Rozhovory
Portugalský spisovatel Helder Macedo v rozhovoru
Publikujeme rozhovor Pavlíny Juračkové s portugalským spisovatelem Helderem Macedo.
Za svůj život jste procestoval kulturně odlišné země a v některých jste dokonce nějakou dobu žil: Jihoafrická republika, Mosambik, Portugalsko, Anglie, Spojené státy americké… V roce 2016 jste během festivalu Noc literatury navštívil také Českou republiku. Jaký ve vás zanechala dojem?
Ano, navštívil, byl jsem dvakrát v Praze. Poprvé v roce 2015 na univerzitní konferenci, kterou pořádalo Portugalské centrum Instituto Camões. Při této příležitosti navrhl Joaquim Coelho Ramos (skvělý zástupce Institutu), aby byl můj román Život tak krátký na lásku tak dlouhou (recenzi od autorky článku čtěte zde).vydaný v českém překladu. Měl jsem navíc tu obrovskou výsadu, že knihu přeložila Marie Havlíková. Do Prahy jsem znovu zavítal roku 2016, kdy překlad vyšel. V rámci zmiňovaného festivalu Noc literatury jeden znamenitý český herec (pozn. redakce Aleš Procházka) předčítal několik úryvků publiku, které se neustále obměňovalo ve stále zaplněné místnosti. Můj dojem o české kultuře ještě umocnil fakt, že tam tehdy dorazilo tolik lidí, kteří si chtěli poslechnout překlad jakési knihy od téměř neznámého autora. Je to kultura otevřená světu. Navíc jsem vždy obdivoval Prahu jako magické město, kde se neskutečné stává skutečným.
.
Nyní žijete v Londýně. Jaké to je, pozorovat Portugalsko zdálky?
Byly časy, kdy jsem do Portugalska nemohl, a to během diktatury kvůli politickým důvodům. Nyní však mohu a jezdím tam často. Sleduji, co se v Portugalsku děje. Možná mám i jistou výhodu kritického odstupu. To ze mě ale nedělá menšího Portugalce. Naopak mám někdy pocit, že jím jsem mnohem víc než mnozí portugalští spisovatelé, kteří mají tendenci idealizovat ostatní země.
.
Jste profesorem literatury a napsal jste mnoho esejů o portugalských básnících i prozaicích. Vaše působivá kniha o Bernardimu Ribeirovi (pozn. redakce O skrytých významech Knihy stesku) se poněkud liší od zbytku kritiky. Můžete shrnout metodologii, kterou jste v tomto případě zvolil?
Moje univerzitní vzdělání je z oblasti literatury i historie. Při výzkumu o Bernardimu Ribeirovi jsem spojil obě disciplíny. To znamená, že jsem se pokusil číst Ribeirovo dílo v jeho historickém kontextu. Z pohledu literatury se jedná o tajemné dílo s významy, které tradiční literární studie neodhalily. Studium portugalské kultury 16. století, kde byla velmi silná přítomnost židovství, konkrétně pak kabaly, mě přivedlo k tomu (a doufám, že jsem to i ukázal), že Bernardim Ribeiro byl žid, který konvertoval ke křesťanství (pravděpodobně pro materiální výhody, které mu z toho plynuly) a posléze znovu přešel k judaismu (nejspíš z lásky k jedné ženě). Vzal jsem v potaz tyto pravděpodobnosti a všechna „tajemství“ daného díla najednou přestala být tak tajemná. Vysvětlila se tím i skutečnost, že kniha byla poprvé publikována židy vyhnanými z Portugalska. Ale převážně (a to je to nejdůležitější) to zdůraznilo ještě více její nevšední literární kvality. Jde o knihu, která nemá v evropském renesančním kontextu srovnání.
.
Je pravda, že v Portugalsku obecně chybí filosofie ve smyslu racionálně-kritického myšlení a uplatňuje se více poezie? Chci tím říct: je v Portugalsku běžné spojení filosof-básník?
Filosofické myšlení v Portugalsku bylo. Až do konce 16. století existoval v portugalské kultuře jeden silný racionální proud. Například eseje krále D. Duarta z 15. století předznamenávají v mnohých aspektech Montaignovo myšlení. A abych dal ještě jiný příklad, Damião de Góis byl jedním z předních evropských humanistů 16. století. Vše se změnilo s inkvizičními represemi. Ty byly pak ještě vyhrocenější po ztrátě nezávislosti od roku 1580 do 1640, čímž se portugalská kultura stala jednak provinční, a také vyměnila kriticko-racionální myšlení za mesianistické mlhoviny toužící po návratu minulosti, která by vykoupila přítomnost. Myslím si ale, že nejlepší portugalská poezie (stejně jako jakákoli jiná dobrá poezie) je vždy hlubokomyslná. Kromě toho v současné době v Portugalsku opět živě sílí filosofické myšlení.
.
Můžete uvést některé spisovatele, kteří jsou důležití pro vaši tvorbu?
Bylo jich mnoho. Ti, o nichž jsem psal jako Bernardim Ribeiro, Camões, Almeida Garrett, Cesário Verde, Fernando Pessoa, Jorge de Sena... Seznam je dlouhý. A měl bych připojit brazilského autora Machada de Assise. Stendhala. Kafku. Apollinaira. Surrealisty. Bylo jich skutečně tolik, až jsem musel nalézt svoji vlastní cestu, rozvinout svůj vlastní hlas.
.
Váš zatím poslední román Život tak krátký na lásku tak dlouhou je pro čtenáře téměř labyrintickým dobrodružstvím. Bylo také pro vás, když jste knihu psal?
Beru tento váš komentář jako kompliment… Život je labyrint. Cokoliv děláme nebo co se nám přihodí, předznamenávají věci, které se nám mohly stát, nebo které jsme mohli udělat. Už jen naše narození je jakousi alternativou toho, že jsme tu vlastně nemuseli být. Snažím se tento smysl nahodilosti dát do všech svých románů. Zkrátka, jsem realistický spisovatel…
.
Kdo je podle vás současný spisovatel?
Odkazujete nejspíš na název mé knihy esejů: Camões e outros contemporâneos (Camões a jiní současníci). V úvodu vysvětluji, že pokud uvádím, že ,,současníci jsou všichni ti, s nimiž žijeme,“ mám tím na mysli, že jsou to spisovatelé, kteří mluvili o své době a pro svoji dobu, ale zároveň nám pomáhají lépe porozumět té naší. To je případ stálých velikánů evropské renesanční literatury, kteří zahajují to, co chápu jako modernitu: Camões, Cervantes, Shakespeare a někteří další. Naproti tomu jsou také současní spisovatelé, kteří nám toho o nás paradoxně neřeknou tolik.
.
.
Portugalský básník, prozaik a literární historik Helder Macedo (*1935) se narodil ve městě Krugersdorp v Jihoafrické republice, do svých dvanácti let žil v Mosambiku a poté do roku 1959 v Portugalsku. Stál proti Salazarově režimu, byl pronásledován a od roku 1960 pobýval v Londýně až do karafiátové revoluce (25. dubna 1974), kdy se do Portugalska na nějaký čas opět vrátil. Mezitím vystudoval literaturu a historii na Londýnské univerzitě, doktorát pak dokončil na King's College London, kde později i vyučoval. Své poznatky nejen z portugalské literatury přednášel na Harvardu, v Berkeley, na univerzitách ve Francii, Španělsku či v Brazílii. Ve svých esejistických pracích se zabývá především portugalskými velikány (Bernardim Ribeiro, Luís de Camões nebo Cesário Verde a další). Od roku 1957 publikoval své vlastní texty, zpočátku psal výlučně básně, ale od 90. let začal vydávat také prozaická díla. Jeho zatím poslední román Tão Longo Amor Tão Curta a Vida (Život tak krátký na lásku tak dlouhou) z roku 2013 přeložila Marie Havlíkové pod záštitou nakladatelství Smršť, které román vydalo v roce 2016.
.
.
Připravila a z portugalštiny do češtiny přeložila Pavlína Juračková.
.
Příspěvků: 0