“. 

To, co utvářelo jeho charakter, jeho smysl pro spravedlnost, jeho postoj k institucím a Státu, jeho schopnost chápat úzkosti „malého“ člověka a demaskovat úmysly mocných, je tématem i nové Ferlinghettiho knihy, kterou na březen 2019 chystá k vydání nakladatelství Doubleday pod názvem Little Boy (Chlapeček). Jak sám autor upřesňuje v rozhovoru s Irou Silverbergem z prosince 2018: „Je to imaginární já, jako v Joyceově Portrétu umělce v jinošských letech.“ A s ironií sobě vlastní pokračuje: „No, [kniha] vlastně míří proti času do mého dětství. Tak tomu je, když jste skutečně staří: Nakonec budete brebtat jako děcko. Je totální omyl myslet si, že stářím lidi moudří. Ne. Většinou hloupnou.“

Sebeironický, jízlivý, satirický, parodický, hloubavý, ostrozraký a vždy ve svých úvahách o něco napřed, aniž by sám sebe stavěl do role vizionáře. A přesto dobromyslný, shovívavý a mající pochopení pro hříšníky, aniž by se v něm skrývalo pokrytecké „něco za něco“. 

Ale přece jen. Doba se změnila a je to znát i ve Ferlinghettiho poezii. Na „nejnižší příčku společenského žebříčku“ se nikomu nechce, všichni chtějí být v „dobré společnosti“. Proto snad častější skryté povzdechnutí, že se kamsi vytratila čest a slušnost, které nahradila pochybná korektnost, v jejímž doprovodu lidé dál čekají na starého známého Godota. A rozpaky nad rostoucí chamtivostí, jež lidstvo vede neochvějně vstříc armageddonu. Jak ostatně napsal již v básni „Přelidnění“ ve sbírce Startuji ze San Franciska (1961): „Pokroku už bylo příliš mnoho / Víc už ho život nesnese…“

Jednou rebel, pořád rebel.

A tak dále v rozhovoru na otázku, jak mohou lidé dnes bojovat s vojensko-průmyslovým komplexem, odpovídá s hořkým úsměškem a s narážkou na výzvu Timothyho Learyho z 60. let: „Nalaď se, otevři se, vyděl se…“ Pro jistotu s následným vysvětlením, že to není „praktický, ani vážně míněný návrh“.

Jedno však zůstává ve Ferlinghettiho poezii trvalé, všem zvratům hektického století navzdory: i v tom největším srabu nalézá zrnko toho nejdůležitějšího – mnohokrát omílaného a donekonečna a na mnoho způsobů ztvárňovaného, přesto však životně důležitého – naději.

            

Touha po pohodlí z nás dělá poseroutky.

Pojďme, vyrazíme

do zbloudilé věčnosti.

Někde jsou pole plná skřivánků.

 

leden 2019